Asasínská série zažívá nejlepší možná léta v historii, každé nové pokračování se prodává jako rohlíky a doposud jak hráči, tak i herní kritici slintali blahem. Slovíčko doposud není náhodné. Doposud bylo Assassin's Creed také dostupné pouze pro starší generaci konzolí (a PC samozřejmě), kde se tato série poprvé objevila s asasínem Altaierem v čele v roce 2008. Dnes je nicméně rok 2014 a Ubisoft si na letošní listopad nachystal krapet revoluční díl. Nový engine, nové prostředí, nový hlavní protagonista, nové platformy… a s tím i nové nedostatky a chyby…

Assassin's Creed: Unity má naprosto obrovský potenciál. Jen málokteré herní tituly mají takový rozpočet a prostor jako právě tento. Na Unity se údajně začalo dělat před třemi lety a už tehdy Ubisoft cítil úspěch, který s každým dílem série neuvěřitelně rostl. Proto se také nedá divit velkému počtu studií, které se podílelo na jednotlivých částech hry.

Teď už ale k věci. AC: Unity bylo do dne vydání hypováno do nebeských výšin, což zapříčinilo vysoké očekávání od celého herního průmyslu. A jak se i povídá, každá mince má dvě strany, což nakonec vyústilo ve velké zklamání. Unity toho nabízí na jednu stranu mnoho – monstrózní Paříž, desítky až stovky obyvatel na obrazovce, mnoho misí a aktivit k dělání. Ovšem na druhou stranu je tu také mnoho nedostatků, které mi jednoduše brání v optimističtějším pohledu na věc.

Tentokrát se tedy dostáváme do revoluční Paříže v 18. století, které svou rozlohou strčí do kapsy všechny předešlé díly. Město je živé, zábavné, zajímavé, historicky až skvěle zvládnuté a přitom je v něm i přes svou velkou rozlohu stále co dělat. Vedle hlavní kampaně skládající se z klasických sekvencí zde totiž máme i nespočet vedlejších misí, předmětů na vysbírání, věží na vyšplhání, kontraktů na zabíjení a tak dále. Nudit se tedy v žádném případě nebudete.

Hlavní linka přitom pojednává o šlechtickém Arnovi Dorianovi, který se několika nešťastnými okolnostmi dostává do asasínského řádu, jakožto řadový člen se zkušenostmi začátečníka. Ve svých mladých letech totiž zjišťuje, že i jeho otec, který byl zabit v Arnově dětství, byl asasín a jeho jméno má v těchto okruzích značný doslech.

Na jednu stranu je příběhovou zápletkou opětovný boj asasínů s templáři, na tu druhou i Arnův osobní život, který má co dočinění s templářskou Élise de la Serre, jeho kamarádkou z dětství. Díky těmto aspektům se nemusíte bát nudy, popřípadě stereotypu, jelikož se každou chvíli dozvídáme něco nového a zásadního pro rozvoj příběhu.

I když se to někomu nemusí líbit, k sérii patří i příběhová linka z přítomnosti, která zajišťovala jakousi logiku potřebnou pro vytvoření dalších dílů. Desmond zmizel s vydáním třetího dílu a ten čtvrtý mě jen utvrdil v tom, že Ubisoft nemá absolutně žádnou páru o tom, co s přítomností/budoucností dále.

Naprosto nelogická náplast v podobě jakéhosi zábavního průmyslu s pomocí Animu očividně nevyšla, a tak se Ubisoft s Unity vydává do dalších neznámých vod. Tentokrát se totiž zase postavíme proti Abstergu, ne k němu jako tomu bylo v minulém díle, a s hrstkou hackerů se budeme snažit najít tzv. Mudrce. Ostatně to je důvod, proč se vžíváme do kůže Arna a procházíme tím francouzskou revoluci od jejího počátku.

S přijatým Arnem do asasínského řádu se nám otvírá celá Paříž. Jako vždy musíme vyhledat nejvyšší věže a synchronizovat mapu s Animem a jako vždy se nám tím zpřístupní některé úkoly v dané lokaci. Je načase si ale probrat novinky, které přišli až s tímto dílem. S novým enginem totiž přichází novinky jako stealth, koopeace, interiéry budov a mnoho dalšího.

