Není tomu tak dávno, co jsme mohli vidět po delší pauze zase jednu hru od Monolithu, jednoho z mála vývojářských studií, které si svou vysokou úroveň drží už hodně dlouho, a už je tu další. I když, po úspěchu F.E.A.Ru se to dalo čekat, ačkoliv já bych spíš očekával druhé pokračování. I když nejde o to, co očekávam já, nýbrž o to co dělají vývojáři a tak tu máme další příběh. Příběh s jinou postavou, z jiného soudku, ale nebojte se. Tedy spíše bojte se, páč klidná hra na nedělní odpoledne po skouknutí pohádky to vůbec není.

Hlavním hrdinou je Ethan Thomas, člen útvaru FBI, který se specializuje na sériové vrahy, řádící v USA. A právě, když zase jednou vyrazí se svým nadřízeným na místo, kde se nachází další mrtvola, která byla zabita stejným stylem jakým to provádí chlapík zvaný Match Maker, začíná náš příběh. Match Maker je samozřejmě jeden z lidí, jež jsou na Ethanově seznamu lidí, kterým shání pěkné ubytování v malebném bytě 0+1 zn. Mříže na oknech. Všechno jde relativně v pohodě, dokud do baráku nedorazí squateři se zjizveným ksichtem a nezačnou provokovat. Bohužel Ethan není dvakrát schopný elektrikář a když jde zapnou vypadlou elektřinu, dostane od proudu pěknou ránu a kdosi mu odcizí služební zbraň. Naštěstí, jakožto správný policista, jde pevně za každým přestupkem a svou bouchačku nakonec najde. Bohužel pro něj, je na špatné straně hlavně a bohužel pro jeho společníky je v zásobníku nábojů víc než dost. Sám náš hrdina sice žádnou penetraci olovem nepodstoupí, nicméně po smrti jeho přátel je podlým chlapíkem v údržbářském overalu vyhozen z okna. Samo sebou je úmrtí obou policistů hozeno na Ethana a tak se rozjíždí příběh policisty, jež se snaží očistit své jméno a vinu přiřadit tomu, kdo jí popravdě nese.

Holka na telefonu

Avšak Ethan však není, ve světě, kde po něm jde půlka policejního sboru ameriky, úplně sám, nýbrž má na telefonu černošskou agentku Rosu a občas mu něco do ouška poví i chlápek, který Ethana stále ryje, že musí pokračovat ve

vyšetřování, či jiné kecy, za které bych ho sám nejraději umlčel a jediné čeho se od něj občas náš hrdina dočká, je odvoz autem, většinou na místo, kde je ještě víc lidí, kteří vás budou chtít oroštovat nad ohněm z novin. To že se nechá takhle buzerovat od důchodců, kteří tvrdí, že znali vašeho otce, značí, že inteligenční testy do FBI musel zfalšovat a dostal se tam jedině díky protekci ze strany výše zmíněného táty policajta. Dotvrzuje to i fakt, že ačkoliv má Ethan občas psychotropní vidění minulosti (stejně jako hrdina z FEAR), za které by se nemusela stydět ani Kasandra po dvou letech na cracku, dbá na ně asi jako Marťan na zemětřesení v Číně. Jasně z jeho daru je mu většinou hůř nežli ze dne stráveném na šíleném kolotoči od NASA, ale když vidí, jak někdo vleče mrtvolu do převlékací kabinky, možná by ho nemělo překvapit, že jí pak v té kabině opravdu najde.

Jeho instinkty a vidění však využijete alespoň jako hráči, jelikož vám usnadňují (respektive umožňují) postupovat dále ve hře. Tedy samozřejmě ve spojení s nejmodernějším vybavením Bondovy úrovně a Rosy v laborce. Jak si tak budete "bez starosti" chodit po úrovních (či na něčí popud ala najdi tohle a tohle) občas se vám rozostří obraz, Ethan začne zhluboka dýchat a neznamená, že by si měl koupit nový kardiostimulátor, ale že blízkém okolí se vyskytuje nějaká stopa vámi hledaného zloducha či důkaz, že tu provedl něco nekalého (což je vlastně taky stopa). Na nacházení různých věcí slouží příruční UV lampa či speciální zelený laser, jež odhalí kterým nožem padouch krájel pažitku a nešikovně říznul se do ruky. Důkazy poté buďto vyfotíte foťákem (ten má mimochodem zaostřování dobré asi jako u historicky prvního polaroidu), či na ně použijete jakýsi ultimátní scanner, jež zanalyzuje DNA, krevní skupinu...prostě vždy to co potřebuje (proti fotoaparátu krok o 200 let kupředu). Dále Ethan nosí po kapsách sací pistoli na roztoky (hmmm) a smradometr, který vás vždy dovede k tomu co tu nejvíc páchne, většinou k pěkně odleželé mrtvole.

