Bitva o obývák se mezi dvěma velkými next-gen konzolemi odehrává především na jednom jediném, o to však důležitějším poli: na poli exkluzivit. Kdo zkrátka nabídne lukrativnější kousky, které na konkurenci nevyjdou, ten si může připočíst několik prodaných kusů herní krabice navíc. Hodnotit, která konzole toho nabídne víc, je však natolik subjektivní, že je na každém hráči, aby se rozhodl, které exkluzivity mu hrají v hlavě intenzivnější melodii. Jestli ty s modrým, nebo zeleným přebalem.
The Order: 1886 je dalším pěšákem v armádě Sony. Vyjde v únoru příštího roku a všechno nasvědčuje tomu, že se nepodívá ani na PC. V trailerech hra vypadala náramně dobře, měla správný „cool“ nádech, a když právě videem z tohohle počinu Sony odstartovalo svojí gamescomovou prezentaci, ihned po skončení se v sále rozpoutal bouřlivý potlesk. A nutno říci, že jsme se nechali strhnout. The Order: 1886 jednoznačně patřilo k nejsilnějším článkům celé prezentace.
Sony navíc přivezlo nad Rýn plně hratelné demo hry. Nebylo nad čím váhat, tenhle počin rozhodně stál za hřích. To vše samozřejmě s vědomím, že prvotní nadšení většinou střídá velké zklamání. Ne v tomhle případě. The Order totiž disponuje hned několika prvky, které dohromady skládá v povedenou atmosférickou hříčku s maximálně propracovaným příběhem. Ten hraje v celé hře klíčovou roli a je samozřejmě moc dobře, že vznikají stále nové a nové značky, které dějovou linku neodsouvají na vedlejší kolej.
Kdyby The Order: 1886 vyšel ve stejné chvíli jako Dishonored, měli by hráči jisto jistě hlavu pěkně zamotanou. Obě hry se totiž situují do luxusně propracovaného steampunkového světa, každý však svým originálním způsobem. The Order: 1886 se odehrává v Londýně. Abychom však příběh plně pochopili, musíme se vrátit až do dob vlády krále Artuše. Za jeho vlády totiž lidstvo objevilo tajemnou tekutinu, kterou však střežili jakási podivná monstra, proti kterým se už tehdy lidé spojili a bojovali proti nim.
Ona tajemná tekutina jim pomohla přeskočit několik zlomových dějinných objevů, a tak už na konci 19. století lidé hravě ovládají bezdrátovou komunikaci, elektřinu a s pomocí oné magické sloučeniny jsou schopni přežívat déle a samozřejmě se také velice snadno uzdravit. Tím se snadno vysvětluje, proč vaši nepřátelé vydrží docela dost zásahů: prostě si lokli taky.
Dvakrát Sony a dvakrát hodně zajímavé demo. Jak Until Dawn, tak The Order: 1886. I když ten první nadchl ještě o něco víc. @gamescom #cgGC14
— CzechGamer.com (@CzechGamer) August 14, 2014Monstra se však v době viktoriánské Anglie stávají druhotným problémem. Daleko větší potíže totiž dělají jednotlivé frakce, které mezi sebou vedou stále větší boje. Hlavní čtveřice, jíž jste členem, se rekrutovala z královských rytířů, tedy prastarého řádu „ochránců“ samotného Veličenstva. Demo nás vyvrhlo přímo do akce někde ve třetině hry. Váš hrdina jménem Grayson se pokouší probít přes smršť kulek a společně s ostatními je uvězněn v polorozbořené chýši. Hra nás okamžitě informuje o tom, co musíme udělat: náš těžký kulomet je shodou náhod i granátomet; je tedy nutné jím udělat díru do zdi a tím zajistit průchod. Daří se to snadno.
Autoři se tedy rozhodli představit nám hru ve své nejsilnější podobě – v soubojích. Už od první chvíle je jasné, že The Order: 1886 se zařadí mezi počiny, jimž v redakci interně přezdíváme „když-se-nekryješ-umřeš-hry“. Tedy velice zdařilé a reálně vypadající tituly, které však mají prostředí na mapě uzpůsobeno tomu, aby se hrdina musel za každou cenu krýt, pokud se nechce stát snadným cílem.
Proti tomuto stylu nic nemáme, a jak ještě zjistíte, tak k němu autoři přistupují s jistou snahou o inovaci, ale ubírá na dynamice. A je náchylný na nepříjemné situace, kdy se pohybujete nepřehledným krytem, až zjistíte, že jste se ocitli přímo před nepřítelem. To však jen tahám z paměti zážitky z podobně konstruovaných her, během těch několika málo minut hraní The Order: 1886 se mi nic podobného naštěstí nepřihodilo.
Co se týče té výše zmíněné snaze o inovaci, tak ta je patrná především z rozdílného ukotvení kamery. Tvůrci The Order jí totiž posadili téměř hned za rameno Graysona, a nikoliv, jak je dobrým zvykem standardních TPSek, o trochu výš a spíš za hlavu. Má to jednoznačně jediný cíl: víc vtáhnout hráče do místa dění. A daří se to, ovšem na úkor přehlednosti v mapě. Hra vás tedy musí docela dost vést za ruku, co se týče vysvětlování některých pokynů.
Už teď je jasné, že největší břímě odpovědnosti za kvalitu hry ponese příběhová linie. Jestli se podaří jí náležitě vyšperkovat, není pochyb o tom, že se The Order: 1886 může zařadit bok po boku těch nejvýmluvnějších argumentů pro koupi Playstationu 4.
