Ke hře Lara Croft: Anniversary jsem přišel jak slepý k houslím. Nějak se prostě stalo, že ležela v redakčním koši a nenašel se nikdo, kdo by si ji zahrál. Po krátkém rozhodování jsem začal vzpomínat na mé letmé zkušenosti s touto sérií, kterých jsem nabyl ve velmi brzkém věku. Dodnes si pamatuji na nekonečnou snahu dohrát stále jeden a ten samý level, která často končila Lařiným pádem při přeskakování vysoko položených plošinek, zaviněným stisknutím klávesy pro skok v nesprávný moment, rozsápání medvědem, popřípadě utonutím v zatopené kobce. Hra byla prostě moc tuhá na malého caparta, který uměl sotva malou násobilku. Nicméně cosi mi z prvního dílu v hlavě utkvělo, díky čemuž se občas vrátila skoro zapomenutá nostalgická vzpomínka.
Dělat remake je hodně dvousečné. Kluci se sice dušovali, že do hry přidají hodně inovací a udělají ji tak atraktivní pro širší hráčské publikum, ale koncept je koncept. Design levelů je značně překopán a vylepšen, do hry přibyly nové featurky, jako je vystřelovací hák, bojový systém také prodělal mírnou osvětu, ale v zásadě děláte to samé, co před deseti lety. Sáhodlouhými levely Lara probíhá samojediná, řeší velkolepé puzzly a sem tam bojuje se zvířecími protivníky. Hned po spuštění hry mi na mysli vytanulo srovnání s mou srdcovou záležitostí Prince of Persia. Z tohoto pohledu je jasné, že Lara vyšla hodně zkrátka. Když to vezmete kolem a kolem, v dnešní době her nabouchaných skvělou grafikou, masivními akcemi a dynamickou hratelností se v této hře nic neděje. V PoP řešíte puzzly založené na podobném principu, neustále jste ale v bojové vřavě a děj je posunován výbornými častými cutscénami. Jenomže tady nejde o vytvoření lepšího Prince v tyrkysovém tílku a s velkým poprsím. Tady jde o remake herní legendy, o atmosféru zatuchlých kobek, kvůli které si mnoho hráčů hru zamilovalo.
Příběh hry je v podstatě identický jako před lety, takže se o něm zmíníme jen letmo. Na začátku hry se vám ozve stará známá Jacqueline Natla (mimochodem, grafické zpracování všech postav kromě Lary mi přišlo hodně oldschool, posuďte sami) a obeznámí vás s lokací, ve které se nachází artefakt Scion, klíč k záhadě starobylé Atlantidy. V Laře se ozve dobrodružný pud a okamžitě se vydává do Peru pro kýžený artefakt, v zápětí je ale podvedena, a ve spiknutí má prsty nejen Natla, ale i blonďák Larson a slizký Pierre. Posuny v příběhu probíhají formou cutscén, vždy po dokončení celé časti hry, kterých je ve hře asi čtyři (Peru, Řecko, Egypt, Atlantida).
Jak jsem řekl, koncept hry je hodně svérázný a na chuť mu nepřijde každý příležitostný hráč. Opravdu, zápal do hry se dostavil až v druhé části hry a to jednoduše proto, že mi trvalo, než jsem přistoupil na dávno zapomenutý styl Tomb Raidera, oprostil se od zavedených klišé a ponořil se do složitých rébusů. Je možné, že vám hra nesedne hned od začátku, možná hlavně proto, že dnešní hráč není zvyklý moc přemýšlet (aspoň co se týče mě). Tady ale občas pohodové řešení puzzlů často hraničí s frustrací, i když si osobně myslím, že oproti jedničce je vše dost zjednodušené, hlavně díky přátelštějšímu ovládání (i tady ale platí, že čím dál, tím těžší – poslední levely jsou solidní peklo). Komplexní puzzly častokrát umístěné do nádherných exponovaných prostor, pěkná kompaktní grafika a trefná ambientní hudba dávají dohromady výbornou atmosféru. Momenty, kdy vyřešíte složitý rébus a získáte klíč, nebo otevřete dveře a u toho zazní nádherná melodie, jsou skutečně důstojným uctěním herní legendy, jakou první díl Tomb Raidera určitě je.
