Ztrapním se, vím to. Jsem si tím prakticky jistý a přesto to nebudu mít nikomu za zlé. Je to totiž pouze moje chyba, že mám určité mezery ve svém „herním vzdělání“. Nikdy jsem totiž žádný Fallout nehrál. Vždycky jsem o něm pouze slyšel a četl, ať už v nějakém článku na internetu nebo od svých nejbližších přátel. „Vole, jsem hrál Fallout ne a tam jsem prostě najednou objevil... a pak jsem musel jít... když jsem kecal s tím... tak se najednou...,“ slýchával jsem a myslel si aha, to je ta hra, co jsem nikdy nehrál. To je ten slavný Fallout, o kterém jsem ze všech stran slýchával jak je super a vlastně ho nikdy ani nevyzkoušel, náš vzájemný vztah se zarazil někde na úrovni náhodných kolemjdoucích. Teprve až před několika týdny jsem viděl tuhle hru v pohybu, když jsem se na nudné přednášce díval jednomu studentovi přes rameno.

A možná právě kvůli tomuhle mému osobnímu neduhu jsem dospěl k názoru, že bych mohl nejnovější počin do této série zrecenzovat. Jakoby splatit dluh, nebo tak něco, myslete si o tom co chcete. Sice už to není ten klasický Fallout viděný shora, jde o takový mix střílečky z prvního / třetího pohledu a akčního RPG, ale tak co. Pořád to nese ten název Fallout, a to je to hlavní, ne?

Když pominu problémy hned v úvodu, kdy jsem se zoufale snažil hru alespoň spustit (i mně se technické problémy nevyhnuly), jednou z nejdůležitějších věcí na celém začátku je úvodní intro. To začíná kdesi v Nevadě, v takovém nezajímavém městě, které asi nikdo z vás znát nebude - Las Vegas. Vlastně neříkám tak úplně pravdu, místo „Las“ je v názvu „New“ (jak ostatně napovídá i název titulu). Jako jednomu z mála míst na zeměkouli se mu podařilo přežít nukleární válku jakž-takž bez úhony a tak může svým obyvatelům poskytovat služby stejně jako za starých časů. Podobně je na tom i celá oblast Mojave Desert, kde se příběh odehrává a kde si nějakou tu dobu, pokud se rozhodnete hrát opravdu poctivě, určitě pobudete. Abyste měli lepší představu, já už mám za sebou nějakých dvacet hodin a ještě jsem se ani do toho blbého města nedostal, takže komentáře o krátké a lineární hře můžete rovnou zapomenout.

Ale abych se vrátil k příběhu, který se mimochodem odehrává v roce 2281, tedy přesně tři roky od událostí třetího dílu. Ujímáte se role kurýra (nebo kurýrky), který byl(a) najat společností Mojave Express s relativně jednoduchým úkolem - doručit do města Primm platinový pokerový žeton a válečné dokumenty frakce NCR. Jenže se něco podělá a tak se místo v Primmu ocitáte na odlehlém hřbitově, kde před vámi stojí slizký a odporný týpek v kostkovaném obleku. A jak by se dalo čekat, po pár drsných hláškách vás střelí mezi oči. „Tak a teď se určitě vtělíme do partnera zavražděné(ho) a půjdeme se mstít!“. Omyl vážnění. Proberete se. Jak to doktor Mitchell dokázal, to nevím, ale proberete se.

Víc z příběhu prozrazovat nehodlám, přeci jenom je všechno velmi individuální a příběh každého jednotlivce může být naprosto jiný. Záleží totiž na vašich rozhodnutích během celé hry a pokud se v některé části rozhodnete nějakou vesnici jakékoliv frakce vyvraždit, nemůžete čekat, že by vám pak jejich kolegové někde jinde padli do náruče. Vezměte si příklad třeba ze mě - hned na začátku jsem se rozhodl zničit frakci Powder Gangers a kdybych zaplatil za vstup do jejich hospody, určitě bych od nich nějaký ten úkol dostal. Moje rozhodnutí však bylo jiné a možná jsem se ochudil o nějakou zajímavou odměnu. Kdo ví? Ale nebojte se, hlavní dějová linka zůstává zachována - hledáte toho šmejda, co vás okradl a „zastřelil“.

