Indie vývojáři už dnes fušují do všech herních žánrů, ale na rozdíl od velkých studií mají občas odvahu rýpnout i do nějakého toho polomrtvého. Zrovna posledně jsem psal recenzi na Darkest Dungeon, moderní zpracování klasických dungeonů, dneska si můžete přečíst o hře Reus, která se nejlépe dá zařadit mezi tzv. god games. Těch nikdy nebylo zrovna přehršel a poslední větší a úspěšnější hra z tohoto žánru je From Dust z roku 2014, případně věčný early access Godus, za kterým tak trochu stojí i zakladatel žánru - Peter Molyneux. Jenže doby, kdy byste za novou hru od Petera Molyneuxe dali svojí holku a dva velbloudy k tomu, jsou dávno fuč a skoro bych byl rád, kdyby velký Peter se už o nic moc novátorského nesnažil a zůstal pro nás modlou, která má svůj produktivní věk za sebou (teda pokud to nebude absolutní bomba, jako když George Miller natočí v kmetských sedmdesáti letech Mad Max: Fury Road, to pak bereme).
Takže co se konkurence týče, má Reus hodně dobrou pozici a tedy i celkem obstojnou šanci na úspěch. Důležitý je i fakt, že recenzujeme verzi pro PS4 (koneckonců na PC verze se na Steamu už nějaký ten pátek válí), protože na této konzoli není přímá konkurence vlastně vůbec žádná. Osobně nejsem žádný extrémní fanoušek god games, ačkoliv Black & White jsem měl opravdu rád a strávil jsem s oběma díly mnoho dlouhých večerů, avšak i přesto moje očekávání nebyla úplně přehnaná, což je koneckonců ideální.
Před samotným hraním si musíte projít zdlouhavým a nepřeskočitelným tutoriálem, abyste se naučili vše potřebné, a za sebe musím říct, že ten mě od hry skoro odradil. Jasně, herní mechanismy a ovládání na PS4 nejsou úplně nejjednodušší, ale nutnost číst hromady textu (tutoriál není nadabován) v kombinaci se spoustou nezáživného čekání, až si lidičkové nasyslí dvě bedny hrušek a pytel zlaťáků, to není úplně něco, co jednoho udrží v napjatém očekávání.
Pokud se vám to podaří přežít, aniž byste hru vypnuli s myšlenkou na to jak zařídit, aby vám za hru vrátili prašule, dostanete se ke hře samotné. Cíl, kterého se v ní snažíte dosáhnout, je ve své podstatě vlastně prostodušší než scénáře Pojišťovny štěstí – staráte se, aby planeta a její obyvatele žili ve vzájemně prospěšné symbióze a beze strachu z důchodových reforem a nahých fotek Jiřiny Bohdalové. Na rozdíl od žánrové klasiky Populous naše boží vůle na herní prostředí nepůsobí přímo, ale svoje přání a rozkazy zprostředkováváte skrze čtveřici obrů – vodáka, stromáka, horáka a bažináče. Dalo by se tak říci, že se vlastně ani o god game nejedná, ale nebudeme hnidopiši.
Na starost máme kompletní 2D planetku, která zpočátku í k radostnému životu a množení se vybízí méně, než budík nastavený na čtvrtou hodinu ranní. Pomocí svých obrů tedy musíte připravit půdu pro život, tzn. stvořit moře, která dají vláhu lesům a močálům nebo vztyčit hory a rozprostřít na planetě pouště. Pokud chcete, můžete si klidně vyrobit svojí verzi Tatooine a doufat, že se objeví droidi a Obi-Wan, je to jen na vás.
Jakmile začne alespoň část planety vypadat trochu obyvatelně, objeví se první várka osadníků a jak už to tak u našeho lidského druhu bývá, ukáže se, že samotná půda jim nestačí a začnou se dožadovat něčeho dalšího. V závislosti na typu půdy, na kterém se nalézá jejich vesnice, lidičkové vytváří různé projekty (tak se jim oficiálně říká ve hře, ale doopravdy prostě jen staví budovy) a pro dokončení projektu je vždy potřeba splnit nějaké cíle, například nahromadit 20 jídla nebo vyhrát volku se sousedním osídlením.
Ve hře se vyskytují tři základní suroviny – jídlo, technologie a zlato. Na jednotlivá herní políčka tak sázíte stromy, minerály nebo zvířenu, podle potřeb vašich víceméně nevděčných osadníků a jejich projektů. Úplně jednoduché to ale není, jelikož projekty čerpají suroviny pouze z polí, které jsou umístěny v rámci území vesnice, jež se se rozšiřuje, dle toho, jak blahobytně si vaši parazité žijí, a za hranice jejich vsi obyvatele nevyženete ani holí.
