Opravdu málokdy se poštěstí natrefit v herní branži na sérii, která udrží hráče permanentně natěšené. Templáři jsou prostě in, a kdo nejde s nimi, táhne proti nim. Ehm… Literatura je jich plná, opřádá je halda mytična a kromě toho taky spousta borců v bílých kápích, kteří jim tuze rádi hatí plány na to konečné a definitivní ovládnutí světa. Najdete je všude. V Jeruzalémě, po celé Itálii…a taky za mořem. Každý templář vrhá jako všechno živé i neživé svůj stín. No a právě v něm se většinou skrývá nějaký assassin. Všichni ten příběh známe, přesto však, kdo by náhodou pozapomněl, hra mu to stejně ještě na začátku otrocky převykládá.

Assassins Creed 3 má představovat vrchol všeho, co se doposud tvůrci naučili. Že toho nebylo v krátkém čase nijak málo, dokládá nejen rozměr celého assassinského univerza, ale hlavně jeho variabilita. Mocnost a síla příběhu. Taky jeho rozsáhlost a kompaktnost, která si dokonce vyžádala rozložení na samostatné tituly. A tak nás víc než jindy zajímalo, jestli tvůrci všechny tyto a mnohé další poznatky účinně zúročí ve třetím pokračování.

Z příběhu, opět epického až za roh, jsem však drobně nesvůj. Indián Connor jako hlavní postava rozhodně neoplývá italským šarmem ani Altairovou tajuplností, a ve srovnání s předchozími hrdiny jednoznačně propadává. Ani v nejmenším z něj necítíte oddanost řádu, daleko spíš mu jde o vlastní mstu a ochranu vlastních lidí. Na úplném začátku vás ještě ke všemu hra provází jeho útlým dětstvím, což se ve výsledku jeví jako naprosto zbytečné zdržení, jež šlo v pohodě odbýt jednou či dvěma videosekvencemi. Místo toho se vás na prťavém Indiánovi (jehož řeč ve mně silně evokuje srovnání se „simštinou“, omlouvám se) snaží naučit nové prvky jako třeba lov. I to šlo odbýt naprosto snadno.

Děj se jinak odvíjí klasicky „po assassínsku.“ Potřesete si rukou s Georgem Washingtonem, budete tiše přihlížet podepsání nezávislosti ve Filadelfii, v Bostonu vyházíte náklad čaje, a pro Benjamina Franklina budete v jednom z mnoha dlouhodobých vedlejšáků nahánět stránky z Almanachu. Při té vší koncentraci historických persón se divím, že tvůrci naprosto ležérně přejdou veškerý Connorův assassínský výcvik. Skoro až máte pocit, že se do toho Indián nezavrtal dobrovolně, ale že mu tahle příležitost prostě spadla do klína. Přitom ho mohla trénovat či alespoň morálně podporovat nějaká z výše zmíněných ikon americké cesty za nezávislostí (vzpomeňte na význam Machiavelliho ve dvojce). O to víc pak bolí, když se všechny vychytávky assassinského hávu povalují ve sklepě staříka Achilla. To Ezio měl Leonarda.

A tak se hlavní těžiště děje přesouvá ne na sledování vývoje postavy, ale na události, jež se zapsaly do učebnic. Některé tu již padly. To vše v prostředí Bostonu či New Yorku a přilehlých luzích a hájích. Tím se plynule přesouváme k prostředí celé hry. Je obrovské a troufám si tvrdit, že rozhodně nejpropracovanější z celého prozatímního univerza. Sem se patrně přesunete poté, co už vás omrzí městský život. S lukem budete lovit zvěř (což je i vzhledem k faktu, že vám srnky a jiná divá zvěř často doslova zavadí o kabát, ne zrovna snadné), líčit pasti anebo si jen tak poskakovat z koruny na korunu. Jestli hlavní dějová linie zabere nějakých 16 hodin, tak minimálně dvojnásobek můžete strávit vedlejšími misemi. A to už je slušná nálož. Zvlášť proto, že se hraní jen tak neomrzí.