Tak, hlavní hrdina byl zachráněn, znáte jeho jméno, teď musíte určit jeho vzhled. K tomu dostáváte přístroj RobCo - Reflectron, jehož funkce se dělí na čtyři části, kde nejprve určíte pohlaví, etnický původ (na výběr afroameričan, asiat, evropan a hispánec), následně tvar obličeje a nakonec typ vlasů, vousů, obočí a jejich barvu. Prostor pro vyblbnutí je opravdu široký, můžete nad tvorbou strávit klidně i několik desítek minut. Ti méně trpěliví a pečliví si však nemusejí zoufat, všechno lze přenechat náhodnému generátoru nebo si vybrat z několika předem definovaných ksichtíků. Určitě však tuto část nepodceňte, s „vaším“ obličejem se setkáte v každém killcamu (o V.A.T.S. později) a při natočení kamery z třetího pohledu.

Další a ještě důležitější pasáží je určení vašeho SPECIAL, či přesněji S.P.E.C.I.A.L. pomocí mašinky Victor Tester Matic (VIT). Ne, samozřejmě si zde nenastavíte jak jste oproti průměrnému obyvateli Nevada Desert speciální, jen si rozdělíte pět bodů do sedmi základních vlastností: Strength (síla; používání zbraní), Perception (smysly; práce s výbušninami a mimozemskými zbraněmi), Endurance (výdrž; životy a smysl pro přežití), Charisma (ehm... charisma; interakce s postavami), Intelligence (intelekt; opravování, používání vědeckých přístrojů), Agility (obratnost; plížení, rychlost pohybu, regenerace AP) a Luck (štěstí; šance na kritický úder). Všech sedm má standardně nastavenou průměrnou hodnotu (pět bodů z deseti), ale můžete si ji nadále upravovat podle svého přání. Rád bych upozornil, že je tento výběr konečný, později se dá ovlivnit počet bodů pouze pomocí zkonzumování nějakého předmětu (a to pouze dočasně), oblečení nebo implantátem.

Máte už toho nastavování plné zuby? Tak to vás nepotěším, doktor Mitchell tu pro vás nachystal ještě jedno rychlé psychiatrické sezení. Během něho hra na základně vašich odpovědí rozdělí další body do schopností (namátkou výbušniny, zbraně, věda nebo přežívání) a vybere z nich tři hlavní. Vše probíhá velmi nenásilnou formou, nejprve odpovídáte na položená slova, pak hodnotíte obrázky (souhlasím, nesouhlasím, nevím) a vše končí hříčkou „co vidíš na následujícím obrázku“. Nemusíte však mít strach a nad každou otázkou dlouze přemýšlet, těsně před koncem stejně dostanete možnost si všechno projít znovu a případně od základu překopat. No a abych byl opravdu kompletní, na každé sudé úrovni si můžete zvolit jeden Perk (talent), který vám poskytuje další výhody. Za všechny bych jmenoval například rychlejší sbírání zkušeností, rychlejší přehazování zbraní, výhody proti mužským cílům (existuje i ženská varianta) nebo větší nosnost postavy (kolik unese liber vybavení).

Od chvíle, co poprvé opustíte bezpečí felčarova domku, si prakticky můžete dělat, co chcete. Ještě před tím na rozloučenou obdržíte takové základní vybavení, úzce související s vámi zvolenými vlastnostmi (třeba pokud jste více na ten tišší postup, dostanete pár šperháků navíc). Jenže jak poprvé vylezete ze dveří a váš obličej ozáří Sluníčko, je jenom na vás, jak se s celým tím světem poperete. A jedna z věcí, se kterou se budete rvát asi nejčastěji, je fauna. Snad ani nemusím popisovat, jak se na ni radiace podepsala. Některé druhy se trochu zvětšily (hlavně u mravenců nebo vos to překvapí), některé zmutovaly a jiné... jsou úplně nové. Jejich celkový počet je naštěstí dostatečný a tak se mi snad ještě nestalo, abych na dvou různých místech bojoval proti stejnému protivníkovi.

Zmutovaní a agresivní tvoři však nejsou jedinými živočichy Falloutu. Na stejné úrovni stojí také ostatní lidé, ať už jsou trošičku zasažení mutací nebo ne. Oproti zvířatům jsou však sdruženi do jakýchsi kolonií a většinou mají svá vlastní města. Ty jsou pro vás důležitá nejenom jako záchytné body v krajině, ale také jako zastávky pro automatické přesuny. Hned vysvětlím. Představte si, že máte cestovat z bodu A do bodu B, kde je blízko město C. Pěšky by to zabralo klidně i několik desítek minut, to byste se ukousali nudou. Naštěstí si vzpomenete, že jste už ve městě C před časem byli. Hurá, stačí na mapě kliknout a hra provede tento přesun automaticky. No a ještě jedna důležitá vlastnost, s každým větším městem (respektive frakcí) můžete mít určitý vztah. Jednoduše řečeno, čím víc pro ně uděláte, tím víc vás budou milovat. Malý příklad - mé vyvraždění Powder Gangers mi u nich velkou popularitu neudělalo. Tak se dá postupovat všude, stejně jako můžete kohokoliv zabít. Nikdo není nesmrtelný.

