V dnešní recenzi se podíváme na nejnovější přírůstek do rodiny poctivých RPG ze staré školy, které nám na naše obrazovky servírují vývojáři z týmu Spiders. Že nevíte o koho se jedná? Nejedná se o žádné nováčky v oboru, nicméně předchozí RPG záležitosti tohoto studia sklidily v minulosti spíše vlažné přijetí a rozhodně nebyly vnímány jako hry, které by buď excelovaly na tomto poli svými kvalitami či přinášely alespoň nějakou porci potřebných inovací. Zahrát jsme si tak mohli sci-fi titul Technomancer či Bound by Flame, zasazený do fantasy kulis, ale jak již bylo řečeno, veskrze se jednalo o poměrně průměrné tituly. Nyní tu tedy máme nový kousek s názvem Greedfall, který byl poslední dobou napříč internetem hutně promován, tak se tedy pojďme společně podívat, jestli právem.
Již na začátku tohoto článku je třeba zmínit, že Spiders se tentokráte vydali správným směrem, takže kdo čekal pokračování v nastoleném průměrném trendu, toho „bohužel“ musíme zklamat. Sami autoři od počátku uvolňovali mnoho informací a videí, ve kterých se snažili upozornit na hlavní prvky, na kterých budou svůj nový počin stavět a je dobře, že své sliby ve většině případů dotáhli do zdárného konce. Budete se tak moci vžít do postavy diplomata jménem De Sardet, jehož primárním úkolem je nastolit řád na fiktivním ostrově Teer Fradee 17. století, který je zmítán střety mezi znepřátelenými národy a kmeny a jako třešnička na dortu zde řádí i tajemná choroba, která má na svědomí již mnoho lidských životů. Nelehký úkol, což? Inu, nezbývá než se tak osobně vložit do poměrně hutně větveného příběhu, zasazeného do koloniální éry, na jehož konci dojdete ke kýženému míru. Nebo snad ne?
Když už jsme zmínili hlavního hrdinu, sluší se uvést, že ani ženy zde nezůstávají upozaděny, a tak De Sardet může být samozřejmě i osoba něžného pohlaví, kterou lze zvolit v jednoduchém editoru před spuštěním samotné hry. Vybrat si tak může každý dle svého gusta. Hlavní charakter je poté na svých toulkách doprovázen i skupinou společníků, takže v tomto ohledu se hra podobá například systému známého ze série Dragon Age. Vaši skupinu si poté můžete na daných místech přizpůsobovat, jelikož nikdy nemůžete mít po ruce všechny dostupné postavy a tak je na vás, kdo vás bude doprovázet v konkrétní části hry. Jelikož jsou vaši přívrženci rekrutováni z řad různých skupin obyvatelstva, je dobré také přemýšlet kam se zrovna vydáte a jestli by domorodá bojovnice nebyla vhodnější na tažení mezi své druhy než kupříkladu voják, řešící s oblibou vše střelbou ze své muškety. Jednotliví členové skupiny disponují svým vlastním vybavením, které jim můžete kdykoliv měnit a upravovat si je tak k obrazu svému, co se vlastností týče. Navíc mají i své speciální schopnosti, takže zde najdete specialisty na boj zblízka, machry upřednostňující palné zbraně nebo postavy, které si libují v magii a jsou vás schopni například uzdravovat.
Ve své podstatě se jedná skutečně o klasické surové RPG, na jaké jsme byli zvyklí v minulosti a nebál bych se ho v jistých oblastech připodobnit například i k Zaklínači. Jedním ze zásadních rozdílů je ten, že i když je herní mapa skutečně rozlehlá, nejedná se o otevřený svět a samotná postava je okolním prostředím často až nemile limitována. Ani jednotlivé menší oblasti, ve kterých se pohybujete, totiž nejsou zcela otevřeny a vzhledem ke skutečnosti, že váš hrdina neumí skákat, jste odkázáni na kopírování tras, vymezených autory. Občas se jedná o poměrně solidní „opruz“, když ani malinkatou mez nemůžete slézt jen kvůli tomu, že vývojáři si zkrátka stojí za tím, že zkratky neexistují, tak holt musíte dané místo obejít pěkně po cestičce. Tento prvek mě během hraní párkrát naštval, nicméně na hru autorů jsem nakonec prostě musel přistoupit. Není ani pravdou, že by se vaše postava neuměla popasovat s vertikalitou jako takovou. Nicméně, pro tyto účely je nutné buď využít cestičky vedoucí do kopce nebo objevit speciální desky, po kterých se dá vyšplhat do výše položených míst. Mezi jednotlivými lokacemi se poté přesouváte pomocí „portálů“ ve tvaru glóbu nebo u ohniště, která nacházíte při průzkumu oblastí. Zde si také můžete upravit skladbu party, případně vyrobit nějaké to vybavení. Po zvolení cílové lokace, u kterých jsou přehledně vidět i lokální úkoly, jste poté přeneseni do oblasti v kempu, kde můžete pohovořit i s ostatními společníky a prodat či nakoupit věci u obchodníka. Toho zde velmi často používám pro „vysypání“ věcí z inventáře, jelikož váha, kterou nesete, vás při přesažení maximální hodnot začne limitovat v pohybu, takže nemůžete běhat. Během vašeho pobytu na tomto místě hra zatím nahrává vaši cílovou destinaci, takže přesun do ní je posléze již hladký bez nahrávacích obrazovek.
