Když se řekne Sylvester Stallone, okamžitě se mi vybaví dvě věci – Rocky a Rambo, tedy troufám si říci jeho nejslavnější filmové role. Obě postavy se již nesčetněkrát objevily také v počítačových hrách, naposledy si druhého jmenovaného hrdinu vybral pro svůj projekt polský Teylon. Jejich plánem bylo převést první tři filmy do hratelné podoby a když se před rokem a půl objevily první obrázky, vypadalo to vcelku nadějně. Spousta akce, výbuchů a vystřelených nábojů měly čas od času ustoupit tichému plížení a snaze být co nejméně nápadný. Výsledný produkt však nedokázal dostát veškerým očekáváním a koncem února zklamal nejednoho náruživého fandu americké válečné mašiny.
Spoustu lidí mohl odradit už samotný fakt, že Rambo: The Video Game spadá do dnes již málokdy vídané kategorie „rail shooterů“, tedy stříleček, v nichž hráč nemůže hýbat se svoji postavou (to se děje automaticky), pouze střílí na nabíhající protivníky. Uznávám, v dnešní době už může jít tak trochu o přežitek, nicméně si myslím, že i v dnešní době mají podobné hry své místo. Zvlášť pokud využívají pohybové ovladače jako třeba PlayStation Move, pak jsou z mého pohledu velice atraktivním zbožím. Za všechny mě napadá například House of the Dead, který krom toho přidává i zajímavé hlavní protivníky, nápadité prostředí, spoustu odkazů, skrytých předmětů a také nějakou tu špetku humoru.
Vývojáři z Teylonu však bohužel nic takového nenabídli. Tedy ne, že by neměli zajímavé nápady, to bych jim křivdil, během hraní šestnácti kapitol jsem narazil na několik z nich. Problém je však v tom, že je nedokázali plnohodnotně využít a zapracovat do hry. Tak například – máte k dispozici krycí systém, ovšem lze jej používat pouze v místech, kde vám to autoři dovolí. Jinde jste nuceni stát v otevřeném prostoru a nechat do sebe střílet jak je jen libo. To by sice mohlo vzhledem k Rambovi dávat smysl, ovšem ne v situaci, kdy vedle vás leží krabice či jiný předmět, za nějž byste se v pohodičce mohli schovat. Jenže ne, máte smůlu. A tak by se dalo pokračovat dál. Třeba nepřátelští důstojníci posilující bojeschopnost okolních mužů. Dobrý nápad, ne? Jaká škoda, že na ně narazíte za celou hru sotva pětkrát...
Kapitolou sama pro sebe je pak stealth. Vzhledem k povaze titulu to není nic jiného než obyčejné QTE sekvence, tedy mačkání správných tlačítek se správným načasováním. Několikrát sice dostanete možnost vybrat si jak postupovat dál, ale je to bohužel možnost ve stylu „zabij ho nebo obejdi“. Řeknete si „Hurá, aspoň něco!“, jenže problém je, že svým rozhodnutím absolutně nic nezměníte. Možná tak výši svého konečného skóre, to jsem popravdě řečeno nezkoumal. S plížením také úzce souvisí používání Rambova luku, kdy musíte daného vojáka sejmout dřív, než si vás všimne. Pokud to nedokážete, čeká vás restart od posledního uloženého checkpointu, občas celé mise. To v případě, pokud vás někdo vteřinu po uložení sejme a vy nemáte absolutně šanci zareagovat.
Nechybí ani velice jednoduchý zkušenostní systém, v němž si za získávané skóre odemykáte body pro Rambovy schopnosti. Těch je celkem pět, každá z nich lze vylepšit až pětkrát a najdete mezi nimi klasiky jako větší počet životů, účinnější zbraně nebo delší výdrž „Zuřivosti“. Zuřivost je speciální schopnost hlavního hrdiny, pří níž zrudne obrazovka, čas se zpomalí, nepřátelé se zvýrazní žlutou barvou a pokud se vám je podaří zabít, obnoví se vám část života. Vskutku užitečná funkce, zvlášť v situacích, kdy jste výrazným způsobem přečísleni. Schopnostmi to však nekončí, stejně tak si do bitvy můžete brát až tři speciální perky jako rychlejší získávání zkušeností, delší trvání zuřivosti, větší zásobníky a podobně.
Ale to stále není všechno! Pokud vám nesedí autory předdefinované vybavení pro konkrétní misi a rádi byste si zvolili své vlastní, můžete. Většina zbraní (až na Kalašnikov a Colt) je však na začátku nedostupná a dostanete se k nim až po splnění předem dané Trautmanovy výzvy. Najdete mezi nimi například perfektní provedení útěku z policejní stanice, zasazení padesáti headshotů při útěku z vietnamského zajateckého tábora,... V podstatě skoro každá mise v sobě skrývá nějakou tu výzvu. Seznam použitelných kousků je docela rozsáhlý, ovšem upřímně řečeno, při tom všem zběsilém střílení si rozdílů mezi nimi vlastně ani nevšimnete. Hlavně, že to střílí.
Závěrem bych se ještě velice rád zmínil o ozvučení příběhových cutscén. Teylon se totiž už před vydáním chlubil tím, že využije originální dabing z filmů a výsledek je... řekněme zvláštní. Nechápu proč, ale připadal jsem si jako kdybych poslouchal nějakou velice nekvalitní mono verzi. Chápu nápad autorů a oceňuji jej, na druhou stranu si myslím, že kdyby sehnali bandu herců a postavy přemluvili, znělo by to sice divně, přesto lépe.
A to stejné se konec konců dá říci i o celé hře. Není to úplný odpad jako třeba loňské „hity“ R.I.P.D.: The Game nebo Ride to Hell: Retribution, stejně tak to ale není žádný zázrak. Čtyřhodinová kampaň Rambo: The Video Game nenabízí nic, co byste si na delší dobu zapamatovali. Zkrátka jenom jdete, z různých směrů na vás naskáčí nepřátelé, vystřílíte jednu obrazovku a okamžitě jdete na další a tak pořád dokola a dokola. Nutně se dostavující stereotyp občas rozčísne QTE sekvence v rámci plížení, ale moc dlouho jí to nevydrží.
Mimochodem, závěrem si zkuste sami odpověď na následující otázku: Za kolik si myslíte, že se tahle hra prodává? Vzhledem k tomu, že jde o rail shooter, já osobně bych ji ocenil na takových 250 korun, tři stovky maximálně. Máte svůj tip? Tak se podržte, Rambo: The Video Game je k dostání za nějakých sedm stovek. Teď mluvím o počítačové verzi, konzolové se prodávají ještě o něco dráž. Nemám, co bych dodal.
Recenzovaná verze: PC