Když už zmiňuji nepřátele, bylo by vhodné něco napsat i o obtížnosti. Ta se vývojářům z Obsidian Entertainment povedla vybalancovat na jedničku. Existuje pět základních úrovní, přičemž první dvě zvládne podle mého názoru každý, dvě prostřední jsou již těžší a ta poslední, to je tak trochu jiná liga. Co to však všechno je ve srovnání s Hardcore módem. Při něm je hra ještě těžší a hlavně reálnější a tak z kampaně činí opravdovou výzvu pro fajnšmekry (= hardcore fanoušky Falloutu). Musíte v něm počítat s vlivy, které při normálním hraní ignorujete – například musíte pít, jíst nebo spát (jinak jste brzo kaput). Zpátky k standardním obtížnostem, pomocí úrovně ji mají určenou i samotní nepřátelé a je podle mého názoru trochu škoda, že si ji nemůžete zjistit (třeba že by na mapě vyznačovala obtížnost lokací). Lehce se tak jde dostat do míst, kde umřete hned na první ránu (klidně s plným životem).

Střílení pochopitelně není jedinou věcí, kterou ve Falloutu budete dělat, i když je pravda, že je zřejmě tou nejběžnější činností. Samotnou střelbu, respektive zbraně asi nemá cenu nějak hlouběji popisovat, takže jen zkratkovitě - rozdělil bych je do tří kategorií (na blízku, lidské a mimozemské), musíte si je opravovat (používáním ztrácí kvalitu), kdo si není jistý ve svém umu, může využívat funkci V.A.T.S. Jde v podstatě o to, že se hra zastaví, vyberete si cíl a také přesné místo, kam chcete vystřelit. K výběru vám může sloužit také pravděpodobnost, s jakou daný cíl zasáhnete. Ovšem pozor! Takto nemůžete postupovat do nekonečna, jelikož se za každý výstřel odečte určitý počet bodů (Attack Points).

Co že to tedy naše hraní tak hezky zpestřuje? Páčení dveří, okrádání postav, přemlouvání (i když to probíhá na základě vašich vlastností, ale i tak), putování s parťákem, zapnutým rádiem nebo hackování počítačů. Obzvláště poslední možnosti bych se rád věnoval trochu podrobněji, protože mi přišla skvělá. Hra vám dá na výběr z přibližně deseti slov a vy máte pouze čtyři pokusy na zvolení toho správného, jinak se počítač zablokuje. Jedinou nápovědou je pak informace, kolik správných písmen bylo v naposledy zvoleném slově správně. Ani si nedokážete představit, jak to dokáže zamotat hlavu!

Jistě mi dáte za pravdu, že samotné střílení všeho živého a bezúčelné bloumání herním světem by vám asi moc dlouho nevydrželo. Proto je čas zmínit se o neméně podstatné složce hry, kterou jsou questy. A je jich opravdu požehnaně, téměř dvakrát víc než ve Falloutu 3 (konkrétně 163). Naštěstí se autoři neomezili na pouhé „dojdi, seber, zabij, vrať se“, ale snažili se přijít i s něčím novým, ne až tak moc provařeným. Konkrétně si vybavuji jednu pasáž hned ze začátku, kdy jsem zrovna dokončil tutoriál a jen tak bloumal nocí. Narazím na Bartona Thorna, kterému nějací gekoni unesli ženu. Rozhodl jsem se tedy pomoci a po dlouhém boji jsem je všechny zabil (sekání s mačetou bylo docela psycho). Po ženě ovšem ani památky. Najednou vidím muže přibíhat a volat na mě, že mi děkuje za vyčistění jeho obydlí a jak pomalu vytahuje zbraň. Popravdě, byl jsem tak v šoku, že mne napoprvé skutečně zabil.

