Každý o něčem sní. Třeba o tom, že Artax v Nekonečném příběhu nezapadne do bahna a neutopí se. O tom, že ta polonahá holka z plakátu, co má většinu puberty pověšenou zdi, jednoho krásného dne obživne a přijde mu dát pusu. Nebo o tom, že jednou vyjde třetí pokračování Baldur’s Gate, Icewind Dale a Falloutu (o Half-Life ani nemluvě). Já snil o všem z toho a povedlo se jenom jedno, Fallout tři (a nakonec i čtyři) přišel, ačkoliv to nedopadlo tak, jak bych rád, protože jsem konzerva a mám rád svá RPGčka izometrická.

Že bychom se vrátili do Forgotten Realms v nejbližší době asi úplně nehrozí, nicméně není třeba smutnit a připravovat si oprátky, pořád jsou tu vývojáři, co se toho nebojí a dělají hry takové, jak jsme je měli rádi na přelomu tisíciletí (jen se svými vlastními světy). Ono to bude i tím, že zakladatelé Obsidian Entertainment na většině z nich pracovali. Je to vidět a jejich Kickstarterem podpořené Pillars of Eternity byla totální pecka, stejně jako většina předchozích zářezů. Takže na dvojku jsem se logicky těšil víc než Homer na první páteční pivo.

Pillars of Eternity II: Deadfire je přímé pokračování jedničky čili příběh navazuje na předchozí dění. Hru si užijete bez znalosti prvního dílu, ale rozhodně je o stupínek lepší, pokud jste ho hráli a ideálně dohráli. Už jenom kvůli tomu, že si do dvojky můžete importovat savy z jedničky. Což je sice super, ale já třeba osobně jsem hru dohrál na PS4ce, takže mi to bylo platné jako Stormtrooperům jejich brnění. Na druhou stranu jetřeba být pozitivní, a beru to tak, že jsem si alespoň udělal jinou postavu a můžu si vyzkoušet nové povolání (tentokráte volba padla na druida).

Pokud tedy, stejně jako já, žádné použitelné savy nemáte, vyberete si jeden z nabízených scénářů popisujících události minulé (rozuměj - to co se mohlo stát v jedničce), včetně jednoho, ve kterém umřel každý, kdo mohl, a hlavnímu “hrdinovi” se stěží povedlo přežít, natož něčeho rozumného dosáhnout. Zní to vážně lákavě, takže podruhé si to určitě zahraju v této variantě.

Co se tvorby postavy týče, v nabídce je hromada ras i povolání, nově včetně subpovolání a multi-classů, takže se můžete opravdu vyřádit a vytvořit si Watchera svých snů. Ano, hlavní postava je stále Watcher, tedy jedinec, který dokáže vidět do duší ostatních bytostí. A opět se chtě nechtě musí vydat vstříc útrapám, protože ač zdaleka není jen obyčejný smrtelník, stále je figurkou v tajemné hře bohů. Navíc se Eothas, bůh světla a obrození, jež byl pokládán za mrtvého, rozhodl probudit ve formě smaragdového obra přímo pod vaším hradem. Ježíš by si z něho mohl brát příklad.

Smaragdový obr při svém zrození rozmetal onen hrad, který jste si tak pěkně pimpili v jedničce, jak domeček z karet, zabil všechny vaše poddané, a de facto samotného ústředního Watchera a s ledovým klidem si odkráčel kamsi do dáli. Takže se jeho dostihnutí stalo osobní záležitostí, avšak zvědaví jsou ale i ostatní členové pantheonu, jimž se počínání svého bývalého kolegy zrovna dvakrát nelíbí a radši by ho viděli stále pěkně pod drnem. Hon na Eothase tak začíná a je otázkou, jestli při něm bohové budou využívat vás nebo jestli za nitky nakonec budete tahat vy.

