Zahraniční recenze hlásaly opětovný návrat krále FPS, jako akcí napěchované hry s otevřeným světem a nepřeberným množstvím herního obsahu.

Jak ale dopadla v našich tuzemských ručičkách, kde jsme jí pod drobnohledem a v naprostém ústraní vydržovali po necelé dva týdny?

Příběh sleduje šlépěje Ajaya Ghalea, kyratského rodáka a syna zakladatele místního odboje, který v útlém mládí coby tříletý capart opouští po boku své matky válkou zmítanou domovinu, aby zakotvil v přístavu naděje a splněných přání. USA.

Léta plynou, a Ajay se vlivem nastalých situací musí do své domoviny vrátit. Chce totiž splnit poslední přání své matky, která ho na smrtelné posteli požádala o rozptýlení jejího popela v tajuplném Lakshmana.

Po příjezdu ke kyratským hranicím se avšak ukáže, že zprvu triviálně vypadající úkol, se v kombinaci se stále probíhající občanskou válkou a místním magorem/příbuzným zamotá do něčeho mnohem komplikovanějšího. Něčeho, co by mohlo krajině přinést konečný pokoj a mír, nebo naopak naprostou zkázu a zatracení.

Samo o sobě se jedná spíše o obrovské lesnaté údolí, sevřené a zmítané nejen nehostinným obětím okolních himalájských pohorků. Ty si ostatně v ničem nezadají s drtivou diktaturou místního šílence. Známého také jako samozvaného krále, a chlapíka, se zvláštním vkusem v růžové, manikůře a násilí. Jak jste určitě poznali, řeč není o nikom jiném, než o lokální variaci Vaase, Pagana Mina.

Škoda jen, že si ho ve hře moc neužijete. Setkání s ním je ve hře pramálo a spíše než z očí do očí ho uslyšíte ve své osobní vysílačce. Smůla.

Jak jsem psal na samotném začátku, Ajay, je synem jednoho z nejváženějších bojovníků, a zároveň také nechtěným pastýřem, v kterém místní lid vidí příchod spasitele, který dopomůže zlaté stezce k vytouženému vítězství. Ta se ovšem nachází na pomezí vlastní existence, a ke vší smůle je vedena dvojicí rozporuplných lídrů, kdy každý vyznává tak trochu jiný přístup.

Amita, ve které většina stoupenců vidí jen slabou ženu, vidí budoucnost převážně v drogách, a jejím následném prodeji. Naopak Sabal, zaslepen odkazem Ajayova otce, dává veškerou budoucnost do rukou tradic s tím, že se to časem nějak vyřeší.

Čas od času tak dostanete možnost výběru ze dvou možných řešení dané mise, jejichž následné zvolení určí, jaký konec vám hra výsledně předhodí. A že jich je.

Volba však postrádá hlubší emoce. Osobně jsem tak volil ten úkol, který mě svým popisem oslovil nejvíce, a ve kterém mi bylo slíbeno vícero akce.

Fra cry 4 je doslova nabito vedlejším obsahem, a vůbec vedlejšími aktivitami, které rády odvádí pozornost od přibližně 15 hodinového příběhu, čímž jen prodlužují již tak dlouhou herní dobu.

Ve své podstatě se jedná o obdobné kratochvíle známé z předchozího dílu, obohacené o několik novinek. Najdeme tu tak záchranu rukojmí, závody, likvidaci škůdců, lov vzácných zvířat, oko za oko, nebo obranu odbojového tranzitu.

Mezi to nejlepší ovšem i zde patří dobývání základen (těch je ve hře rovných 24), a nově i tvrdě bráněných pevností (celkově čtyř), v jejímž dobývání se vyřádí jak tichošlápci, tak vyznavači Rambo stylu.

Nově lze také jednotlivé základny (správce stanoviště) donekonečna znovu dobývat, a například s kamarádem v kooperaci zkoušet nové, a nové postupy (výsledné skóre se zapisuje do celosvětového žebříčku).

Je tak čistě jen na vás, zda si jednu z mnohých základem dobudete z hřbetu slona, dřímajíc na svém rameni raketomet. Nebo se rozhodnete pro konzervativnější přístup, a mezi nepřátele pomocí návnady přilákáte hladového medvěda, který veškerou špinavou práci udělá za vás. A nebo pomocí gyrokoptéry a jedno ručního granátometu vyčistíte nepřátelskou zónu pěkně z bezpečí výšin.

Tak nebo tak, výsledek bude vždy stejný. Obsazená základna a s ní související přilehlé území už nebude pod nadvládou nepřátelských sil, v okolí se vám zpřístupní nové úkoly a ke všemu se zde budete moci pomocí dvojkliku na mapě jednoduše přemístit. A nebo zemřete potupnou smrtí.

Možností je opravdu spousta, a je tak čistě jen na vás, na jaký postup máte zrovna chuť. Faktem ovšem zůstává, že kouzlo hry i nadále setrvává převážně v nečekaných momentech. Píši převážně o nepředpřipravených výjevech, které se až na do smrti zapíší do mého hráčského srdíčka.

Tak například situace, kdy se mi za notné dávky štěstí a ne příliš vysoké inteligenci nepřátel (umělá inteligence ovšem není úplně blbá, někdy vás dokonce i překvapí) podařilo po tajnu připevnit na právě projíždějící hlídku nálož C4, který si to k mému překvapení naštrádoval přímo do blízkého tábora. Pak už jen stačilo vylézt na nejbližší kopec, zmáčknout spínač, a sledovat tu spoušť.

