Ačkoliv kalendářní zimu máme již za sebou, stále se nám slabě připomínají výkyvy počasí, jež mi každé ráno připravují krušné chvíle, když přemýšlím, co si vzít na sebe, abych se odpoledne neupekl a ráno neklepal kosu. Naštěstí je to všechno jen slabý odvar loňské zimy plné závějí a neuvěřitelných 
hodnot teploměrů, tedy alespoň pro mě. Bez kladení odporu musím přiznat, že jsem absolutním odpůrcem zimy a to v jakémkoliv slova smyslu a při pomyšlení na chodníky pokryté bílým kobercem si raději pootočím topením na vyšší číslo. Ne, že by mě nebavilo šornovat před barákem, či stavět sněhuláky, ale kromě pasivního hokeje je to pro mě jediná zimní kratochvíle. Kdyby mě někdo postavil na lyže, zjistil by, že pohyby Charlieho Chaplina byly (oproti mým kreacím) přirozenost sama. Nicméně vím, že na světě jsou lidi, kteří se při zmínce o sněhu tetelí blahem a dobrovolně jezdí do nesmyslných nadmořských výšek, aby se mohli brodit tým nejhustším sněhem s nějakým tím navoskovaným nesmyslem na nohou. Jelikož u nás letos nebylo zrovna moc příležitostí k těmto zimním radovánkám, virtuální náhrada by mohlo být to pravé ořechové. Bohužel herních a navíc PCčkových zpracováních zimních radovánek jsme tu zatím moc neměli. Když nepočítám všechny ty freewarovky, jediné „pořádné lyžování“ byly skoky na lyžích a stará dobrá superpařba Ski or die.
Jak už jistě tušíte, tohle mění právě tento titul jménem Freak Out, který se lehce podobá arkádovce FlatOut. Nicméně, kromě názvu je spojuje tak maximálně to, že obě hry mají implementovaný Havok engine, aby jste se při hraní mohli naučit i něco o kinetice a připravili se tak na nastávající hodiny fyziky, případně si připomněli o čem byly, pakliže už nejste školou povinni. Možná i slovo arkáda a další jemu příbuzná, se hodí pro oba tituly, protože oba jsou vhodné k tomu, když si chcete něco zahrát, třeba jenom deset minut, než uteče přestávka v utkání ligy mistrů nebo než se přítelkyně vrátí z koupelny. Ze všech her nejvíce je Freak Out podobný hrám s 
Tony Hawkem a jeho partě, či jiné simulátory cool-adrenalinových sportů. Je tu několik módů, ale nejdůležitější je samozřejmě kariéra, bez které by jste museli stále jezdit tu samou trať nebo si někde sehnat cheaty.
Postavu si vytvořit nemůžete, takže zbývá jenom vybrat si jednoho z trojice chlapíků nebo zástupkyň něžnějšího pohlaví. Už tohle mě trošku zklamalo, protože ani jedna z postav mi na pohled dvakrát sympatická nebyla, takže jsem si vybral maníka, který stál v řadě první. Pokud však chcete vybírat o něco pečlivěji, nic vám přece nebrání. Všichni lyžaři se od sebe liší pouze vzhledem, speciálními triky a počátečním skill pointem. Skilly jsou tu tři trick, balance a endurance. První dva jsou jasné a pokud bych měl říct, že vím co dělá endurance, byla by to prachsprostá lež. Další úrovně vašich schopností dostáváte za vyhrané závody a nakonec mají všechny postavy maximální možný počet skillů, takže ani podle toho (dle mě) vybírat postavu netřeba. Nuže, pokavaď překonáte to strašné dilema, jezdce máte zvoleného, tak hurá na svah. Zpočátku se můžete vydat pouze na jedinou horu, nicméně kdo s tímhle nepočítal, asi nikdy nehrál žádnou podobnou hru. Hned zpočátku doporučuji dát escape, šipkou doprava najet na tutorial a navolit si ho vypnutý, protože jinak vás bude neuvěřitelně otravovat až do doby, dokud onen proces vypínání nepodstoupíte.
