Staré hry mají něco do sebe, to nemůže nikdo popřít. Někde jsem četl, že nejhratelnější jsou gamesy, kde vám stačí k ovládání jedno či dvě tlačítka (plus pohyb samozřejmě). Člověk tak nemá problém si ovládání ihned osvojit a ví hned, co zmáčknout a nepočíná si jako prvnička o svatební noci. Nemůžete sice předpokládat, že taková hra se stane součástí progamingové scény a budete z ní louhovat poslední dolárky co krize do scény vlije, ale o to většině hráčů nejde.

Těžko by se jinak zdůvodnily tak velké prodeje konzole Wii, kterou se teď všichni ostatní snaží napodobit a překonat. Profesionální hráč pařící ve vrcholném tempu něco na Wíčku by navíc zřejmě vypadal natolik směšně, že by se při kláních musel zavírat do samostatné místnosti, aby na něj ostatní lidé neviděli (především aby se protihráči nerozesmávali navzájem). Tedy nesmíme brát v potaz asijskou komunitu, kde se stačí kouknout na pořad Ninja Warrior vysílaný nejmenovanou českou televizí a je každému jasné, že nějaká východní sebeúcta je ta tam.

Zatímco před 15ti lety by člověk řekl, že každý Japonec bude nějaký ninja nebo mistr kung-fu rozdávající lebky-drtící údery s pohledem, kterému by se slzou v oku uhnul i Clint Eastwood, nyní člověk kouká na Asijce jako na divné žluté exhibicionisty, kteří se žení za digitální holky a barví si vlasy na fialovo. Ačkoliv právě žluťásci stojí za spoustou nejhranějších sérií všech dob do kterých už v herním pravěku napumpovali trochu té své podivnosti.

Vezmeme si za příklad třeba Maria. Fousatý chlapík v červeném, podle autorů povoláním instalatér, se snaží zachránit princeznu před přerostlým ostnatým želvodrakem. Krom něj mu v cestě stojí spousta potrubí, obyčejných želv, skrčků, kterým je potřeba skočit na hlavu, a ještě je kolem něj tolik hub, že mykolog by se z toho cejtil jako bezdomovec, kterému někdo věnuje flašku čůča. Ale stačí všechno pojmout správně, přidat jednoduché ovládání a z této psychózy je jedna z nej her všech dob s ohromným množstvím pokračování. Něco podobného je i Rocket Knight. Remake staré hry, původem z asije, s divným herním prostředím a skvělou hratelností. Jedna z mála plošinovek na PC v téhle době.

Hlavním hrdinou je Sparkster. Původem rejsek, povoláním Rocket Knight ve výslužbě. Žije si v klidu se svou hlodavčí rodinou na statku v království Zephyr, jenže když jeho zemi bezostyšně napadnou zlí vlci, je potřeba jednat. Popadne své staré modré brnění s jetpackemi i nabroušený meč a jde si to s vlky vyřídit jako za mlada. Na rozdíl od Maria nepomůže když někomu skočíte na hlavu, za to sklidíte místo ovací maximálně bílý tesák do chodidla. Sparkster může do nepřátel sekat, střílet nebo využívat sílu svého jetpacku a s jeho pomocí využít meče coby nabodávače a tím vyslat soky pryč z obrazovky.

Je to právě jetpack co dělá hru tak dynamickou a zábavnou, jelikož umožňuje jak rychlejší pohyb prostředím tak i poškození pro nepřátele stojící ve vaší cestě. Díky němu v okamžiku se uhnete střelám, či vhozeným dynamitům a s trochou štěstí ještě prosvištíte skrz diamanty a přiberete si na cestu bodíky. Pokud při zapnutém jetpacku (funguje tak, že stisknete tlačítko a myšáka to vystřelí v tom směru jaký mu udáte) narazíte v úhlu 45° do stěny odrazíte se od ní ve stejné rychlosti, což s trochou cviku využijete pro smrtelná komba a rychlému průchodu úrovní. Ono to prostě k tomuhle žánru patří, že člověk nestíhá vnímat co se pořádně děje, protože jedni zlotřilí vlci na vás vrhají granáty další zase shurikeny a vy se tomu snažíte vyhnout. Takže mezi tím vším Sparkster lítá v tempu jako věru zběsilém. Hlavně několik posledních úrovní je hektických jako soutěž o nejlepšího tanečníka na odtučňovacím táboře, když je hlavní cenou bigmac.

Ničení nepřátel sice není vždy nejjednodušší, nicméně mě osobně dávali nejvíc zabrat pasáže, kdy se snažíte nespadnout do lávových polí a stojíte při tom na pohyblivé plošině nebo zběsilé uhýbání energetickým trubkám a jiné kratochvíle běžné pro hrdiny plošinovek. Ono když pak přijdete o všechny životy prakticky zhruba minutu před koncem úrovně, jenom kvůli tomuhle skákání, bude to chtít po výbušnějších povahách hodně sebekontroly, aby nezničili své ovládací periferie. Autoři hry doporučují k ovládání pořídit nějaký gamepad.