Nižší rozpočet, se kterým byl Greedfall vyvíjen, lze vysledovat i v oblasti samotného herního světa. Ten je tvořen třemi hlavními městy, pár vesnicemi domorodých kmenů a samozřejmě i volným prostranstvím posetým lesy, stepmi, říčkami a podobně. Jakmile se dostanete mimo obydlené oblasti, vše působí přirozeně a v pořádku, nicméně, jakmile zavítáte do města, během pár prvních chvil zaregistrujete značné podobnosti nejen co do architektury a rozložení měst jako takových, ale co je horší, že paláce v každém z nich kromě exteriéru vypadají zcela totožně. Nevím, dle mého vymodelovat dvě tři budovy navíc by asi nebylo tak složité a nepůsobilo by to ve finále jako pěst na oko. Když se tedy vydáte za guvernérem do jednoho města, můžete si být jisti, že ani v jiném se v paláci určitě neztratíte, jelikož budovy jsou uvnitř stejné, takže schody jsou tam, kde jste je viděli u kolegů „od vedle“, dveře vedou do sklepa jako v předchozím případě a tak dále. Co mi taky zcela nevyhovovalo, byly jakékoliv dveře, do kterých vstoupíte, jelikož ty se za vámi bez milosti ihned zabouchnou a jestli si rozmyslíte vstup a chcete se hned vrátit, čeká vás opět nutnost jejich otevření. Tyto detaily spolu s poměrně pokulhávajícími animacemi mimiky jednotlivých postav a NPC působí v kontrastu s jinak velmi pohledně vyvedeným světem skutečně lacině. Na druhou stranu se však nejedná o nic, přes co by se nedalo přenést, nicméně zážitek ze hry a objevování neznáma může být těmito skutečnostmi lehce poznamenán.
Co však funguje na jedničku, je bezesporu příběh a herní náplň, která dělá hru hrou. Velice se mi v průběhu hraní líbily úkoly, které v roli diplomata dostáváte. Ty mají nápad a můžete se tak spolehnout na to, že klasiky typu sežeň-přines je zde redukována na minimum. Každý z úkolů má navíc své vlastní příběhové „mini pozadí“, takže když už se vydáte uspat stráže do přístavu, přesně víte proč. Nebo když jste vysláni do vesnice domorodců, víte, v jakém jste s nimi momentálně vztahu a jestli je moudré chovat se k nim přívětivě nebo naopak nabrousit pro jistotu své zbraně. Tím se dostáváme k problematice diplomacie, kterou jsem již několikrát nastínil. Ve hře narazíte na řadu frakcí, se kterými lze udržovat určité vztahy. V rámci jednotlivých úkolů je poté budujete dle vlastního uvážení a je tak velice nasnadě uvědomit si, jaké následky mohou vaše reakce mít. Samozřejmě, jak již to tak bývá, není na světě člověk ten, který by se zavděčil lidem všem. Tento princip zde funguje na výbornou a jestliže se například budete chtít spřátelit s jednou skupinou NPC, musíte zároveň počítat s tím, že proti sobě poštvete jinou, která vám to na další cestě může dát pořádně „sežrat“.
