Kdykoliv dojde na videoherní zpracování na základě filmu, vyvolá to ve fanoušcích vlnu mnohdy až přehnané (někdy oprávněně, někdy neoprávněně) lpění na každém detailu. A nedej bože, když se vývojáři odkloní od filmového zpracování nebo poruší některý z kánonu univerza, to si potom zadělají na pořádný hate a nelítostné hodnocení z řad novinářů. Nicméně o tomto tématu bychom zde mohli napsat samostatný speciál, ale to snad někdy jindy. Avšak úvod této recenze jsem schválně takto pojal.
Důvodem je fakt, že hra The Huntsman's: Winters Curse je založená na základě pár měsíců starém filmu The Huntsman: Winters War. Troufám si tvrdit, že nejde o nijak úspěšný film, na který budete vzpomínat kdovíjak dlouho (svědčí o tom i některé hodnocení samotných diváků filmů na serverech pro tyto účely určené). To je spíše pro vývojáře ze studia Desert Owl Games výhodou, protože se jim nejspíše tato vlna srovnávání a hledání nesrovnalosti vyhne a bude hra hodnocena spíše samostatně bez ohledu na spojitosti s výše zmíněným filmem.
Podzim se blíží ke svému konci (tedy alespoň ve hře) a příchod mrazivé zimy se nezadržitelně blíží. Mocné armády královny Freyi pochodují po zasněžených pláních země, aby zlomily každého, kdo se jim postaví do cesty. Na pozadí těchto událost si žila svůj relativně poklidný život Elizabeth. Jednoho dne nastal čas a rozhodla se vyrazit do světa vyrazit hledat své ztracené bratry. Opustila tedy svoji domovinu a farmu zanechala svému osudu a vydala se vstříc velkému dobrodružství.
Toť startovní premisa The Huntsman's: Winters Curse. Nemohu si odpustit poznámku o tom, že to působí jako jedno velké klišé, které jsme už zažili v nejedné pohádce. Ale co naplat, pojďme tedy do světa, ve kterém nás čeká spousta rozhovorů a soubojů.
Po relativně přijatelné úvodní animaci se zasazením do příběhového pozadí jsem byl rovnou vržen na mapu světa, v němž se postupně objevují jednotlivé lokace, kde můžete pokračovat ve svém dobrodružství nebo se vydat vstříc nějakému tomu vedlejšímu úkolu, které jsou zde spíše pro zpestření.
Poměrně značnou část hry strávíte rozhovory. Hra je fakt dost "ukecaná" a servíruje vám jeden rozhovor za druhým v poměrně lacině vypadajících statických kulisách připomínající ilustrační obrázky z pohádkových knih. Občas dostanete možnost výběru vaší odpovědi, ale na vývoj to nemá značný dopad, protože ve finále to po dvou nebo třech dialozích skončí stejnou pointou, jako kdybyste vybrali jinou z nabízených odpovědí.
Krom absolutně nevýrazného grafického zpracování bych ještě rád zmínil, že vývojáři si do hry nejspíše nemohli ani finančně dovolit (to ale není omluva) implementovat dabing. Takže veškeré ty dialogy (a že jich není na poměry hry málo) musíte číst stejně jako před dvaceti lety textovky. Vím, trochu drsné a nejspíše i neoprávněné přirovnání, ale úplně mě to při hraní napadlo.
Zmiňoval jsem, že dojde i na souboje. Touto částí také strávíte dosti dlouho. A musím přiznat, že mi tyto pasáže přišli mnohem zábavnější než "kecací" pasáže. Než se vrhneme do bitvy, uvědomme si, že se nacházíme v zemi, kde se na Elizabeth nebo případné její spojence nebojí vztáhnout ruku kde kdo. Od lesní zvěře, až po silné chlapy nebo všemožných zlořády. Tyto souboje se dějí v tazích s použitím karet.
Ty získáváte za plnění úkolů. Tento koncept zní velice fajn (dokonce patří k mým oblíbeným) a nápaditost jednotlivých karet je relativně únosná vzhledem k rozsahu hry. Rozhodně však nečekejte paletu herních karet jak při nějaké sběratelské karetní hře. Nicméně po nějaké té hodince se budete značně nudit, protože všechny funkce už budete mít osahané a jde jen o sílu jednotlivých atributů karty.
Jednotliví účastníci bitvy tvoří čekací frontu na to, kdo bude na tahu. Jejich pořadí je viděno v pěkném a intuitivním rozhraní. Díky schopnostem karet, jako je předběhnutí v čekání na řadu nebo odsunutí vybraného protivníka ve "frontě" vás nutí strategicky uvažovat. Například, jestli se vyplatí zaútočit na protivníka, jenž půjde v příštím kole na řadu nebo jej odsunout o několik míst dozadu ve frontě a využít silnějšího útoku vašeho spojence, který garantovala schopnost karty v předchozím kole pro vašeho spojence. Což ovšem záleží na štěstí, zda si spojenec lízne při svém tahu dobrou kartu. Při každém tahu dostanete náhodné tři karty (později i více) ze svého balíčku - po zahrání se všechny vrátí zpět do balíčku.
Upřímně řečeno – nevím. Jsem trochu na rozpacích, protože některé prvky hry stojí za to, ale jiné totálně kazí The Huntsman's: Winters Curse požitek z hraní. Pokud dokážete překousnout takřka tristní audiovizuální zpracování, nikterak poutavý příběh, tak tu na vás zůstane de facto jen spousta zábavných soubojů s kartami, které vás však časem taktéž omrzí. Nicméně jedná se o titul, který netrpí na nějaké technické problémy, takže vám zážitek z dobrodružství téměř nic nekazí. S koupí bych však počkal na nějakou cenově výhodnější nabídku.
Za poskytnutí hry na recenzi děkujeme společnosti Stride PR
Recenzované verze: PS4