Příběh je jedním z hlavních lákadel, koneckonců v téhle oblasti Obsidian snad ani zklamat neumí, takže mi věřte, že i druhé dobrodružství na Eoře je ultimátním zážitkem pro všechny milovníky pořádné fantasy. Herní svět si do značné míry bere inspiraci z Wu, tedy vesmíru Malazské knihy padlých a přidružených románů z per mistrů Eriksona a Esselmonta a to je jenom dobře. Temně laděná syrová atmosféra plná neveselých každodenních událostí, intrik, rasové nesnášenlivosti a boje o moc je tady šmrncnutá karibikem. A nad tím vším jsou tu hádky a hrátky bohů jejichž motivace je naprosto nejasná.

Hlavní příběhová linie je epická jízda a jako vždy se designérům a scénáristům daří vytvářet zajímavé postavičky a vedlejší storylajny, které celý svět krásně dokreslují. Mluvící (a v tomhle případě i peprně nadávající) meč? Bez toho by to nešlo. Elf, ve kterém se čas od času probouzí duše šílence? To musí být. Syn mořské bohyně, který své dary nejčastěji využívá v hospodě a svádí kde koho? Well done. A takhle bych mohl pokračovat, dokud by mě nebolely prsty. Hráči jedničky navíc dozajista ocení, že potkáte i několik starých známých tváří, některé jako společníky a jiné jako obyčejné NPC.

Protože se Eothas rozhodl, že si to bude štrádovat do Deadfiru, tedy oblasti tisíce a jednoho ostrova, nezbývá vám nic jiného, než nasednout loď a vydat se v jeho obřích stopách. Loď Defiant je pro Watcera novým domovem, dokonce v něm má i hlavu sochy z Caed Nua a kámoše Edéra, a stejně jako jsme se v jedničce starali o hrad, tady je nutné pečovat o svou kocábku a její spokojenou posádku.

Musíte najmout správné námořníky (nejčastěji po hospodách), kteří vám budou vařit, navigovat, kormidlovat a hlavně střílet z děl na ostatní plavidla. Jo, Pillars of Eternity II si libuje v pirátské tématice, takže nečekejte, že vaše plavba vodami Deadfiru bude zrovna dvakrát poklidná. Protože nejsem úplně příznivec pirátských her a jediná, co mě kdy bavila byla Sid Meier’s Pirates, byl jsem zpočátku trochu skeptický. Ono to bude asi i tím, že rum a vodu mám sice rád, ale maximálně tak když sedím na raftu na Vltavě, protože představa, že jsem na moři a široko daleko nikde žádná země, ve mě vyvolává úzkost.

Nicméně v tomhle případě jsem byl hodně příjemně překvapen a pirátskému životu jsem rychle přišel na chuť. Herní mapa je obrovská (ale vážně jako fakt obrovská) a skrývá se v ní víc překvapení než v sukních cikánky. Na většině ostrůvků můžete přistát, pěšmo je prozkoumávat, hledat poklady či alespoň nabrat vodu do čutory, aby měli vaši námořníci co pít. Na volném moři vás může potkat spousta nepřátelských plavidel, nebo se sami můžete hnát za odměnami jež jsou vypsané na hlavy jednotlivých kapitánů.

Lodní bitvy jsou sice vedeny textově a vlastně jen říkáte, jak se má loď natočit, jestli má čekat a kdy má střílet, ale to ničemu nevadí, ve výsledku je to možná i dobře. Ovšem pokud dojde k boji muže proti muži/elfovi/obrovi/atd., hra se přepne do normální pohledu a můžete si užít hromadnou bitku na dvou palubách a nakrmit žraloky mrtvolami svých nepřátel.

Boje jsou v základu stejné jako v přechozí hře, jde tedy o real time šarvátky, které můžete kdykoliv stopnout rozdat rozkaz a odpauzovat. Systém nepoužívá žádná pseudokola jako například BG, ale každá akce trvá nějakou dobu uváděnou v sekundách a po ní následuje cooldown do další akce. Funguje to výborně a od minula přinesli autoři několik menších vylepšení. Například možnost změnit cíl vašeho kouzla i ve chvíli, když už postava začíná s kouzlením. Mizí tak situace, kdy pošlete fireball někam do prázdna, protože než ho máš mág dokázal vyvolat, nepřátelé už jsou úplně jinde a usmažíte tak maximálně jejich odér.

