Úplně prapůvodní Devil May Cry z roku 2001 od vývojářů ze studia Capcom byl vyvíjen jako pokračování Resident Evil, avšak během vývoje zjistili, že styl hry, provedení a atmosféra byly úplně odlišné od Resident Evil, tak se rozhodli udělat zcela novou hru. Svět tedy spatřil Devil May Cry. Nezůstalo jen u jednoho dílu, ale hra se dočkala ještě dalších tří pokračování a vzhledem ke své úspěšnosti byla podle hry byla napsána spousta knih, komiksů, animé seriálů, byly vytvořeny sběratelské karty a figurky.
Uplynulo několik let od vydání posledního dílu této série a tvůrci, nyní již studio Ninja Theory (avšak tak nějak stále pod Capcom), chtěli hru rozšířit nejen v Japonsku, ale po celém světě a v roce 2013 vydali poměrně dobře hodnocené DmC: Devil May Cry. Nešlo o přímé pokračování série, ale o komplexní restart.
Dnes se k nám do redakce dostala zcela nová verze DmC: Devil May Cry Definitive Edition, která je určená pro nové konzole (PlayStation 4 a Xbox One). Co se týče obsahové stránky, nabízí hra originální DmC: Devil May Cry, příběhové rozšíření Vergil's Downfall a další rozšíření, která vám přidávají nové skiny postav a zbraní. Vývojáři slibovali nejen prostý, řekněme HD remake, ale i spoustu přídavků a prvků, které mají hru učinit více variabilní a nabrat na lepší znovuhratelnosti. Tak se pojďme podívat, co pro nás vše vývojáři připravili, nechť „Ďábel může plakat, ale co my“?
Než se pustím do toho, co je nové, změněné, jinak koncipované, upřesním pro úplné nováčky, ďáblem nepolíbené hráče, že se jedná o klasickou hack and slash akční adventuru s RPG prvky. Dante, ano, tak se jmenuje náš hrdina, je tak trochu pankáč, moc emocí od něj nečekejme, ale ke všemu má plno keců. Na začátku bude využívat všech neřestí, co jen život může nabídnout, a bude se potulovat od jedné ženštiny ke druhé, až narazí na Kat, která jej přivede do organizace The Order. Jde o pár nadšenců, veřejností považovaných za teroristy, kteří bojují proti démonům sužující náš svět.
Dante je syn démona Sparda a anděla Evy – zajímavá paralela. Syn takto křížených bytostí nemůže být člověk - je to nephelin. A samozřejmě, jak jinak než, že jen nephelin dokáže porazit hlavního záporáka Munduse, který není jen slizké, vraždící monstrum, ale i solidní obchodník ovládající celý bankovní a mediální svět. Proč by však proti měl Dante jít? Motivem může být, že zavraždil jeho matku Evu a uvěznil jeho otce Spardu. Nutno podotknout, že jej o pomoc požádal i jeho bratr Vergil, který je také samozřejmě nephelin a členem organizace The Order. Příběh může působit poměrně neoriginálně, ale to vynahrazuje Danteho charisma.
Zde nastává první výtka jako taková: Dante je ztvárněn naprosto dokonale, nicméně ostatní postavy na mne působí poměrně bledě, spíš až úplně obyčejně. V tak propracovaném prostředí, kde si autoři mohli dovolit vymyslet takřka cokoliv, zde originalita zaostává.
Tak nechme příběh příběhem a pojďme se podívat do poměrně rozmanitého světa. Existují zde hned dvě dimenze, resp. náš reálný pesimisticko-potemnělí svět, který se postupně hroutí, a svět Limbo, dost mystický svět, ve kterém je vše možné, neplatí zde fyzikální zákony, krvežíznivé bestie jsou na každém rohu a všelijaká překvapení vás mohou potkat všude. S nápaditosti vykreslení jednotlivých úrovní vývojáři opravdu problém neměli a vše působí originálně.
Každou úroveň doplňují působivé příšery, kterých je ve hře více než dost. A o to zde jde především - prosekat se masy nepřátel. Hra hned od začátku netlačí na pilu a nechá i úplné nováčky okusit několik komb, které posléze cyklíte s postupně narůstající obtížností, až zjistíte, že právě padl poslední boss. S komby a obecně s ovládáním Danteho musím uznat, že autoři volili velmi citlivě, vše je poměrně intuitivní.
