Betrayer je na první pohled neobvyklý titul. Když se o minulých letních prázdninách objevily první informace, screenshooty,… tak jsem si řekl, že by to mohl být titul s neobyčejným herním zážitkem, už jen proto, jak vypadá.

Řekněte mi prosím vás, kolik her má v dnešní době takovouhle grafickou stylizaci? Moc asi ne. Dalo by se dokonce říct, že se jedná o vcelku unikátní titul. I dobové zasazení – 17. století v dobách kolonizace Ameriky, je dobrý nápad, přestože to hraje malinkatou roli. Když ke všemu dodám, že se jedná o FPS hru, tak vás asi nepřekvapí, že zde nejsou roboti, plazmové pušky, nebo futuristická města. No jo, ale jak to dopadlo celkově?

Autoři hry, bývalí vývojáři ze studia Monolith, které vyplodilo hororovou pecku F.E.A.R., si, jak už víte, vybrali 17. století. Jako proč ne, ale nic zásadního tím není ovlivněno. Maximálně pokud se chcete kochat neporušenou přírodou, všude lesy, louky, a jednou za čas nějaká ta ohrada s pár obyvateli.

Jediné, co dobové zasazení ovlivňuje, jsou zbraně. Jak už jsem se zmínil, žádné samopaly s granátometem a laserovým mířidlem jako bonus. Copak bylo v této době používáno? Luky a první zbraně – muškety apod. Rovnou budu apelovat na to, že luk je zde nejužitečnější zbraň. Rychle se nabíjí, to je jeho hlavní výhoda. Dobové zbraně byly v plenkách, a když jdete proti třem čtyřem nepřátelům, je jasné, že rychlost nabíjení bude v těchto případech to hlavní.

Co se nepřátel týče, najdete zde hlavně duchy a různé přeludy. V okolí se totiž dějí a děly nepěkné věci, podle všeho, takže na domorodé indiány zde nenarazíte. Za co si vývojáři zaslouží poplácat po zádech, tak je realističnost soubojů. Nepřátelé jsou přesní, jejich rány ubírají hodně životů, takže je potřeba se na každý souboj připravit. Dvě tři rány a můžete dát načítat poslední uloženou hru. Dejte si ale pozor, ať do jednoho nepřítele nevystřílíte veškeré náboje a šípy. Není ji zde mnoho, takže minimálně šípy sbírejte okamžitě zpátky – vyplatí se to, pokud stále nechcete něco dokupovat za mince, kterých zde též není mnoho. Hra kvůli tomuto doporučuje stealth postup, ale ten ne vždy moc funguje. Škoda.

Skládačku příběhu Betrayer si musíte složit kompletně sami. Nic nebylo řečeno. Vaše loď ztroskotala. Zezačátku vám příběh trochu nastíní zprávy od nějakého chlápka, ale to je tak vše. Pomyslně vám předává luk, pár šípů, a řekne, ať jdete dál.

Úkoly jsou bohužel stále stejné. Najdete nějakého ducha, ten vám řekne svůj problém, a vy ho půjdete vyřešit. Nechodíte naštěstí jen za šipkou. Musíte trochu hledat, prozkoumávat,… I tak se ale stane, že stereotyp úkolů brzo splní to, co by pravděpodobně neměl – hra vás začne nudit, v mém případě hodně nudit. K tomu fakt, že i ten příběh vlastně stojí za prd, tak se stane, že možná hru po pár hodinách odinstalujete a půjdete si zahrát něco jiného, něco více záživného.

Betrayer až příliš vsadil na svoji grafickou stylizaci. Na zbytek se vcelku vykašlal. Hrát si s barevností hry je zábava. Pokud někomu nesedí černobílá a prvky červené, třebaže mu to příliš tahá oči, může si přidat do hry více barev. Tím pádem ale Betrayer ztratí na své unikátnosti. I barevně to vypadá dobře, ale černobílá je oproti tomu pecková.

Koncept Betrayeru je skvělý nápad, ale ve výsledku to nedopadlo nějak blaze. Hlavním problémem je totiž přílišná zaměřenost na vzhled hry. Souboje jsou uspokojivé, ale stealth postup příliš nefunguje, což je škoda, protože takhle se hra stává někdy až příliš těžká. Kdyby se to na daných místech dodělalo, nezajímavost příběhu by byla odpuštěna. Tímto se stal Betrayer dalším titulem, který měl velkou možnost stát se minimálně skvělou hrou, takto se dostal do klasického průměru.