Asi to trošku zamrzí, ale s novými prvky přicházejí i nové problémy a nedostatky, které Ubisoft s jejich absencí v minulém díle nemusel řešit. Stealth, tedy plížení se za různé předměty a překážky, funguje naprosto polovičatě a krkolomně, nemluvě o obecně nových pohybech Arna. Jak vývojáři už v minulosti říkali, právě kvůli stealthu bylo třeba upravit všechny předměty na mapě, neboť s novými pohyby nekorespondovaly. Občas se vám sice podaří se skrýt za nějakou tu zídku, ale to je tak všechno. Zvláštně se do tohoto módu dostává a zvláštně se z něj vychází.

Paříž je, stejně jako ostatní města, plná všemožných žebráků, překážek, domů, obyvatel a jednoduše praská ve švech. A jestli jste měli potíže s plynulým lezením či během po městě v minulých dílech, u Unity doslova vypěníte z naprosto šíleně zasekaného, kostrbatého a zvláštního pohybového systému, který má sice na jednu stranu několik málo výhod (konečně efektivně slezete i dolů pomocí jednoho tlačítka), ale na tu druhou dělá vše proto, abyste plynule přeběhli z bodu A do bodu B.

Tento problém spadá i do vnitřních prostorů, které se nám poprvé v sérii zpřístupnili ve vší parádě. Špinavý venek vystřídají nádherně nasvícené a vymodelované interiéry, ve kterých budeme zápasit se špatnou kamerou a jenom vlézt/vylézt dovnitř oknem je porod sám o sobě.

Problémů je v novém asasínovi habaděj a nevyhnuly se ani tolik očekávané kooperaci, která funguje na způsob – vezmi si k sobě až tři kamarády a zabijte tohoto vysoce postaveného templáře. Chaos se špatnou umělou inteligencí a horším přeskakováním překážek stačí u jednoho asasína, u čtyřech se tyto problémy ještě násobí. Pokud se tedy zvládnete připojit vůbec do hry. Já osobně jsem s tím měl velký problém a Ubisoft v době mého recenzování nevydal žádný patch, který by mi to opravil.

Technické problémy jsou kapitola sama o sobě a není snad nikdo v branži, kdo by neslyšel o padání počtu snímků za sekundu ve velkých davech, děsivých problémech v grafice nebo nedostupnosti internetového připojení k serverům hry. Snímky za sekundu opravdu tak padají, k serverům Ubisoftu jsem se připojil jen zřídkakdy a k tomu se mi hra nespočetněkrát zasekla i s celou konzolí.

Nepíše se mi snadno taková recenze, ale nový Assassin's Creed mě jednoduše zklamal. Na jednu stranu nám Ubisoft ukuchtil naprosto dech beroucí živou Paříž se zajímavým příběhem a skvělým hlavním protagonistou, na tu druhou vydavatel začal chytat manýry ostatních nejmenovaných společností, které vydají nedokončenou hru a následně jí týdny a měsíce opravují různými aktualizacemi.

Pořád se necítím, jako bych procházel v next-genovém pokračování, které mi slibovalo revoluční a intuitivní protivníky (i když vám dají nepřátelé zabrat mnohem víc než kdy dříve), vychytaný stealth a skvělé multiplayerové možnosti. A to nemluvě o naprosto nepochopitelném tlačení mikrotransakcí na sílu, kdy se dají všechny zkušenostní body, za které si můžete kupovat nové pohyby a funkce, koupit za nemalou částku.

Sečteno podtrženo – Assassin's Creed: Unity měl obrovský potenciál, který Ubisoft zabil brzkým vydáním. Celou dobu hraní jsem cítil, že by Unity mělo ještě pár měsíců počkat, aby bylo pořádně připraveno na své velké vydání.

Za poskytnutí hry na recenzi děkujeme společnosti Conquest