Poté co s pomocí telefonu, neznámého výrobce, pošlete svůj nález Rose, dozvíte se výherní heslo většinou v podobě nové lokace, kde by nějaký ten vrahoun mohl skrývat. Hledání důkazů je samozřejmě zábava pro otrlejší a slabší povahy by jí bez adrenalinové injekce neměli praktikovat po setmění, protože jakmile vytáhnete UV lampu automaticky schováte zbraň a pokud nechcete jen modře zbarvený a nepříliš výkonný reflektor budete si muset vypnout i lampu, což znamená že sice máte onen modrý a nevýkonný reflektor, ale alespoň vidíte to kvůli čemu jste přeli jeho spínač na „On“. Škoda však je, že autoři hráčům chtěli dost pomoci a se vždy automaticky sám vybere ten správný přístrojek, jímž můžete něco najít a samozřejmě ho můžete použít jen v ten pravý okamžik.

Ale Ethan je taky k něčemu

Inteligenční propozice našeho hrdiny však nahrazují dispozice fyzické, a proč taky ne, když myslet za něj může někdo jiný. Zatímco ve FEARu byl hlavní hrdina hbitý jak lasička a reflexy měl tak dobré, že jsme mohli využívat bullet-time, zde na to všechno zabíjení jdeme pěkně od podlahy. Rychlý totiž Ethan zrovna není, zato má tuhý kořínek a síly za Samsona, takže se nemusíte bát, že ho jen tak něco zabije a to ani na obtížnost Hard (no možná ne jen tak něco, ale do márnice je zralý dost rychle).

Zatímco ve většině her z moderní doby, znamená boj pouze střílení různými zbraněmi, kombinované se schováváním se za překážkami, aby vás pro změnu netrefili nepřátelé, tady je tomu jinak…ehm…vlastně ne. Samozřejmě, pokud se tedy dostanete k nějaké té střelné zbrani, kterých je větší nedostatek než kofoly v Nigérii. Povětšinou je designéři narafičili na dna skříněk, či prostě někde, kudy hlavní cesta nevede (tedy její nejjednodušší verze), ale o to větší máte radost a pocit nepřemožitelnosti, když už něco takového třímáte v rukou (konečně můžete pochopit jak se cítí člověk po pěti letech v psychiatrickém ústavu, když se dostane do skříňky strejdy myslivce ). Ačkoliv správný hardcore hráč (nebo ten kdo se nehrabal v menu), nemá nastavený crosshair, guny mají méně nábojů než vyrabované lovcké potřeby a nedá se přebíjet, olovo a střelný prach jsou holt použitelné a účinné proti všem nepřátelům.

Pěkně zblízka

Nicméně v Condemned hrají prim souboje nablízko a to bitky to pěkně tvrdé, syrové a nelítostné. Zapomeňte na meče, nože, nebo dokonce pěsti. Meče jsou trošku moc nóbl v prostředí domů v nichž rozumný člověk bydlel naposledy před padesáti lety a to ostatní dost nevýkonné, když vezmete v potaz, že ti co stojí proti vám neváhají ze zdi vyrvat olověnou vodovodní trubku nebo kus prkna ještě s hřeby a rozštípat vám všechny lebeční kosti. Naštěstí nic vám nebrání udělat to samé a tak kdykoliv můžete jako zbraň použít k anihilaci ostatních asi třicítku různých předmětů, každý s jinými statistikami (dosah, poškození, rychlost a blokování).

Souboje jsou sice pěkné na pohled, rychlé a brutální, ale docela na ovládání jednoduché až stereotypní ( i když mě to bavilo celou dobu), poněvadž lidé v Monolithu se soubojovým systémem moc nezatěžovali (nebo ho chtěli nechat co nejjednodušší) a jsou tu pouze dva typy úderu, kop (stejně jak efektně vypadá je jeho výsledek neefektivní) , blok a

paralyzér. Popravdě různých úderů (švihů, seknutí…) s různými zbraněmi je spousta, ale jsou to jen jiné animace se stejným efektem, pokud na tlačítko myši trochu přitlačíte dokáže Ethan vykouzlit ránu o drtivosti hodně naštvaného nosorožce. Blokování je vcelku jasné, akorát musím podotknout, že bez něj asi daleko nedojdete, tudíž pokavaď jste stejně jako já zvyklí provádět berserkovské útoky nehledě na vlastní zdravotní stav, asi se budete muset přizpůsobit nebo si zahrát na Easy. Čím však můžete nepřátele překvapit je paralyzátor který útočníka nejenom zastaví, ale i přinutí nechat zbraň, kterou mu pak můžete vzít z ruky a umlátit ho s ní. Jako zbraň nablízko se dají použít i všechny střelné zbraně, když vám dojdou kulky nebo nechcete plýtvat, jenže zase hrozí, že jí rozmlátíte trochu moc a tak vám místo brokovnice v rukou zůstane nepříliš účinný kyj a munice co jste si jí chtěli šetřit vám bude nanic.

