Nillin je obyčejný lovec myšlenek. Říkáte si nejspíš, proč obyčejný, ale to je jednoduché. V roce 2084 je to naprosto běžně placený flek. Nillin se ve svém oboru vyzná, a tak jí mnozí považují za hodně nadanou lovkyni. Ale to jen do chvíle, kdy se zprotiví šéfům, a ti se jí rozhodnou naformátovat paměť. Capcomovská vize ne příliš vzdálené budoucnosti je poměrně přímočará, protože během období pár generací předpovídá nejen vznik zcela soběstačné a ušpiněné Neo-Paříže, ale i vynálezu, který vám dovolí upravovat či uchovávat lidské myšlenky na jak dlouho chcete. Remember me se snaží vybočit z portfolia čistě mlátičkových her Capcomu, ovšem hned po pár minutách strávených ve stokách zjistíte, že se to nepovedlo ani z poloviny.

Nillin a celému Capcomu protéká žilami japonská krev a na hře to hned poznáte. Když pominu výše zmíněný „hack and slash look“, je to například hratelnost. Remember me přináší do světa her ojedinělou a zajímavou myšlenku: manipulaci s chodem událostí. Je proto velká škoda, že se hře nepovedlo vymanit se z béčkového vyprávění příběhu i hratelnosti, která kolísá z příšerné na velmi dobrou. Velmi dobrá je ve chvíli, kdy vás hra nutí hopkat ze střechy na střechu a dostat vás na místo, kde se bude něco dít. Velmi špatná je při soubojích. Kamera si s vámi dělá, co chce, takže když se na vás sesype množství nepřátel, nezbývá vám než hystericky bušit do tlačítka X a ještě si hlídat, jestli nepřítel nehodlá zaútočit, abyste se mu mohli vyhnout.

V podstatě tedy ani netušíte, za co jste si vlastně zasloužili ty nové schopnosti, které vám hra čas od času přiřkne. Jsou docela rozmanité, a když se chcete naučit nová komba, musíte si nejprve dobře nastudovat, jak za sebou správně navrstvit kombinaci X a Y. Sem tam se na vás vrhne i boss, což mimo jiné znamená, že kameře definitivně přeskočí a čím rychleji se hýbete, tím víc vás nestíhá. Je to trochu škoda, protože systém komb a XP bodů má hra vymyšlený velmi dobře. Jen by to chtělo ho hráči trochu lépe představit a prodat.

Takhle to totiž budí dojem, že Remember me neví, jakým směrem se vydat. Klasickou mlátičkou nechce být, a tak apeluje na příběhovou linii, kdy se Nillin vrací zpět do hnutí odporu a snaží se sabotovat ďábelskou firmu Memorize, která stojí za projektem Sensen, a tedy i za celým dobýváním lidské mysli. Jenže ani tady si hra neví moc rady. Skoro se mi chce říct, že Remember me se mělo raději inspirovat u některé z osvědčených herních sérií, než aby se samo snažilo nabídnout svůj autorský pohled na věc. Zpracování totiž hodně kolísá a doplácí na nezkušenost autorů s morálně dospělými hrami.

Velký plus však zaslouží samotné hrátky s časem. Oni to tedy nejsou přímo hrátky s časem, jako spíš „nabourání se“ do cizího Sensenu a upravování vzpomínek tak, aby vyhovovali Nillin. Hned ze začátku se vám takhle povede krásně naverbovat svou úhlavní nepřítelkyni. Celé to probíhá ve formě jakési minihry, kdy musíte upravit různé detaily tak, aby výsledná situace dopadla trošičku jinak, než se ve skutečnosti opravdu stalo.

Pro Capcom hru vytvořili neznámí francouzští Dontnod Entertainment, kteří zřejmě do hry prosadili Neo-Paříž. Působí to trochu úsměvně. I podprůměrný autor sci-fi by si patrně netroufl zasadit hru o šedesát let do budoucnosti a hned v ní vystavět úplně nové několikamilionové město na troskách toho starého. Navíc samotné zpracování nikterak originální není. Tvůrci si pro vás při různých skocích a přesunech připravili pasti á la Prince of Persia a jinak jen běžíte podle šipek a věčně se strachujete, že vás někdo přepadne a vy budete muset bojovat jednak s nepřítelem, jednak s ještě nepřátelštější kamerou. Samotná hlavní hrdinka má údery pěkně vystajlované – to Capcom koneckonců umí mistrně -, ovšem nijak propracovanou postavou vpravdě není. A podobnost se skokankou Faith z Mirror’s Edge bije do očí při skákavých scénách snad víc než kdykoli jindy.

Graficky rovněž nejde o nijak převratné dílo. Na Xboxu dokonce budí dojem, že jde o několik let starou záležitost, které se ještě občas zasekává. Remember me mělo mít otevřený svět, otevřenou Neo-Paříž, v níž byste mohli kdykoliv a komukoliv nahlédnout do myšlenek, a pak se skrýt někde v kanálech před dotírající tajnou policií společnosti Memorize. Takhle totiž nemá na víc než jen na lehce nadprůměrný titul, který doplatil možná na nízký rozpočet, možná na nezkušenost tvůrců, možná na vlastní chyby, ale rozhodně na vlastní nevyjasněnost. Remember me neví, čím chce být. A když to neví ani tvůrci, těžko si k ní hráči vybudují nějaký vztah. Takhle vás Nillin zabaví na pár hodin (stejně to déle netrvá) a vy si ani nevzpomenete, že jste kdy rozehráli tak ambiciózní projekt. Remember me rozhodně mělo být lepší hrou.