V Reusu hrají prim dvě důležité mechaniky a to transmutace a symbióza. Základních objektů, které můžete na planetu umístit je poskrovnu (stromy, kytky, minerály, a dva typy zvířat – plus ještě záleží na typu povrchu), nicméně pomocí schopností vašich gigantů je můžete proměnit změnit a vylepšit. Například když na keř borůvek, produkující 5 jídel, sešlete stromákovu schopnost „olistění“, přidáte keři do vínku ještě produkci 2 technologií. Pokud chcete, můžete pak tento keř transmutovat na jahodník, který produkuje jídla 8. Když vedle jahod postavíte další borůvku, zjistíte, že z ní najednou vymáčknete 15 jídel místo ubohých pěti, to si říká o nominaci na Nobelovku za zemědělství. Děje se tak díky symbióze těchto druhů políček a chcete-li Reus hrát alespoň trochu obstojně, budete se muset naučit jak symbiózy různých polí využívat v prospěch planety, respektive jejich ukňouraných obyvatel.
Transmutací je ve hře opravdu velké množství a symbióz ještě víc, ačkoliv některé z logického hlediska nedávají vůbec žádný smysl. Ale nad tím asi nemá smysl vůbec přemýšlet. Prostě se naučte, že když vedle dolů žijí hadi, tak vydolujete víc zlata, asi protože zlatokopové z nich mají strach jak já z filmů Zdeňka Trošky . Jakmile se tyto zákonitosti naučíte využívat, půjde vám plnění projektů pěkně od vaší božské ruky. Aby se osadníci vytáhli a ukázali, že přeci jen tak úplně nevděční nejsou, za pomoc při projektech vždy vyvolí jednoho človíčka ze svých řad, který zvolenému obrovi přidá novou schopnost, v závislosti na tom, v jakém typu vesnice se projekt uskutečnil.
Nové schopnosti znamenají nové možnosti transmutací a tedy i nové typy symbióz. Časem tak můžete na planetě mít trochu jiná zvířátka, rostliny a šutráky, které jsou o něco efektivnější než jejich netransmutovaní kolegové. Problém je, že to je vlastně veškerá herní náplň. Jasně autoři se to snaží vykompenzovat tím, že všechny typy rostlin nemáte hned na začátku k dispozici, a odemykáte je tím, že hrajete na éry (30, 60 nebo 120 minut) a plníte v nich podúkoly typu: dokončení hry s prosperitou 600, měj vesnici s prosperitou 150 a jenom zvířaty, měj ve vesnicích dohromady alespoň 1000 technologií, ale to člověka po čase omrzí.
Zatím co v Black&White nebo Populousu svůj vyvolený lid i vedete do boje prosti dalším bohům, zde tomu tak není. Obyvatelé občas vyhlásí válku sousední vesnici, občas se dokonce rozhodnou napadnout nějakého z vašich obrů, ale to je ve výsledku spíše otravné, než zábavné, protože můžete tuto válečnou výpravu jednoduše zničit pomocí bažináčem hozeného jedového kamene (nebo co to je), nebo pro klid v duši celou vesnici srovnat se zemí zemětřesením od horáka.
A to ani nemluvím o tom, že při opětovném hraní vás po čase přestane bavit prakticky stále stejný průběh samotné hry, tedy stavění horších surovin v malých vesnicích první půl hodinu, pak o něco lepších surovin a pak zase lepších. Zjistíte, že pokud už tedy chcete splnit všechny podúkoly, je nejlepší si udělat pár savů, kdy budete mít hru jakž takž dobře rozehranou a příště začínat z nich, jenže to není úplně to co bych od hry chtěl.
Reusu bohužel nespasí roztomilé grafické zpracování, které je, dá se říci, v dnešní době tuctové a rozhodně nepomáhá ani šnečí herní tempo. Obři chodí pomaleji než důchodce po obrně, což je pro herní mechanismy možná stěžejní, ale je to otrava. Z toho všeho vyplývá, že ačkoliv zpočátku může být hra opravdu zábavná (pokud přežijete tutoriál), časem se dostaví stereotyp a prakticky nulová motivace proč hru hrát dál. Vzhledem k tomu, že hra stojí v současnosti okolo pěti stovek, jí rozhodně nelze doporučit všem, maximálně tak zarytým fanouškům žánru, kteří nemají do čeho píchnout. Revoluce se nekoná a ač v žánru god games nemá Reus příliš konkurence, sám se legendou určitě nestane. Dovedu si představit, že bych si hru rád zahrál na telefonu v metru, ale vhledem k malé hloubce herních mechanik a takřka nulové motivaci k opětovnému hraní se ke hře na PS4 už nejspíše nevrátím.
Za poskytnutí hry na recenzi děkujeme společnosti Soedesco
Recenzovaná verze: PS4