Ještě jednou se ujmeme otěží jednoho ze zdejších vault hunterů, svérázné hledače bájných pokladů, kteří pro dobré slovo udělají naprosto cokoliv. Znovu zavítáme na povrch planety Pandory (opravdu jen kratičká návštěva), abychom se vzápětí nasytili chutě měsíční krajiny a korporátní oběžné stanice Hyperionu (taková ta obrovská věc ve tvaru H, která předchozímu dílů dotvářela nejedno panorama). Zase se setkáme s plejádou úchylných charakterů a jejich osobitým humorem. Opět se napakujeme kvadrilionem všeho možného, i nemožného lootu. A to vše samozřejmě dostaneme pěkně zabalené do cel-shadové grafiky, která hře zkrátka sedne jako hrnec na pr**l.

Zkrátka a dobře, pořád je to ta samá hra. Ta samá hra jako minule, avšak...

Fakt, že titul ve svém jménu nedřímá pořadové číslo 3, nýbrž pouhý podtitul, o hře dosti vypovídá, avšak ani změna vývojářů a přesměrování vývoje do Austrálie neznamená, že se jedná o vyloženě špatnou hru postrádající tu příjemnou pachuť minulých dílů, ba právě naopak.

Pořád se jedná o hru, která je ve svém vzezření nevýslovně zábavná, chytlavá (kór až s trojicí dalších kamarádů) a rádoby novinkami nepřekypující. Tedy něčím, čemu my hráči jednoduše říkáme obrovská expanze za plnou cenu. Omyl. Nové ,,Před-pokračování,, má rozhodně co nabídnout, a to hned v několika ohledech.

Jedné, dosti patrné novinky si ostatně všimnete již v samotném úvodu, malinkou chvíli po shlédnutí efektivního intra podbarveného stylově vybraným songem. Jen co se vám v prvních minutách podaří dostat z rozlehlých komplexů vesmírné stanice Hyperionu -mimochodem, vše za dopomoci obřího fúzního děla, kontejneru a notné dávky štěstěny-, vás následující vteřiny a krůčky po měsíční krajině připraví o dech, doslova.

Implementace nízké gravitace tak sebou logicky přináší řadu novinek, z nichž nejvýraznější je převážně mnohočetné využití kyslíku. Možnost drtivého dopadu mezi skupinku nepřátel, potažmo gravitačního výskoku s podpůrným popohnáním je tak velice cool, avšak nezapomínejte, že i ošlehaný lovec pokladů nezadrží dech na kdoví jak dlouho. Tedy, pokud nejste robot, pak je vše v cajku.

Naštěstí se všude po herní ploše válí nespočet prostředků, díky kterým si je možno hladinu kyslíku urychleně doplnit. Ať už se jedná o kyslíkové bomby padající z nepřátel, zemní průrvy bohaté právě na O, i speciální věžičky, které po svém zaktivování vytvoří v blízkém okolí dýchatelné prostředí.

Přítomnost nízké gravitace a zejména rozměrných skoků pak zároveň ocení zejména floutci jako já, které počáteční nutnost přechodu z placu A do jeskyně v místě B a následném návratů zpět, doslova doháněla k šílenství.

Jistě, pořád se jedná o košér, hned doraz na předem určené místo, v táboře bizarních potvor proveď menší genocidu (nebojte, veškeré potvory se po uběhnutí patřičné doby zpětně respawnují, a tak vás nijak nemusí tížit svědomí), po cestě zpátky pober haldy všudypřítomného lootu a urychleně přikvač nazpět. Princip se tak od minula nikterak nezměnil, a stejně jako jeho předchůdce se od svého pilotního dílu v tomto ohledu diametrálně liší.

Nejednou se tak stane, že právě vedlejší úkoly jsou v porovnání s těmi příběhovými daleko zábavnější, kreativnější a vůbec celkově bláznivější. Tak to ovšem bylo téměř vždy, a stejně jako minule je jejich plnění ze strany hráče na místě.

Příkladem buď již výpomoc při kolonizaci měsíce s majestátním cílem vyvěšení královské vlajky. To vše za doprovodu nabíhajících vln nepřátel, salutujícího příslušníka královské rodiny mumlajícího refrén své národní hymny, metly a dosti arogantních poznámek na adresu stoupající vlajky, která stoupá opravdu, ale opravdu pomalu.