Hodně pěkně se tvůrci popasovali se sněhem, který sem tam v těchhle končinách napadne a to ho pak ve zdejších lesích rozhodně neleží málo. Do prašanu se boří nohy, běh se zpomaluje a stává obtížnějším. O to radostněji pak uvítáte náruč širokých větví zlehčujících pohyb. Ten je prý zdravý, ale všeho moc škodí. A po čase pobíhání od vykřičníku k vykřičníku se i prostředí, nádherné jak v málokteré jiné hře, omrzí, v krajním případě i znechutí. Po dohrání příběhu však ztracenou přitažlivost dobude zpět.

Paličák Connor častokrát nejde pro ostré slůvko daleko, a tak budí na rozdíl od Ezia, který léty zmoudřel, poměrně velký rozdíl. A rozdíl je patrný i v soubojích, které se dočkaly inovací. Předně se Connor rád pošťuchuje s rudokabátníky se svým tomahavkem. Ten umně kombinuje se skrytou čepelí a jednotlivé záseky do těl nepřátel hezky vrství do komb. Vy v podstatě jen zběsile mačkáte tlačítko a sledujete, jestli náhodou nechce někdo zaútočit. To jste dělali i v předchozích dílech, jenže tady to opět trochu hapruje. Ne moc, ale kdo očekává, že snad uvidí health ukazatel nad každým nepřítelem, krutě se zmýlil. Jednoduchost soubojů a z toho plynoucí problémy pohřbily v mých očích nedávno letní „trhák“ Sleeping Dogs. Tam jste také jen čekali, kdy se soupeř rozbliká a zaútočí. Jeho výpad vykrejete a těžíte z výhody. Takhle probíhá většina potyček i ve třetím AC.

A ani tady to nepřináší nic dobrého. Jistě, soubojový systém ční o několik tříd nad zmíněným titulem z konce prázdnin, jenže se nevyvaruje stejných chyb. Přesněji jedné, dokola se opakující: když nepřítel zaútočí a vy propásnete těch několik milisekund k odvrácení útoku, smůla. Byť se Ezio nedokázal rvát s mnoha strážnými zároveň, alespoň si věděl rady s odrážením jejich útoku a následného zabití.

Potěší, že vám leží na bedrech rozhodnutí, zda misi vyřešíte silově či potichu. Obojí je možné prakticky vždy. Nepotěší hromada bugů, které se zřejmě nějak vměstnaly do recenzentské verze. To je ovšem jen domněnka a my ze srdce doufáme, že všichni, kdo hru vymění za nemalý peníz, jich budou ušetřeni. Kolikrát totiž přímo bijí do očí a narušují průběh misí. Grafika ovšem jinak vypadá velmi pěkně, AnvilNext už umí motion-capturing u postav – třeba u takového Thomase Hickeyho se to vzhledem k jeho charakteru náramně hodí, a nechybí ani pěkně vykreslená města či betvní vřavy. Textury by se ovšem mohly načítat rychleji.

Rozhodně nejde o nejlepší díl celého univerza. Je vidět, že vrcholu už série dosáhla a trojka z něj úspěšně těží. Inovuje, spravuje, budí patriotismus i tisíce kilometrů přes Atlantik a velmi pečlivě a uvážlivě přistupuje k novinkám. A zatímco Válka o nezávislost sedí titulu parádně, u hlavního hrdiny tvůrci přešlápli. Jelikož právě na něm spočívá v této sérii jako v málokteré jiné obrovský tlak, i to nejmenší zaškobrtnutí se rázem přetransformuje na velikánskou botu. Connor je sympaťák, o tom žádná. Bojovat za modré kabáty ale chci s charakterem, kterého si navěky zapamatuji. Po zkušenostech s třetím AC ho pro mě stále ztělesňuje Ezio.