Devět let. Devět let strávených v komatu. Na devět let se po něm slehla zem. Devět let byl považován za mrtvého. Devět let o něm nikdo neslyšel. Ale on žije, nezemřel. ON. Naked Snake, Venom Snake, Big Boss, jak jenom chcete. Uběhlo už devět let od útoku na hlavní základnu jeho vojenské organizace, během nějž přišel o ruku a ani ostatní části těla nevyšly bez újmy. Ale je zpět a může se vydat za pomstou, kterou on a ostatní přeživší tolik potřebují.

Cesta Metal Gear Solid 5: The Phantom Pain směrem k hráčům byla více než spletitá. Nemohli za to ani tak vývojáři, kteří by snad měli problémy plnit termíny, jako spíše vydavatelství Konami a jeho trable s Hideo Kojimou. Dnes tu však nejsme od toho, abych se v celém spletitém sporu nějak podrobněji pižlali, ale abychom zhodnotili nejnovější pokračování slavné stealth série, která se po hříchu jménem Ground Zeroes opět předvedla v plné síle. Navíc jde o rozlučku Kojimy s celou sérií, očekávání tedy byla dvojnásobná.

Jak už asi všichni v úvodu pochopili, příběh The Phantom Pain začíná přesně devět let poté, kde skončilo Ground Zeroes. Big Boss se probouzí v nemocničním pokoji, kde se postupně dozvídá děsivou pravdu - jaký je rok, jak je na tom zdravotně, že přišel o ruku,... Na chudáka Big Bosse je toho celkem dost. Jenže jako kdyby to osudu nestačilo, navíc jej chce celý svět zabít. Což se vzápětí potvrdí, když se nemocnice ocitne pod útokem. Big Boss však s pomocí dalšího pacienta přežije a tím začne jeho hodinová cesta za útěkem.

Nutno uznat, že intro kampaně je z větší části interaktivní film, neboť svobody skutečně mnoho nedostanete a když už, tak o ni po pár vteřinách zase přijdete. Ale to by zas tak nevadilo, neboť atmosféra je vybudovaná skvěle. Ten pocit zmaru a bezmocnosti je cítit doslova na každém kroku a vy budete s napětím sledovat, jak tohle celé vlastně dopadne. Jen se tedy nemohu zbavit pocitu, že to autorský tým tentokráte trochu přehnal. Je pravda, že v sérii Metal Gear Solid jsme toho viděli hodně, ale ohnivá létající velryba? Uh... cože?!

No dobrá, nakonec vás z téhle šlamastiky nedostane nikdo jiný než Revolver Ocelot. Přesunete se z Kypru do Afghánistánu, kde Sověti drží dalšího starého známého – Kaze Millera – a pěkně ve třech vybudujete novou organizaci Diamond Dogs pěkně od podlahy. Víc z příběhu prozrazovat nehodlám, přeci jenom byl Metal Gear Solid odjakživa založen hlavně na příběhu a přečíst si všechno už v recenzi hry by zrovna nebyla značka ideál. Závěrem úvodní části tak řeknu jenom jeden poznatek, který mne u The Phantom Pain překvapil. Příběhových cutscén totiž znatelně ubylo, což může být pro někoho výhoda nebo naopak nevýhoda. Záleží, jak moc vás v tomto směru bavily předchozí díly.

V rámci příběhové kampaně na vás čeká přibližně padesátka příběhových misí a dalších cca 150 vedlejších. To celé se pak odehrává v otevřeném světě, tudíž si ve své podstatě můžete dělat, co chcete. Jen tak se toulat po Afghánistánu a likvidovat nejrůznější Sovětské základny? Sbírat audiokazety s tehdejšími hudebními hity nebo se jen tak poflakovat na Mother base, nechat si pochlebovat doslova od každého a zvyšovat morálku svých mužů? Tohle všechno jde a umí to být dost zábavné, tudíž si skoro ani nevšimnete, jak ten čas letí a vy jste se zatím v rámci příběhu ještě moc daleko neposunuli. Například já měl během prvních dvanácti hodin odehránu pouze osmičku misí z příběhu a vlastně jsem si to ani moc neuvědomoval.