Povětšinu hry budete Laru nutit dělat akrobatické prvky nejdrsnějšíhu kalibru. Základním prvkem je skok, kterým se můžete dostat na lišty vsazené do stěn, hrazdy, žebříky, sloupy nebo nově můžete přeskočit na vršek kůlu, kde Lara umě balancuje. Pokud je prováděný skok příliš krátký, zachytí se Lara pouze jednou rukou a na vás je, abyste zavčasu stiskli příslušné tlačítko a zachránili Laru od smrtelného pádu do hlubin. Novým prvkem je také vystřelovací hák, převzatý z Legend, který vám umožňuje běhat po zdech, ale také tahat předměty, do kterých je kotvičku možno zaháknout. Ačkoli je systém značně vylepšen, na výše zmíněný Prince of Persia nemá. I tak se ale jedná o vysoce nadprůměrný element, který vás rozhodně neomrzí.
Čas od času na vás zaútočí nepřátelsky laděné zvířectvo. Ze začátku hry je vyřídíte několika výstřely ze svých dvou pistolí (například netopýry, krysy, medvědy). Časem se do vás pustí například gorily, malí raptoři či aligátoři nebo mumie. Na vrcholku pomyslného žebříčku adeptů na rozstřílení jsou jacísi bossové, T-Rexem počínaje, kyklopy konče. Lara jako vždy zaměřuje automaticky (její aim bych chtěl mít v CSku) a na vás je akorát mačkat tlačítko pro střelbu a uhýbat potvorám. U všech silnějších nepřátel ale funguje jakýsi bullet time. Ten je možno aktivovat, když je potvora vytočená na maximum a ostře se proti vám rozběhne. Když je nejblíže, zmáčknete příslušné tlačítko a Lara uskočí a na vás je v příslušném momentu strefit potvoru do citlivého místa. Jedná se o jakýsi ultimátní headshot, který uzemní většinu protivníků.
Pro úplnost zmíníme technické zpracování. Grafika je pěkná, textury kompaktní a některé efekty, jako je mokrá Lara vylézající z vody stojí za to. Je fakt, že nějakých zvláštních efektů není moc, na druhou stranu hru rozběhnete na, v dnešní době, průměrném stroji, což je pro mnoho lidí důležitější. Zvuků si rovněž neužijete přehršel, občas zahraje nějaký pěkný ambient či dramatičtější hudba u soubojů a celou hru vás provází Lařiny výkřiky u skoků a podobně (mimochodem, její britský přízvuk je k nakousnutí). Nejvíce si dali autoři záležet na samotné Laře, jejíž obličejík a postava jsou bezchybně zpracovány, nicméně obzvlášť obličej vypadá dost anonymně (ostatně Lara vypadá v každém díle trochu jinak). Technické zpracování hře na ničem neubírá a umožňuje se vám plně soustředit na samotný gameplay.
VerdiktTR: A je velmi těžké hodnotit jakýmkoli číslem. Někomu se může zdát v porovnání s dnešními hrami zbytečně oldschool, což je ale na druhou stranu účel a těžko to někdo může remaku deset let staré hry vytýkat. Je fakt, že několikrát zmiňované PoP je krokem na jistotu a ačkoli jde o hru nové generace, také notně prověříte své mozkové závity, ale celé je to jaksi zabalené v dynamické a adrenalinové hratelnosti. S Tomb Raider: Anniversary je to ale jako s vážnou hudbou. Popík nebo rock si pustíte vždycky, ale klasiku si musíte naposlouchat a byste si ji naplno vychutnali (a vy ostatní, nečertěte se, podobné přirovnání platí i o metalu). Jediné co můžeme říct s jistotou je fakt, že se jedná o ve všech směrech výborný remake, který dělá své předloze čest a žádnou z inovací původní koncept nekazí. Pro fanoušky této série se jedná o povinnost, ale i lidé, kteří Laru ještě nepotkali určitě koupí této hry neprohloupí. A konec konců, v dnešní uspěchané době není nad to si navečer vychutnat nějaký tuhý puzzle ve staré zaprášené kobce s pěknou holkou v hlavní roli.