Poslední věcí co se bitek týče jsou okamžiky, kdy je váš protivník téměř zdolán a klečí na kolenou a vy se můžete rozhodnout jakým způsobem ho dorazíte. Jasně kopnout si do „člověka“ nebo ho z metru střelit do hlavy je vždycky sranda (leč trošku morbidní), ale takhle vám dá hra nabídku 4 fatalit (hlavička, rána pěstí…), jež protivníka spolehlivě pošlou do pekla. Jasně je to celkem banalita, ale musel jsem o tom napsat, páč to dokresluje atmosféru a o tu jde v Criminal Origins v první řadě.

Bojte se dětičky

Jak už jsem psal tahle hra je horor a to horor, který slabší povahy přinutí se bát i ve čtyři odpoledne a jít radši zvracet svačinu, než dál hrát. Krom všudypřítomného explicitního

násilí na vás všude čeká černočerná tma, kterou můžete překonat pouze pomocí halogenové baterky s (naštěstí) neomezenou výdrží a ani ta vám asi moc heroismu do žil nevpíchne. Jediná vaše jistota je že i když, u sebe budete mít stále nějakou zbraň a budete ve střehu jako tygr na lovu, stejně nějákej magor vyskočí ze stropu se sekyrou v ruce a pokusí se vám reformovat tělesnou strukturu. A nebojte se, že by o infarktové momenty byla nouze. Zaprvé prostředí v nichž se hra odehrává přímo vybízejí, aby vám na staré opuštěné škole vybíhali přerostlí agresivní školáci ze šaten nebo v knihovně skákaly skrz regály nehledě na jistě drahé knížky v nich. Dostanete se třeba na farmu, odlehlou stanici metra nebo třeba dům figurín (možná největší psycho ze všeho) a vězte, že ani jediná lokace nebude veselá procházka růžovými zahrádkami zámečku Kratochvíle.

Možná i proto, že takovou veselou žlutou nebo zelenou engine hry vyprodukovat snad ani nedokáže. Uvidíte tak rudou ve všech variacích, či černočernou tmu v několika stupních. Grafika hry je samozřejmě na úrovni doslova filmové a pokud máte mašinu dost výkonnou na maximální detaily plus nějaký ten antialiasing budete si občas připadat jako ve filmu. Především když někde čirou náhodou zavadíte o zdroj světla (to se nestává příliš často), jelikož Monolith se nevzdal svého volumetrického osvětlení. Věc je to sice náročná, ale svůj účel to plní na 110% (a HW nároky zvedá alespoň o čtvrtku). Stejně jako ve FEARu i zde najdete snad úplně nejreálnější textury (kolikrát hezčí než ve skutečnosti), prostě jako film co si budeme povídat vidíte to i okolo.

Zadruhé čím déle hru budete hrát, tím nelidštější protivníky budete na svých cestách úzkými chodbami potkávat. Počáteční chlapíci s obličejem tisíce a jedné řezná rány, se průběžně vystřídají s modrokožnými zombies obou pohlaví a všechno přechází do extrému což je dle mě něco jako když utopíte somálce, necháte ho dvě hodiny v obří mikrovlnce a pak mu místo oblečení na tělo namotáte kabel od televize. Celá tahle eskadra je asi padesáti dalšími různými lidmi-nelidmi, ať už jde o obrovité údržbáře nebo mrňavé příšerky lezoucí po stropech z toho by jste určitě nechtěli večer najít v posteli.

Noční můry

A postel je to pravé místo kam jít až se rozhodnete pro dnešek se hrou skončit a přemýšlet o hrůzách jež se vám dnes podařilo umlátit prknem. Bohužel se vám nestane to mockrát. Hra je totiž velmi krátká a na dohrání potřebujete tak maximálně 15 hodin. Když vezmete v potaz, že multiplayer tady není a jediný důvod proč hrát hru znova je snažit se najít více mrtvých ptáků v různém stádiu rozkladu (ty nacházíte po celou hru), což vám odemkne bonusové materiály, není toho moc. Ale to co ve hře najdete je na druhou stranu paráda a takový horor už tu dlouho nebyl ( a asi dlouho nebude) a jedině snad pokračování by mohlo být to pravé ořechové…