Hned jak se rozjedete, musíte si zákonitě všimnout, že trať není jenom bělostně bílá s občasnými skalisky či stromy, ale hemží se to na ní roztodivnými věcmi různých barev a tvarů. Když projedete modrou hvězdou znamená to, že přišel čas udělat nějaký ten tríček a nejlépe takový, aby jeho hranice překonala daný počet bodů (na začátku 15k, pak 30 atd…). Po projetí červeným značením se vám do stejné barvy obarví i některý z poblíž ležících stromů, či vhodně zmrzlých sněhových útvarů a vaším úkolem je všechny zrailovat (rozuměj sjet po nich), zatímco zelená ruka zmanená, že se budete v příštích vteřinách snažit sbírat všechny hvězdičky, co jich před vámi bude. Žlutá barva je kódové označení pro závratně nebezpečný skok, kdy se vám odhalí i zóna kam musíte doskočit, aby vám hra dala odměnu v podobě peněz, za něž si můžete koupit lepší vybavení a jiné oblečení. Každý charakter má jiné bundy a kalhoty, ostatní věci jsou společné a stejně tak i zbytečné. Chtěl bych podotknout, že pokud by jste čekali, že ve hře najdete i virtuální spodobnění vaší značkové bundy, co vám visí v šatníku, ani o tom už dále nepřemýšlejte.
Kromě obyčejného sjíždění svahů a plnění úkolů, musíte pro další ještě vyhrávat závody, což znamená sjet kopec 
v co nejkratším čase a s co největším stylem. Zpočátku to zvládnete levou zadní, ale pozdější závody vyžadují stoprocentní znalost trati a mnoho pokusů, než se vám podaří dojet v první trojici a odemknout si tak další trať. Závodním vrcholem každé hory je king of the hill, kde musíte na krátké trati překonat vysoký limit skóre. Ono udělat třeba takové tři miliony bodů v jediném kombu dá docela zabrat, ale alespoň vám hra déle vydrží.
Co se týče hratelnosti - jakmile si osvojíte ovládání, což je otázka asi pěti minut, budete se opravdu královsky bavit. Šipkami ovládáte směr rotace vašeho jezdce, mezerníkem skáčete a klávesami „a-f“ ho nutíte do artistických parádiček. Ovládání je prostě jednoduché, intuitivní, triky vám jdou samy od sebe a hra má ten správný spád. Do toho vám hraje nezávislá rocková muzika, která se občas vymění za sladší elektroniku, bohužel songů je dosti málo a celkem brzo se oposlouchají a je potřeba vyměna za Winamp puštěný na pozadí hry. Pokud se bojíte, že by pak hra nebyla tak plynulá nemějte strach, HW nároky má Freak Out na tuto dobu opravdu nestandardně nízké a to i přesto, že nevypadá vůbec špatně, spíš právě naopak. 
Co jiného hře ještě chybí? Především by to chtělo o něco více tratí, než hra nabízí, jelikož tu máme pouze 4 pohoří a na obou si můžeme zajezdit jen po dvou svazích. Velká variabilita
prostředí se taky nekoná, ačkoli to se dalo čekat, navíc když se hra snaží být víceméně reálná. Nepodíváme se tedy na žádnou pekelnou horu, kde se místo na sněhu budeme projíždět po tekuté lávě ani jiné vylomeniny, čeká nás tu na vás jenom sníh, sníh a další megapytel sněhu (úplně vidím, jak se některým točí hlava). Časem tedy přijde na návštěvu stereotyp, nezvaný to host, kazící veškerou zábavu. Můžete ho zkusit zapudit třeba multiplayerem, který se zde vyskytuje dokonce i ve split-screenové verzi (což mi udělalo ohromnou radost), ale časem vás prostě přestane bavit skákat po stále stejných skokáncích a točit se ve vzduchu jako ve šílenec po opuštění ústavu. Bohužel nic jiného už pro nás autoři nepřipravili, což je škoda a po měsíci hru nejspíš s klidem odinstalujete.