Nikoho asi dělení questů na ty hlavní a vedlejší nepřekvapí. Důrazně doporučuji plnit i ty nepovinné, protože si zajistíte další přísun zkušenostních bodů, získáte nějaké to vybavení (peníze) navíc a hlavně si výrazně prodloužíte dobu, kterou u hry strávíte. Jen mi trochu vadilo, že zatímco hlavní úkol (nalezení chlapíka v kostkovaném saku) a ty důležitější jsou podrobně zmapovány v quest logu, ty absolutně dobrovolné naleznete pouze ve formě poznámek. Nevím, ale více by mi vyhovovalo přehledné značení jako u první kategorie, zvlášť, když se poznámky (nejenom ty o questech) rychle hromadí. Některé se mi také nezapsaly vůbec a tak jsem se musel spoléhat pouze na svojí paměť.

Dovolil bych si ještě malou zmínku o grafice. O tu se, podobně jako ve Falloutu 3, stará grafický engine Gamebryo, který byl prý vylepšen o nějaké ty nové „featurky“. Podle mého názoru to ovšem není poznat. Ano, grafické nároky jsou možná vyšší, ale vhled Fallout: New Vegas je takový... divný. Samozřejmě, nelze mu zapřít osobní styl, ale přeci jenom bych čekal trochu víc. Stejně jako se mi moc nelíbila animace postav, konkrétně běh, pokud tedy všichni nemají hnědé gatě, což by sice bylo vzhledem k okolnostem logické, ale nevypadá to zrovna nejlíp. Abych jenom nekritizoval, pohled na rozsvícené noční New Vegas je jedním z těch nejlepších grafických momentů hry. Ozvučení je pak na dobré úrovni včetně dabingu, při němž asi nejvíce zazářil Matthew Perry (Benny Gecko).

Předposlední část mé dnešní recenze bych rád věnoval jednomu fenoménu, kterého si určitě všimli hlavně ti, kteří hráli Fallout 3. A máte bohužel pravdu, hodně věcí z této hry najdete také zde. Chcete pár příkladů? Není problém - grafika, HUD, systém postavy, Pip-Boy 3000, V.A.T.S., je toho opravdu hodně. Skoro by se tedy dalo říci, že Fallout: New Vegas je takovým datadiskem, rozšiřující třetí Fallout. Jako kdyby nás tady někdo tahal za nos a peněženky, co? Pokud se na celou věc díváte z tohoto úhlu, mohli byste mít de facto pravdu a určitě existuje určitá skupinka lidí, která takový názor zastává. Naštěstí zde také existuje pár faktů dokazující daleko větší propracovanost New Vegas oproti Falloutu 3. Je tu daleko dvakrát tak lokací, více questů, některé nové prvky, daleko více zbraní... Abych to zkrátil, zkrátka záleží čistě na vás, zda jste ochotni nějaké ty stejné prvky a herní systémy akceptovat a oprostit se od rejpání typu: „hezký, ale už to tu bylo...“.

Máme tady závěr a s ní přichází i jeden takový můj osobní postřeh. Než jsem začal hrát Fallout: New Vegas, myslel jsem si, že nejpropracovanějším mixem FPS a akčního RPG jsou Borderlands. Měly skvělé prostředí, úchvatnou kreslenou grafiku, systém kvality předmětů podobný World of Warcraft, vlastně až na ten slabší příběh to byla skvělá hra. Teď, po několika denním hraní New Vegas, které pro mne ještě zdaleka neskončilo, musím uznat, že jsem se zmýlil. Jistě, nenajdete zde tolik propracovaný systém zbraní a grafika je jistě horší, ale na druhou stranu má Fallout momenty, které u konkurenta od Gearbox Software nenajdete. Propracovanější rozhovory s NPC postavami, lepší příběh, pestřejší interakce s postavou nebo méně stereotypní úkoly. Pokud jste tedy měli rádi Borderlands, připravte se na ten kopanec do hlavy, co dostanete.

Fallout: New Vegas vás do sebe totiž vtáhne tak ďábelskou rychlostí, až se najednou přistihnete, že je večer a vy jste se vlastně chtěli dívat na ten film v televizi, o kterém jste slyšeli jen samou chválu. Co říci závěrem recenze? Mazákům Falloutu toho asi moc nového neřeknu, to spíš oni by mě mohli vyplísnit za některé pasáže, ve kterých třeba nevím, že tohle se stalo ve dvojce a tohle už bylo v jedničce a tohle je přeci narážka na..., atd. A tak se mé doporučení omezí pouze na příležitostné hráče nebo na ty, kteří slovo Fallout slyší poprvé. Jděte do toho pánové, jen se nesmíte začít divit, proč vás ty předchozí díly minuly. Vaše chyba. Moje taky.