A co by to bylo za RPG, kdyby zde nebyl k dispozici boj? Samozřejmě, soubojové části nechybí, nicméně se nejedná o nic, co by se mělo stát vaší nejoblíbenější částí hry. Ano, některé souboje jsou bezesporu zábavné, především ty s bossy, kteří vám dokáží alespoň trochu zatopit, nicméně většinou se budete potýkat s řadovými protivníky (ať už jde o zvířata či lidi), kteří hlavně v pozdějších fázích hry padají na 2-3 dobře mířené rány, alespoň na nižších obtížnostech, které jsou k dispozici celkem čtyři.. Narazit však lze i na nepřátele, kteří mají nad hlavou lebku. Ti představují odolnější a hlavně nebezpečnější bojovníky, kteří sice nejsou neporazitelní ani v přesile, dokáží však potrápit o poznání více, jelikož zatímco se páráte na více ran s jedním, můžete se spolehnout, že vám jeho parťáci zcela určitě vpadnou do zad. K dispozici můžete využít kro mě klasického boje s hlavní zbraní i sekundární, na nepřátele můžete nastražit pasti či použít magii. Mnoho situací lze sice vyřešit i kradmým stylem plížení, nicméně boje jsou vcelku zábavné, takže jsem se jim záměrně nevyhýbal. Na soubojový systém má vliv i systém vylepšování, který je v Greedfall rozdělen celkem do třech skupin. Za postup tak získáváte jak body do klasického stromu schopností, tak i specializací a talentů. Díky těmto vylepšením se tak kupříkladu můžete stát přeborníkem v použití obouručních zbraní, perfektním střelcem, naučit se balancovat po kládách díky čemuž se dostanete na jinak utajená místa, natrénujete úskoky, které vám usnadní souboje nebo získáte dostatečnou sílu na použití toho kterého předmětu či zbraně. Ty zde nejsou nijak omezeny úrovní hrdiny jako ve většině RPG, nýbrž čistě vlastnostmi, takže určité vybavení můžete použít až po dostatečné investici do stromu schopností. Je tak dobré strategii rozdělování pečlivě zvažovat i třeba podle toho, co za kořist zrovna máte u sebe a rádi byste používali. Dobrou zprávou je i to, že investice lze resetovat, takže i když se „ukliknete“, ještě nemusí být nutně nic ztraceno.
Co považuji také za povedenou složku tohoto titulu, jsou dialogy mezi jednotlivými postavami. Je skutečně škoda, že hra u nás není k dispozici v lokalizované verzi, jelikož textů, kterými se budete muset prokousat, je skutečně dost a i když se nejedná o nikterak univerzitní angličtinu, dokáži si představit, že hráči, kteří nevládnou cizími jazyky, mohou mít s určitými pasážemi menší trable. Na druhou stranu herní pokyny v rámci úkolů jsou poměrně intuitivní, takže pravděpodobně nenarazíte na situaci, kdybyste na místě určení nevěděli co dělat. Každopádně jsou rozhovory vyvedeny velmi kvalitně a tahají příběh přesně tím správným směrem, takže prakticky nedochází k jakémukoliv zbytečnému plácání a máte zkrátka pocit, že se stále něco děje. Každá z postav má navíc poměrně silné charizma, které lze v rámci dialogů vysledovat, takže na tomto poli odvedli autoři o poznání větší kus práce než ve svých předchozích hrách, a to je rozhodně dobře. Ve spojení s dialogy nemohu nezmínit ani možnost s jejich pomocí budovat vztahy i mezi jednotlivými postavami. Můžete se tak snadno sblížit s kterýmkoliv parťákem, za což jste posléze kromě silného pouta odměněni i trofejí/achievmentem. Tento element sice nemá nikterak hlubší využití, nicméně je fajn vidět, že se Spiders snažili myslet na vše.
Závěrem bych tedy ještě dodal, že Greedfall, ač nepřináší žádné revoluční prvky, se hraje skutečně dobře a fanouškům RPG žánru mohu tento titul s klidným srdcem doporučit. Audiovizuálně se jedná také o solidně zpracovanou záležitost, přičemž herní prostředí je zpracováno vskutku excelentně. U postav je situace, jak již bylo zmíněno, o něco slabší, avšak nejedná se o nic, co by vám mělo hraní zprotivit. Hudební podkres je ucházející a měnící se podle toho, kde se zrovna nacházíte, přičemž graduje například v soubojích či ostatních vypjatých momentech. Rozhodně se nejedná o hru bez bugů či nedodělků, nicméně vše se hýbe více méně stabilně a máte-li tedy chuť zahrát si zase po delší době na hrdiny, vrhněte se do světa Greedfallu.
Za poskytnutí hry na recenzi děkujeme společnosti Comgad
Ceny hry Greedfall srovnáte na Zboží.cz.