Podobný přístup lze uplatit prakticky na jakoukoliv část hry. Kteroukoliv misi můžete řešit způsobem, jaký si vyberete. Preferujete tichý přístup, během něhož nikoho nezabijete, nikdo vás nespatří a za každou cenu prahnete po maximálním hodnocení? Tak ať! Jste spíš akční hráč, který vše vystřílí a ideálně i s pomocí minigunu vrtulníku vaší organizace? Tak ať! Nebo spíš kombinujete oba přístupy? Nebo raději všechno necháte na vašem parťákovi? Nebo třeba chcete z reproduktorů na helikoptéře pouštět „We're the kids in America!!“ a tím pádem odvést pozornost nepřátel? Tak ať! Tohle všechno The Phantom Pain dovoluje a nijak vás nenutí do kteréhokoliv z těchto přístupů, je to jen na vás. Svoboda řešení je tu totiž vždy na prvním místě.

Skvělé je, že i když hra začne trochu nabírat na obrátkách a cíle mise vás očividně nutí do určitého stylu boje, pořád máte spoustu možností, jak danou situaci vyřešit. Například jedna z misí, během níž máte zničit dva tanky a zbavit se nepřátelského velitele. Bohužel jsem byl trochu pomalý a nepřátelský konvoj bez problémů dojel až do ruské základny. Konec? Ne, pořád jsem měl šanci. Sice nebyla moc vysoká, neboť jsem se musel za dne proplížit skrze nepřátelskou základnu až k tankům, které byly přesně uprostřed, umístit na ně několik C4 a pak je odpálit, ale byla. Zvládl jsem to, byť s hodně odřenýma ušima. A kdybych měl toho času trochu kvalitnější výzkumný tým, byl bych schopný oba tanky „zajmout“ pomocí balónu.

Podobný přístup lze pochopitelně uplatit také u hlavních protivníků. Vzhledem k tomu, že jsem ze začátku recenze slíbil, že nebudu spoilerovat, je těžké cokoliv zmínit... No nicméně řeknu alespoň tohle. V určitou chvíli jsem se dostal ke zbrani, u níž jsem si říkal, že jde jenom o easter-egg a asi neexistuje způsob, jak bych ji mohl reálně využít. Jenže pak přišel souboj s konkrétním bossem, který jsem očekával už prakticky od začátku hry. A hle, ta zbraň, kterou jsem považoval za bezcennou, se najednou ukázala jako geniální nápad. Jak můj, tak především autorů. Nicméně když vzpomenu na hlavní protivníky, které jsme během série potkali, myslím si, že mohu s klidným srdcem říct, že v The Phantom Pain vás nemá moc co překvapit. Ale třeba se mýlím.

Každá mise také v sobě skrývá několik skrytých úkolů. Většinou se týkají toho, jakým způsobem splníte cíl celé mise. Příklad – Kaz Miller se dozvěděl o tajné schůzce tří sovětských generálů v místní vesnici. Hlavním úkolem je se jich zbavit. Ovšem existuje několik způsobů, jak to provést. Ano, ten nejjednodušší způsob je prostě je zabít. Jenže je můžete taky zajmout. Můžete zajmout všechny tři generály a také jejich vozidla a osobní řidiče. Hra dokonce počítá také s tím, že nejprve vyslechnete jejich konverzaci během tajné schůzky a teprve poté se jich zbavíte (některým z dříve zmiňovaných způsobů). Takto propracovaná je každá z padesáti misí a tak musíte počítat s tím, že na první dohrání všechno dokonale zkrátka nezvládnete.

Tím se elegantně dostávám k další důležité součásti kampaně – vylepšování základy. Stejně jako například v pět let starém Peace Walkerovi můžete (a vlastně svým způsobem také musíte) rekrutovat nové členy do své organizace, přiřazovat je na různé typy oddělení (průzkum, výzkum, boj, zdravotníci, apod.) a zvyšovat tím jejich úroveň. Zároveň sbíráte různé materiály a rostliny, které používáte pro výzkum nových zbraní a vybavení. Vaše výzbroj je totiž ze začátku kampaně dosti omezená a teprve postupným výzkumem všeho možného se propracujete nejenom k propracovanějším zbraním, ale lze vylepšovat také ty stávající. A to nejenom jejich dostřel nebo účinnost. Lze je vylepšovat přidáváním nových hledí, dalších rozšíření (tlumič, lampa,...) a samozřejmě také vzhled.

