Další česká nezávislá hra uspěla v žebříčku prvních třiceti na Steam Greenlight - dostala zelenou, dobré ohlasy fanoušků, a tak jí tu teď máme a musíme se přiznat, že jsme byli doslova omámeni, co všechno dokáže sám umělec vyčarovat za pár šlupek. No, vlastně jsme si ani nemuseli brát před spaním rohypnol. Hra Rememoried se spánkem mimochodem široce souvisí a Vladimír Kudělka, člen jeho vlastního jednočlenného studia Hangonit, si prostě svou hru vysnil a své sny 1:1 převedl na plátno. To se vlastně říká u filmů… tak na obrazovku!

Jeho sen byl vytvořit hru o snech, o snech, kde prožijete nemožné a když ráno vstanete, nebudete si je pamatovat. Tam kde si člověk nic nepamatuje, je prázdno a tam, kde je prázdno, může být cokoliv. Třeba může být všechno jinak, než bylo předtím, kdy prázdné nebylo. Dobře, my nejsme žádní psychologové a ani filozofové, jsme „jen“ novináři, a k tomu ještě herní, takže i když si myslíme, že tací malí filozofové jsme, stejně nám to věřit nebudete. Vladimíru Kudělkovi byste to ovšem věřit měli, tématem „sny a zapomnění“ se zabývá nejen ve svých snech, ale jde především o téma a příběh jeho hry. A jestli vy ne, tak my mu to aspoň věříme.

Ve snech je možné všechno. Od lehkomyslného levitování nad vaší domovinou, dinosaura co mluví nebo třeba zcela oblečenou a mládež nepohoršující Miley Cyrus. Autor si toho je velmi dobře vědom, a tak se mu naskytli neomezené možnosti při tvorbě hry, která je celá vlastně sen, kde chvilka nepozornosti a čumění „do blba“ znamená frustrující změnu okolí a kde vlastně okounění spolu s dokola omílaným zapomněním tvoří samotnou podstatu hratelnosti. Otočte se, zapomeňte a máte přístupovou cestu ke kýženému cíli. Dobře, přestaneme psát v hádankách, protože nám je jasné, že za každou tečkou následují vaše otazníky, nicméně na konci těchto řádku vám bude zhola jasné, co to tu celou dobu vlastně povídáme.

Na začátku hry se objevíte v lese, před vámi nepochopitelně stojí kožené křesla pravděpodobně zhotovené na úkor před chvílí probíhajícího jelena. V dáli a všude okolo vidíte rámečky z obrazu, chodíte až po kolena ve vodě a nikdo vám neříká kam, co nebo snad proč. Přestože nevíte, co je tohle za hru a jak se hraje, nikdo vás neučí první krůčky, a to je velký kámen úrazu. Pokud vám totiž nikdo v chodícím simulátoru typu Dear Esther nebo nedávném Everbody’s gone to the Rapture na samotném začátku neudá směr, dostaví se velmi skličující pocit, kdy to poslední, co po hodině bloudění v první lokaci chcete, je hrát tohle ještě jednu další hodinu navíc. Máte-li se totiž v prvních chvílích hry spolehnout jen a pouze na svoji intuici, máte pocit, že jste ztraceni a už klepete návod do vyhledávače, jestli jste udělali chybu vy, anebo autor.

Musíme říct, že tady autor trochu selhal a nepočítal s tím, že ke hře může někdo přijít jako slepý k houslím a nevědět, že musí hledat něco zajímavého, tzv. světlo na obzoru, tedy jít přímo za nosem. Jestliže nenajde nic zvláštního a dojde, kam nemá, hra vás vrátí do předchozího levelu, akorát lehce upraveného, aby strávník neměl tak jednoduchý pochod dál. A že ten mnohdy jednoduchý není, a to obzvlášť když se vám tvůrce snaží nevědomky házet klacky pod nohy tím, že například vytvoří nepřehledný level o dvou barvách (ostatně jako velká většina levelů), tedy černou a bílou sem tam mixnutou nějakou veselejší barvičkou, plnou různorodých objektů a do toho vám střihne obraz do jednoho velkého kaleidoskopu. Levely jsou sice různorodé a pestré, jenže se až an výjimky hrajou všechny stejně. Čili nervy vřou, stereotyp po 20 (celkem jich je něco málo přes) takových levelech přichází a nuda šlape na paty.

Každopádně musíme vzdát autorovi hold za vizuální orgie, že zvládl hru kompletně ozvučit hudebním mixem klasiky a disco žánrem, k čemuž obstaral mysteriózní namluvení psaného textu. Popravdě si myslíme, že drogově závislí jedinci si hru užijí ještě více, než zdravý abstinent, který se halucinogenním látkám obloukem vyhýbá a slyší o nich jen v televizi, když ve večerním vysílání probíhá reportáž o důchodkyni z Liberecka, co málem šlápla na jehlu. Víme sice, že jde o českou hru od českého autora a byť máme jisté vlastenecké sklony, musíme brát všechny hry stejným metrem. Bohužel ke hře máme několik málo výtek, avšak velmi rádi vám nakonec řekneme, že byste si tenhle zážitek měli zažít na vlastní kůži. Dear Esther to není a ani si na něj nehraje. Má svoje vlastní tempo, svůj vlastní nápad a svojí vlastní, ojedinělou atmosféru, kterou jsme nikde jinde neviděli. Deset Euro nám sice přijde za poměrně krátkou a znovu nehratelnou hru možná trošku moc, ale skok z letadla vás taky stojí spoustu peněz a většina lidí si to za život skočí jen jednou.