Inu, nápad to není špatný, navíc starší pařani si určitě vzpomenou na svá mladší léta, kdy podobné hry na gamepadech hráli. Pokud jste však odkojeni na klávesnici a podobně jako já zvládáte na keyboardu i všechna komba z Mortal Kombatu, tak se nejedná o žádný problém. Skoro. Hra totiž neumožňuje přenastavení deafultního ovládání (naštěstí je k mání více variant), takže pokud vám nevyhovuje nějaké tlačítko máte smůlu. Jelikož jsem hru hrál na netobooku a na cestách (kdy si gamepad opravdu netahám) měl sem s tím krapet problém, jelikož střelba na levém kontrolu je pro můj notebook jaksi nevhodná. Ne že bych ho neměl, ale na standardní pozici je (jak to u notebooků někdy bývá) tlačidlo Fn a vedle kontrolu je windowsácká klávesa, takže se mi relativně často stávalo, že jsem se během zběsilého dění na obrazovce najednou, místo na Sparkstera, díval do Woken. Vyřešil jsem to šalamounsky a radši nestřílel. Střelba je stejně nejslabší ze všech útoků.

Když tedy nepočítám létající levely. Aby hra nebyla tak jednotvárná autoři udělali některé úrovně ve vzduchu. Sparkster zapne jetpack, nasadí letecké brýle a vzhůru do oblak. Místo sekání mečem nyní střílíte (při podržení nabije turboblast) a místo raketového skoku zrychlíte svůj pohyb. I tyto úrovně probíhají ve stejně rychlém tempu jako skákací, ba možná rychlejším jelikož obrazovka vás sama cpe kupředu a vy navíc nemůžete Sparkstera otočit dozadu, aby jste se zbavili těch nejzákeřnějších nepřátel jež vám útočí přímo na ocas (ehm).

Úrovní je celkem pouze 13 a to bojujete 3x s bossy (a několikrát s apelem). Ti však zkušenějšího hráče zaskočí asi tak jako sanitka stojící před nemocnicí. Tak do pěti minut přijdete jak na ně a za dalších deset je zničíte. Hra je rozdělena 4 herní světy, které se od sebe liší jak výtvarným zpracováním tak i nepřáteli. Nejdříve musíte ubránit svou domovinu před útokem psovitých šelem. Po menší zradě se dostanete do vlčí země, kde se musíte udržovat v blízkosti ohně jinak vám zamrzne jetpack. Dalším zastávkou je podzemní pevnost prasátek, kde už se kola šílenosti začínají pořádně roztáčet. No však uvidíte sami. A nakonec nás čeká návrat domů. Yeah.

Celkově je hrací doba je asi tím největším mínusem hry, jelikož úrovně trvají na první hraní tak 6-15 minut. Samozřejmě tu jde především o to jak hráč tento typ her zvládá. Pokud jste praví hardcore pařani, hrajte hru v arcade modu na těžkou obtížnost. Tak vám vydrží alespoň o něco déle.

Arcade mód je taková simulace hry za chudé dítě s 30ti korunami v kapse, které ušetřilo když vynechalo oběd, a pokaždé co vyplýtváte své 3 životy (pokud někde nenajdete další) musíte hodit desetikorunu do automatu. Když přijdete i o tři continue, došli vám prachy a začnete odznova. Třeba až bude zase čočka. Těžká obtížnost ve skutečnosti příliš těžká není, zvlášť pokud jste někdy dohráli opravdu těžkou plošinovku, jako je třeba Ghost n Goblins, budete si říkat, že slovo hard by vývojáři asi měli vymazat ze svého slovníku.

Co vás tedy může motivovat k dalšímu hraní jsou jen vaše výsledky, respektive jejich srovnávaní s dalšími hráči. Jelikož je hra distribuovaná přes Stream, není porovnávání výsledků s kamarády žádný problém. Lepšího skóre dosáhnete sbíráním co nejvíce krystalů co nejrychleji za sebou a také spěšným zdoláním úrovně. Klasika. Otázkou je, jestli vás tohle závodění s dalšími hráči baví.

Hru lze taktéž doporučit majitelům mladšího příbuzenstva. Pokud se smíříte s trochou násilí na zvířátkách. Ačkoliv to by neměl být takový problém, jelikož vlk dostává zabrat i v klasickém východním dětském pořadu Jen počkej zajíci. Navíc tam je vlk ten úplně největší vyvrhel společnosti, protože neustále kouří a pije a nejspíše i inklinuje k homosexualitě, na což upozorňuje jeho neustálé nošení růžové košile. V Rocket Knightovi navíc neuvidíte ani žádnou krev a vaši nepřátelé pouze se zarputilým výrazem zmizí z monitoru. V pozdějších fázích, kdy bojujete s vepři, se selátka prostě vysvlečou z uniformy a utečou.

Celá vizuální stránka hry je pěkně udělaná, jelikož mladší hráče určitě zaujme a starší ani náhodou neodradí. Po hudební stránce také není co vytknout, skladatel se držel žánrových tradic a jednotlivé skladby doplňují prostředí a mají nádech osmibitovosti (hlavně v prasečí pevnosti hraje líbezná elektroidní hudba) což klasiky potěší.

Rocket Knight je prostě připomínka starých časů, která zaujme především ty, kteří si je chtějí připomenout nebo si zahrát něco hratelného a ne úplně náročného. Škoda jen kratší hrací doby, ačkoliv za tu cenu (20 dolarů) to přece ujde.