Jen málokterá hra vám dopřeje tolik rozpačitých pocitů z vlastní smrti, doprovozených faktem, že za většinu z nich si můžete sami. Hned na začátek si je ovšem nutné říci následovné. Dark Souls II nezmírňuje masochistickou hratelnost předešlých dílů, jak se mnozí hráči obávali, nýbrž jen slovy jednoho z vývojářů "odřezává zbytečnou váhu" a posouvá jednotlivé aspekty o menší krůček k dokonalému ztvárnění HARDCORE zábavy.
Souboje zůstávají stejně náročné jako minule a každičká chyba ze strany hráče znamená jediné. Smrt, zmenšení maximálního zdraví, ztrátu duší a restart herního světa.
Naprosté ticho, je rázem utnuto podivným pištěním, jen dalece připomínající kvikot prasat, rvoucích se o poslední zbytky ranních pomejí. Po zádech mi přebíhá mráz, srdce tluče pochmurným duněním a oko spočívá na malém, právě probíhajícím stvoření. Černosrstý tvor podobný kříženci mezi krysou a psem. Možná právě ze zvědavosti, nebo jen z čistého chtíče začínám boj, který nemám šanci vyhrát. Z ničeho nic se na mi na záda sápou další a další tvorové, kteří mi svými drápy uštědřují desítky smrtelných ran. Za doprovodu ztemnělé obrazovky s nápisem "YOU ARE DEAD" dostávám první achievement." - THIS IS THE DARK SOULS II -
Hardcorovým hráčům se již od prvních okamžiků ve hře, vryje do paměti následující scenérie, poukazující na jednu z největších změn, a to převážně v oblasti grafického zpracování. Nejlepším příkladem je prvotní vstup do Majuly. Přímořského městečka, které je oproti lokacím z předchozích her prosluněným rájem plného života, jenž je pomalým postupem hrou obohacován o nové obyvatele.
Nedejte ovšem na první dojem, kterým vás hra skopne ze srázu a pro jistotu vám uštědří celé vědro plivanců na vaší maličkost (myšleno v dobrém). Lokací, v kterých se smrt, strach a temnota spojí v jeden důležitý aspekt, si ve hře užijete opravdu dostatek. Ostatně se taky jedná o trojici hlavních faktorů dotvářejících ikonickou atmosféru celé série, bez kterých by Dark Souls II nebylo tím, čím je.
Dark Souls II se zkrátka svým grafickým zpracováním spojeným se stabilními 30 fps řadí do skupiny krásně vypadajících her běžících na starší generaci. Zevnějšek ovšem není vše, co se během tříletého vývoje dočkalo své proměny. I netrénované oko občasného hráče si mezi prvním a druhým dílem všimne značné změny z hlediska samotné hratelnosti. A sice objektivní snaze o přizpůsobení hry každému nováčkovi smrtí nepolíbenému. Prvotní dojem ovšem trvá pouhých pár minut, a přístupnost -jinými slovy zjednodušení celé hry- se rázem vrátí zpět do masochisticky zaběhnutých kolejí předchozích dílů.
"S minimální chutí pokračovat temnou roklinkou dál, vstávám, dřímajíc ve své levé ruce před malou chvílí zapálenou louč, která svými plameny probouzí okolní stěny k druhému životu. S několika metrovými odstupy míjím řadu výše položených náhrobních kamenů, dokopávajících mé znalosti v oblasti základních herních mechanik na úplně jiný level. Po dokončení jisté formy tutoriálu navštěvuji svou vůbec první rozlehlou lokaci protkanou nespočtem cestiček vedoucích do naprostého neznáma. Majula."
Základní princip, který se vám zaryje pod kůži tak hluboko, že jen těžce uvěříte tomu, že právě on vás před chvílí zneužil a bezmocně odhodil do kouta. Zabij, získej duše, seber co můžeš a v ideálním případě na své cestě nezemři. Duše obecně plní ve hře svou nezanedbatelnou roli univerzálního platidla, sloužícího jak k nákupu nového vybavení, tak ke zvýšení stálých statistik postavy. Ze samotného uzpůsobení levelování postavy pramení jedna malinká výtka, směřující k neustálým návratům na jedno a to samé místo.
Spolu s využitím duší coby univerzálního platidla, úzce souvisí také nakupování vybavení, zbraní a dalšího všetečného haraburdí, potřebného k budoucím úspěchům. Coby v oblasti zbraní mějte ovšem na paměti, že větší a tím pádem těžší není vždy lepší než menší a lehčí (o čemž by se v našem světe dalo také snadno polemizovat...). Nalezení správné zbraně vyhovující vašemu bojovému stylu, je zde zkrátka stejně důležité, jako v hodinách matematiky neotravovat tohohle učitele, a to nemluvě o efektivním zdolávání bossů.
Ti jsou větší, drsnější a celkově načichlí pop-východní kulturou šíleného střihu. Pro naučný případ nemusíme chodit daleko. The Last Giant. Kolosální "dřevo", poukazující na fakt, že tady se zkrátka na dvoumetrové bosse nehraje.
Jestli se vám stále umírání v řádu trojciferných čísel nezamlouvá a chtěli by jste si hru určitou formou zjednodušit, zapněte si multiplayer. Možnost připojit se takřka ke komukoliv a svým činěním hrát na obě strany, ze hry dělá mnohonásobně snažší sousto, než jakým kdy bývalo. S dalšími hráči se tak dříve nemožný boss fight mění na hru, u které se zapotíte asi tak moc, jako u člověče nezlob se. Najde se zde ale také několik vyjímek, u kterých vám vyšší počet spolubojovníků nebude také moc platný.
Možnost psaní upozorňujících zpráv kamkoliv, kde to jen půda dovolí, jistojistě potěší. Neovládáte-li ovšem alespoň základní formu angličtiny, budou vám tyto zprávy platné stejně tak, jako mrtvému občanka a před sešlápnutím smrtícího mechanismu vás stejně neodradí.
Ve výsledku se tak jedná o kvalitně odvedenou práci, která nesedne úplně každému. Jestli vám ovšem v žilách koluje stejná krevní skupina jako vývojářům a násilný přístup k hráči vám není cizí, není nad čím váhat. Umírání je zkrátka velkorysá zábava.
Recenzovaná verze: Xbox 360
