S hororovými hrami to na herním trhu poslední dobou není nějak blahodárné. O sérii Resident Evil se raději zmiňovat nebudu, protože jestli Capcom nepřijde s něčím pořádným, pošle Resident Evil do ještě větších exkrementů, než ve kterých se plácá posledních pár let. Počin od Techlandu, série Dead Island, není úplně nejhorší, nicméně je to jinak pojaté. Zombice v sexy bikinách jsou ojedinělé, ale není to to pravé hororové.

Čestnou výjimku si zaslouží Outlast, který se za pár dní dočká DLC přídavku Whistlebrower, takže návrat do Mount Massive Asylum je pro všechny milovníky strachu a podělávání svých vlastních spoďárů naprostou povinností.

A teď tu máme Daylight. Zombie Studios se pokouší dostat do síně lepších hororových titulů poslední doby. Každý máme své oblíbené, u mě se do ní dostal Outlast, první Dead Space a dnes již starší F.E.A.R. – skvělé hry, ke kterým se v budoucnosti rád vrátím, minimálně k F.E.A.R.u určitě.

Daylight se odehrává v staré, špinavé, zrezivělé nemocnici – může toto prostředí nebo jemu podobná ještě někoho překvapit? Sanatorium, nemocnice, blázinec. Nic proti autorům, podobné budovy jsou holt pro hororové hry a filmy jak dělané, jenže stává se z nich tím pádem naprosto zbytečné klišé. Když bude dobrý nápad a jeho následná realizace nedopadne špatně, mohla by se dotyčná hra odehrávat klidně v továrně na výrobu autíček a dopadla by určitě minimálně sedmičkovým hodnocením.

Vy, dívka jménem Sarah, se náhle probudíte ve vstupní hale (nebo to tak přinejmenším vypadalo) a nevíte, proč tam jste. Tohle už jsem myslím taky někde viděl, ale to nechme teď být. Dostanete do ruky mobil s nevyčerpatelnou baterkou, čili se bude asi jednat o Nokii, ale to je detail, který vám bude sloužit jako svítidlo a trochu jako mapa lokace, ve které se momentálně nacházíte.

Váš úkol je jasný: dostaňte se pryč. Vývojáři si pro vás nepřipravili nic těžkého. Vždy si vyslechnete od neznámého hlasu muže, který vás bude provázet hrou a při vašich případných infarktových stavech, pár vět a vy začnete hledat útržky minulosti nemocnice nebo různé vzkazy lidí – ano, jsou to papírky. To mi připomíná… Slendera, fujtajbl! Po sesbírání všech dokumentů dostanete nějaký předmět, který vám otevře začarovanou bránu do další části hry, a vy můžete jásat, že se konečně hra uložila.

Zde asi není potřeba podotknout, že to nebude tak jednoduché. Nejste tu sami, a můžu vám zaručit, že na jednorožce nebo Kate Upton v těch nejúplejších bikinách tu opravdu nenarazíte (zvláště u druhé možnosti je to převeliká škoda). Celou dobu vás doprovázet duchové, jejichž obličeje jasně dokládají, že o kosmetických produktech nikdy neslyšely. Přírodní krása je sice v základu ta nejhezčí, ale někdy trocha té kosmetiky neuškodí. Bohužel, někomu ani ten make up nepomůže.

Na rozdíl od Outlast zde nejste úplně bezbranní. Krom výše zmíněného mobilu budete nacházet zelené a červené světlice. Zelená vám poslouží pouze jako zvýšení viditelnosti, zato červená vás ochrání před zmíněnými duchy. Ti vás někdy jen vystraší, ale zabít vás jim také nedělá problém.

Díky možnostem Unreal Enginu 4 autoři využívají náhodného generování jak místností, tak duchů. To byl také důvod, proč se Daylight o tři týdny zpozdil – autoři chtěli tuto funkci došperkovat, aby vše správně fungovalo. Nejistota při hraní je tedy neustálá, duchové se objeví kdykoliv… kdekoliv… A při každém opakování určité části nebudou místnosti, ve kterých jste našli potřebné dokumenty, na stejném místě.

Unreal Engine 4 využívá Daylight z grafického hlediska povedeně. Nemohl jsem okusit jeho plnou sílu, protože kvůli vyšším nárokům hry jsem si to nemohl příliš dovolit, nicméně i tak z něj na mě atmosféra Daylight vrhala pocity staženého žaludku a nechuti jít do dalších dveří.

Daylight není vysloveně slabou hororovou hrou, ačkoliv atmosféra by si v některých momentech zasloužila ocenění podělané spoďáry na druhou, ale neustálá herní klišé se na výsledném hodnocení podepisují vyšší vahou. Párkrát se sice leknete, hlavně na začátku hry, ale časem si na to nějak zvyknete a třeba si s duchy začnete povídat o tom, co jste měli včera k obědu. Nebudu se ani dotýkat tématu, že slovní reakce Sarah na některé momenty (nic se nedělo a vzlykla: „Oh my God, what was that?“, a když na vás vyskočil duch, pronesla nebojácně: „I know somebody’s there!“) mi spíš způsobily nechápavou grimasu na obličeji.