Odměnou vám následně budou zkušenostní body, prašulky, měsíční kameny, či jiná hmotná odměna, která vám pomůže ve snažím posunu kupředu. I zde se totiž hraje na přítomnost umělých bariér (nepřátelé s příliš vysokou úrovní popřípadě překážky související s příběhovým posunem), díky kterým se svévolné brouzdání po světa nekoná, a tak se jedna, či dvě občasné bokovky stávají něčím, co rozhodně není od věci. Ke všemu si u jejich plnění užijete pořádnou prču, která se v kombinaci s porozumění cizímu jazyku mnohonásobně navýší.

V roli dějových postav se vrací celá řada předešlých hrdinů, kterým bezpochyby vévodí hláškující antoganista z druhého dílu... krasavec Jack.

Ten se tentokrát stává vaším zaměstnavatelem, a o tom, že se jednoho dne stane novou tváří Hyperionu s nekalými úmysly nemá ani páru. V prokousávání se příběhovou linkou tak dostanete možnost diskrétního pohledu za oponu přeměny tohoto milého chlapíka na diktátora s neomezenou mocí.

Postupnou změnu charakteru je tak radost sledovat, tedy, spíše poslouchat. Hlášky začnou nabírat na černém humoru, a zejména kratičké rozhovory pak rozdráždí vaši bránici. Místa vault hunterů pak zaujímá čtveřice staronových postav, s kterými jsme již měli tu čest v minulých hrách.

Na výběr tak dostaneme gladiátorku Athénu (The Secret Armory of General Knoxx), pistolnici Nishu (šerifka Lynchwoodu), kybernetického žoldáka Wilhelma (jeden z prvních bossů druhého dílu) a věčně ukecaného maskota celé série , robůtka Claptrapa.

Já osobně jsem jel právě za Wilhelma - cynického drsňáka, závislého na postupném vylepšování sebe sama kybernetickými implantáty, který by kvůli penězům zaprodal i vlastní babču, vážně...

Ve své podstatě se jedná o klasickou obrodu komanda, s možností povolání dvojice podpůrných dronú, díky kterým se nejednou dostanete z jinak beznadějné situace. Od stylu hraní se i nadále odvíjí trojice rozličných stromů, do kterých je možno bezhlavě házet bod za bodem. I zde je totiž přítomna možnost resetování dosavadního rozdělení, a tak se jednoduše vyplatí, zkusit vše. Kdo ví, co sedne právě vám.

Osobně jsem ovšem zvolil zlatou střední cestu, tedy strom pod pseudonymem ,,cyber commando", díky kterému jsem Wilhelma opatřil viditelnými a zároveň funkčnímu prostetiky. Třeba taková rána automatizovanou paží je nejenom na výsost efektní, ale i dobře vypadá, což je na pohled zatraceně cool.

Borderlands dokážou uspokojovat roztodivné hráčské choutky jako málokterý titul, a to již od prvního dílu. Zní to krapet přehnaně, ale Borderlands: The pre-sequel je zkrátka hrou, která vás pod neustavičným náporem nového obsahu nenechá vydechnout, natož třímat ve svém inventáři (zde se od minula pro změnu nezměnilo vůbec nic) zbraň déle než pár desítek minut.

Zde se vám zkrátka nestane, že by jste za celou dobu hraní narazily na dva stejné kvéry, nebo jiné kusy vybavení. A když už se stane, že se vám v inventáři sejdou stejné kusy, vězte, že se jistojistě něčím liší. Ať už jde o typ střeliva, barvu, nebo odlišné škály hlavních parametrů.

Prolézt celým Elpisem a komplexy vesmírné stanice Hyperion Corporation, rozdělených do mnoha oblastí s nahrávacími obrazovkami při přechodech z jedné lokace do druhé, vám zabere klidně desítky hodin herního času (faktem ovšem zůstává, že právě pre-sequel je ze všech her nejméně rozlehlý a bohužel také nejkratší), přičemž narazíte na několik drobných chybek.

Jednoduše řečeno se jedná o přesně ty samé, která vás doprovázeli při hraní dílu druhého (pomalé vyhlazování a doskakování textur, zasekávání se nepřátel v přilehlých objektech atp...).

To ale nevadí, ne? Zásadní je, že se stále jedná o kvalitní titul, v kterém není nijak složité strávit stovky nahraných hodin. Pravdou ovšem zůstává, že právě hráčům, kteří s dvojkou strávily nesčetné množství času a odehráli takřka všechny dostupné DLC (ten samý přístup nejspíše můžeme očekávat i zde) Borderlands: The pre-sequel nikterak neosloví.