A to stále není všechno, neboť krom obyčejných vojáků lze rekrutovat také čtyři unikátní spolubojovníky, kteří vám během misí mohou pomáhat. Ten vůbec první, jehož dostanete svým způsobem automaticky, tedy kůň, toho sice mnoho neumí, na druhou stranu je neocenitelným pomocníkem při přesunech po rozsáhlých planinách herní mapy. Ovšem najít lze taky roztomilé štěně, které se po pár misích promění v nepřátelům nebezpečné psisko nebo tajemnou sniperku Quiet, jejíž oblečení je mimochodem tak trochu... no, ne že bych si stěžoval, ale... no... však vy hádám víte.

Zmínit se také musím o bojovém oddělení, jenž lze vysílat na jednodušší mise a tím získávat jak další peníze a suroviny, tak i například další dobrovolníky nebo plány na vybavení. Jenže je tu pochopitelně malý háček – vaši vojáci mohou umřít. Každá mise vám sice hned na začátku řekne, jaká je její obtížnost, jaká je síla nepřítele a co za její úspěšné splnění získáte, přesto není úplně nejrozumnější vysílat do akce své nejlepší muže (např. Ocelota). Mně osobně se například stalo, že šance na smrt někoho z mého týmu byly tři procenta a přesto někdo během boje zařval. Inu... asi moje štěstí nebo co.

Multiplayerová složka hry, tedy Metal Gear Online 3, zatím bohužel není funkční. Zpřístupnit by se měla až příští měsíc na konzolích, na počítačích pak bohužel až v lednu. Tudíž se zatím můžeme na základě zveřejněných trailerů jenom dohadovat, že se proti sobě postaví dva týmy o několika hráčích, kdy jeden tým bude muset splnit předem zadaný úkol. Krom toho půjde také útočit na základny ostatních hráčů a krást jejich vybavení. Musíte však pochopitelně počítat s odporem nepřátelských vojáků, kteří si to tak úplně nebudou chtít nechat líbit.

Na druhou stranu by bylo naivní si myslet, že je Metal Gear Solid 5: The Phantom Pain bez chybičky. Není. Tím asi nejzásadnějším problémem je zasekávání se o nejrůznější překážky. Většinou si toho nevšimnete, ale když už k tomu dojde, tak pochopitelně v tu nejméně vhodnou chvíli. A řádně to člověka vytočí. Stejný problém má čas od času i váš kůň, ale tam to není zas tak velký problém, tedy pokud nejezdíte mezi kameny. Čas od času taky záhadnějším způsobem zablbne umělá inteligence. Při dobývání jedné ze základen jsem před očima dvou Sovětů omráčil jejich kolegu. Spustili poplach, ale za dvě vteřiny se zase uklidnili, byť na mě pořád koukali. Já omráčil prvního z nich a ten druhý se zasekl o tělo toho prvního. Inu... Sověti.

Ale tím nejzásadnějším problémem je na počítačích bezesporu ovládání. Chvíli po vydání jste dokonce v tutoriálu viděli tlačítka ovladačů na konzolích, což (vcelku logicky) působilo jako rudý hadr na býka. Rychlý patch to sice opravil, ale ránu úplně nezacelil. Ovládání bohužel není vyřešeno úplně ideálně. Je převedeno z konzolí, tudíž se setkáte s většinou problémů s tím spojenými. Nejzásadněji to pocítíte na koni. Například se nemůžete rozhlížet pomocí myši, protože se tak i otáčíte. Stejně tak nelze použít klávesy A a D pokud stojíte, což taky nepřidá. V tomto ohledu jde o zklamání.

Nemůžeme ovšem nezmínit vynikající optimalizaci, díky níž hra na počítačích běží úžasným způsobem. Třeba já jsem byl schopen ji rozjet na maximální detaily a držet počet snímků za sekundu nad padesáti. V tomto směru se mají ostatní vývojáři a vydavatelství co učit, vzpomeňme například na nedávné a stále pokračující trable Batman: Arkham Knight.

Jinak si však nemůžeme na nic stěžovat. Hideo Kojima splnil své slovo a jeho rozlučka se sérií Metal Gear Solid má své neoddiskutovatelné kvality. Jestliže tedy milujete stealth hry a litujete, že jste si dlouho žádnou kvalitní nezahráli, Metal Gear Solid 5: The Phantom Pain je pro vás jasná volba. Je dlouhá, dovoluje nejrůznější způsoby hraní a pořád budete nacházet nové a nové možnosti, jak se se svými protivníky vypořádat. A až do hry konečně dorazí multiplayer, bude hra ještě o malinký kus lepší. Ale to bude ještě nějakou chvilku trvat.

Za poskytnutí hry na recenzi děkujeme společnosti Kon Tiki Multimedia