Další novinkou je Ewpower, což je možnost jednou za boj buď doplnit svojí zásobu kouzel nebo jedno z kouzel naboostit a udělat ho tak mnohem silnějším. Počet ewpowerů je omezen a resetuje se vždy při odpočinku. Tenhle systém se mi vážně líbí, můžete bojovat častěji a odpočívat je potřeba jen když jsou někteří členové zranění, případně když je chcete posilnit pozitivními efekty různých jídel.

Celkem zásadní změnou je i velikost družiny. Každý správný RPG harcovník ví, že družina dobrodruhů vždy čítá šestici reků. Tečka. But not today. Kluci v Obsidianu si řekli, že pět vám musí stačit, takže pokud stejně jako já, máte léty ověřené praktiky a kombinace, tady je budete muset trochu obměnit. Super je i fakt, že když potkáte nového společníka, můžete si vybrat ze tří možností jeho povolání (například Edér může být fighter, rogue nebo multi-class obou) a zajistit tak, že se vám bude víc hodit do party.

Bitky se nejen skvěle hrají, ale i nádherně vypadají. Nové verze enginu grafikům umožňuje dělat divy a Pillars of Eternity II je vpravdě pastvou pro oči. Postavy teď mají v zásobě mnohonásobně víc pohybů, světlo kouzelných střel se odráží od mokrých povrchů tajemných jeskyní a tak vůbec. Stačí se podívat na screenshoty okolo. Hra navíc umožňuje schovat HUD a vychutnat si to pěkně bez rušení okolních tabulek. Musím říct, že tohle je vážně splněný sen každého fandy izometrických RPG, no prostě bomba.

Audio nezůstává pozadu, soundtrack nabízí mnohem víc skladeb než v jedničce, kde se snadno ohráli a moje přítelkyně dokonce dokázala poznat, co hraju za hru, jenom podle prvních tónů. Tady je vše variabilnější, a rytmy se střídají stejně jako okolní prostředí. Výborné je, že drtivá většina dialogů ne nyní nadabována, hra vás lépe vtáhne do centra dění, takže celý zážitek je zase o kapku lepší.

Což by se mohlo stát mottem PoE2. Už jednička byla skoro dokonalá a dvojka je ještě o krůček přední. Lepší je na ní zkrátka takřka všechno, příběh, grafika, mechaniky, zvuky. Vztahy mezi postavami, nebo frakcemi úžasného herního světa. Kdybych měl najít jednu jedinou věc co mi vadila, bylo by to AI a to jak přátel tak nepřátel. Pokud necháte AI u svých spolubojovníků zapnuté, budou občas během bitky dělat rozhodnutí, jež hraničí se slaboduchostí, například kouzelník, kterého se logicky snažíte držet vzadu, si vybere to jediné kouzlo, které vyžaduje bezprostřední dotek s nepřítelem a vběhne tak do bitevní vřavy a během pěti vteřin je po něm. Nebo zakouzlí spell, který nemá vůbec šanci uspět, protože obrana nepřátel proti tomu typu útoku je neprolomitelná.

Nicméně tohle rozhodně není žádný důvod proč se nechat od hry odradit. Pokud chcete hrát epické RPG, které vám vydrží na desítky hodin (já mám na kontě 60 hodin a hru jsem zatím nepokořil), Deadfire je pro vás jasnou volbou. Disponuje i spoustou voleb pro zkušenější hráče a expertní mód, takže vás zabaví i při dalším hraní, a navíc nás v budoucnu čeká několik rozšíření. Takže prostě a jednoduše, Obsidian opět dokázal, že je jejich hry jsou jedinečné a všechno čeho se dotknou je zlato. V tomto případě s vůní rumu. Takže pokud ještě nehrajete, neváhejte a vydejte se nakopat zadek obřímu bohu, co vám rozbil bydlo.

Za poskytnutí hry na recenzi děkujeme společnosti Plan of Attack

Ceny hry Pillars of Eternity II: Deadfire srovnáte na Zboží.cz.