Výbuch nejenže zredukoval půlku místního osazenstva, ale zároveň přilákal i zvědavého medvěda, který se s vidinou večeře vyřítil na nejbližšího nebožtíka. Ten se z posledních sil zmohl jen na hod granátu, který namísto svého cíle zasáhl vrata pašerácké klece s nosorožcem uvnitř. Zbytek si pak určitě dokážete živě představit.

Zdejší fauna je zkrátka velmi agresivní, a je tak velmi snadné, stát se součástí potravního řetězce. Stačí rozdráždit nesprávného predátora, nebo vlézt do nesprávné jeskyně.

Oproti předchozímu dílu, je ale o to více uvěřitelnější. Už na vás totiž svévolně nezaútočí zvířata, u kterých by to vzhledem k jejich povaze nebylo nejspíše ani pravděpodobné (jakási variace pštrosa z FC3).

Stejně jako minule, se i Far Cry 4 snaží svým postavám vdechnout pořádný kus osobnosti, a po vzoru svých předchůdců zůstává tak někde ve třičtvrtě cesty.

Některé postavy si tak budete pamatovat pěkně dlouho, na jiné si zase k večeru ani nevzpomenete. Vše je ale silně diskutabilní, a záleží tak pouze na každém. Přeci jen, sto lidí, sto chutí.

V průběhu hry tak narazíte na extravagantní existence, jakými jsou například zdejší farář/dealer zbraní, který v Kyratu hledá osobní vykoupení, věčně zhulenou dvojici mladíků Yogiho a Reggiho, a nebo vůdkyni místní arény, Noore. Zde si mimochodem můžete svévolně zařádit.

No, a když vás náhodou omrzí okolní dění a svět, můžete se v rámci pěti vedlejších úkolů (ty jsou opravdu dlouhé) vydat po stopě částí magického plátěného obrazu. Každá část vás posléze po svém nalezení přemýstí do kůže bájného válečníka Kalinaga, který byl svým králem vyslán do legendami opřeného Šangri-La. To, jak po svém příchodu zjišťuje, je napadeno tajemnými přízraky válečníků Rakshasa.

Pomocí nože, luku a mystického ochránce Šangri-La, bílého tygra, budete muset tyto démony ze země vyhnat, a nastolit tak dřívější mír.

Za všechny aktivity získáváte tolik potřebné zkušenostní body, které lze investovat do dvojice rozličných stromů dovedností. Cesta tygra a slona.

První zmíněný vám zpřístupní lepší taktické možnosti, a dovolí vám dělat kousky jako z akčních filmů (efektní likvidace posádky nepřátelského vozidla ze sedadla vašeho vozu).

Naproti tomu cesta slona vám například zvedne maximální počet životů, zvýší odolnost vůči výbuchu, anebo vám dovolí nést vícero druhů injekcí. Ty se nyní vyrábí čistě automaticky, stačí pouze nalézt danou rostlinu, a hra je vyrobí za vás.

Obdobně je na tom i postupná výroba vybavení, pro které je i tentokrát zásadní nalezení daného zvířete a jeho následné stažení z kůže. A vězte, že takový rozhořčený nosorožec ve vašich patách není opravdu nic hezkého.

A to pořád není vše. Jestliže vás omrzí hra jednoho hráče nebo kooperace s kamarádem, můžete kdykoliv vklouznout do bot multiplayeru. Zde vás čeká letitý souboj dvou znepřátelených frakcí, rebelů zlaté stezky a démonů Rakshasa, lišící se svým vybavením a dovednostmi.

Bojovníci Rakshasa jsou elitní stráží Pagana Mina, spoléhající se na tradiční luk (ten si lze pomocí několika druhů šípů přetvořit v ultimátní vražednou zbraň), schopnost přivolání dívoké zvěře, nebo možnosti nasednout na slona. Rebelové se naopak spoléhají výhradně na moderní techniku, výbušniny a dopravní prostředky.

Síly můžete změřit v trojici současných módů, rozesetých do prostředí 10 map, jejichž počet by se měl do budoucna zvětšit.

Čeká nás tak Outpost, kde v roli odboje bráníte základnu před útokem démonických Rakshasa. Demon Mask (variace na Capture the Flag), kde musíte na mapě nalézt masku, a donést ji zpět ke svému stanovišti. A Propaganda, v které musíte coby rebelové zničit Paganovu propagandistickou stanici. Tu se naopak v roli Rakshasa snažíte ubránit.

Far Cry 4 zcela jistě patří mezi to nejlepší, co si v současné době můžete na svém stroji zahrát. Vedlejší aktivity a zejména pak svévolné putování po světě s kamarádem za zády zabaví, rozlehlost světa potěší, a příběh možná trochu zamrzí. Hold, nic není naprosto dokonalé.

Nejednoho hráče pak zamrzí, že tolik proklamovaného sněhu a zasněžených oblastí si ve hře užijeme opravdu jen minimálně, a po většinu času tak budete šoupat botami po lesnatém údolí. Nepotěší ani občasné kolísání myšlení nepřátel, a nemastný, neslaný příběh, který nesedne úplně každému. Jinak se jedná o opravdu výbornou hru, jejíž výsledné hodnocení berte s nadhledem, a klidně si páru bodíku přidejte.

Za poskytnutí hry na recenzi děkujeme společnosti Playman