Ale otázka je, jaké možnosti nám Ninja Theory nabízí v likvidaci nepřátel? Na tisíc a jeden způsob. K rozsekání démonů budete mít základní meč Rebelion, pistole Ebony a Ivory, které posléze můžete nahradit kuší Osiris, nebo když vás to vše přestane bavit, tak můžete vzít do rukou těžkou sekeru Arbiter, kterou můžete rozčtvrtit nejednoho nepřítele na sto malých démonků. Navíc každý nepřítel má své slabé a silné stránky, tzn. nelze říct, že existuje taktika, kterou byste prošli celou hru bez umírání. Je potřeba přemýšlet, co si na dané monstrum vzít a jaká komba použít. Navíc každé kombo je hodnoceno, jak bylo originální, efektivní a neopakující se, s tím, že jste za ně ocenění známkou – nejvyšší je SSS, které dosáhnete opravdu jen zřídka kdy.
Ovšem nejedná se jen o pouhou rubačku. Autoři do hry zakomponovali i prvky RPG. Za poražení nepřátel, pěkné a stylové komba dostáváte herní měnu, takzvané Orby. Za ty si můžete kupovat zbraně, vylepšovat je a samozřejmě vylepšovat i schopnosti samotného Danteho – nabídka je rozmanitá, nemusíte mít tím pádem strach, že po pár misích nebudete vědět, kam již své nastřádané Orby investovat.
Po dokončení každé mise jste ohodnocení, jak jste misi rychle zvládli, kolikrát jste umřeli, jak jste byli originální v rozsekávání nepřátel, zda jste našli nějaký ten artefakt atd. Výsledný počet bodů je srovnáván v žebříčcích se všemi hráči, nebo jen s přáteli.
HD grafika v 1080p při 60fps působí mnohem plynuleji než v původní verzi pro dosluhující konzole. Na souboje je tak radost pohledět. Na druhou stranu, když pomineme plynulost soubojů, tak úplný grafický „skok“ to není, nicméně už i původní verze vypadala hezky.
Do současných tří obtížností, tedy: Human, Devil Hunter Mode a Nephelin, přibily další dvě, které jsou pro opravdové hardcore hráče. Čtvrtá obtížnost, Must Style Mode, se odemkne po dokončení hry na třetí obtížnost. O to, že by nepřátelé měli více životů, nebo byli více agresivnější, zde nejde. Dokážete jim ublížit pouze za použití komb s hodnocením S. Je libo další výzva? Potom přichází pátá obtížnost – Gods Must Die Mode, a pokud nerozsekáte bestie s hodnocením vašich kousků s mečem, sekerou a pistolemi na SSS, tak si neškrtnete.
Dalším přídavkem k udělání hry ještě těžší přichází Hardcore Mode a Turbo Mode. Tyto dvě možnosti si můžete zvolit před každou misí. Hardcore Mode se netýká ani tak hodnocení hraní, ale spíše dává nepřátelům více životů, silnější údery a znepříjemňují vám mnohem více průchod hrou. Turbo móde je vskutku frenetická záležitost, která samotnou hru zrychlí o 20%. Zkoušel jsem se prosekat se svým hrdinou aspoň jednou misí na čtvrtou obtížnost se zapnutým Hardcore módem a Turbo módem, a musím přiznat, že jsem se hodně zapotil.
K jednomu průchody hry vám postačí přibližně 8 hodin, nicméně k průchodu hry na těžší obtížnost vám to zabere více času. A když už nebudete chtít procházet příběh ani kvůli vyšší obtížnosti, ani kvůli zlepšení se v žebříčcích, tak je pro vás přichystán režim Bloody Palace Mode (Vergil's Bloody Palace Mode v případě hry za Vergila), ve kterém na vás chodí nekonečné armády rozzuřených bestií a můžete tak hodiny sekat, střílet, rozcupávat.
Po šesti hodinách hraní jsem se přistihnul, že jsem do hry neskutečně vtažen a že se u ní bavím a užívám si ji. Po dalších několika hodinách jsem měl ten samý pocit. Když už mě nebavilo hrát příběhovou kampaň, šel jsem odreagovat za nekonečnými zástupy příšer, nebo si vylepšit hodnocení některých misí. A pak zase jsem se vrátil zpět k příběhové misi s Turbo Módem…
Pokud jste ještě neokusili DmC: Devil May Cry, mohu opravdu jen doporučit. S novým HD rozlišením a 60 fps si souboje užijete nadmíru plynule a autenticky. Avšak pokud jste již na své dosluhující konzoly okusili toto dílo, hra vám mimo dvou nových obtížnosti, Hardcore/Turbo Módu nemá po obsahové stránce moc co nabídnout, ledaže jste opravdovými „fajnšmekry“ této série, tak tuto hru musíte mít.
Za poskytnutí hry na recenzi děkujeme společnosti Cenega
