Na našej stránke by ste v tej záplave recenzií sotva našli nejaký článok, ktorý po obsahovej stránke stíha pokrývať súhrnnú kvalitu jednej a tej istej hry v takom veľkom počte. Určite mi však dáte za pravdu ak poviem, že práve unikátna RPG Disco Elysium si to plne zasluhuje. Ostatne všetky dôvody prečo to tak je sú vypísané nižšie, či už mnou alebo kolegom Lukášom. Dnes, kedy je tento indie skvost už nejaký čas dostupný aj pre hybridný systém Nintendo Switch, sme v redakcii mali možnosť pozrieť sa práve na technickú kvalitu danej verzie a keďže vás už nechceme otravovať s opakovaním tých istých skutočností, nasledujúce riadky sa budú sústrediť výhradne len na technický aspekt.
V čase kedy som sa dopočul, že ZA/UM sa pripravuje na vydanie Disco Elysium v porte pre Switch, okamžite som si v hlave premietol všetky tie možnosti čo to môže priniesť. Switch ako taký využívam na hranie v pohodlí postele, či na gauči, zatiaľ čo kulisu tvorí echo obľúbeného XY seriálu. Zobrať do ruky spomínanú konzolu a pomocou prsta interagovať všetok ten enormný obsah aký predmetná hra v sebe má, bolo dôvodom môjho prvotného nadšenia. To však tvárou v tvár realite priamo počas hrania výrazne začalo klesať. Prvým problémom sa stali nahrávacie časy, ktoré sú v tomto prípade extrémne dlhé. Prechod z jednej lokácie do druhej vám môže pokojne zabrať viac než dvadsať sekúnd a ak sa náhodou zamotáte a váš hrdina pôjde okolie skúmať len tak na náhodu, daný problém sa pretaví do skepsy a nechuti skúšať nazrieť všade kam sa len dá. Ak ste nikdy túto komplexnú RPG nemali možnosť vyskúšať tak vedzte, že jej obsah je markantný a to po všetkých stránkach.
Ďalším problémom sa ukázala byť umelá inteligencia. Interakcia s predmetmi je voči iným verziám Disco Elysium výrazne zneistená častým tápaním hlavného hrdinu, zatiaľ čo výpravný part už netrpezlivo čaká v pozadí tak aby mohol hráčovi poskytnúť potrebný text. Ovládanie je rovnako nedotiahnuté a človek musí s postavou krúžiť okolo predmetov ako sup než sa mu na obrazovke objaví toľko potrebná ikonka interakcie. Nechcem samozrejme tvrdiť, že všetko toto sa deje neustále a bez prestávok, ale keďže samotný obsah je schopný vás pokojne zamestnať aj na sto hodín čistého času, je kruté stráviť z toho čo i len celú hodinku tápaním za aké hráč sám o sebe nemôže. Preto ak nemáte možnosť zahrať si Disco Elysium kdekoľvek inde a chceli by ste ho skúsiť ovládať dotykom cez obrazovku Switchu, musím vás vopred varovať, keďže autori ešte musia v tomto prípad čo to poopravovať. Cez to všetko ostáva dielo ako také naďalej jednou z najlepších hier všetkých čias a ani nie zrovna oslnivý port na Switch na tom nič nezmení.
Je to už rok čo sa vám kolega Lukáš zdôveril so svojou láskou voči projektu Disco Elysium, ktorú sme v rámci redakcie, minimálne v mojom prípade, zdieľali viac než len nejako povrchne. Medzi časom sa toho v prípade tejto cenami ovenčenej RPG zvanej inak aj ako "požierač času" udialo mnoho a ak dáme teraz bokom rôzne jazykové lokalizácie (nie, český jazyk medzi nimi nateraz stále nenájdete), ostáva nám predovšetkým takzvaná The Final Cut edícia. S jej príchodom sa dielo samotné dostalo aj mimo PC vody a aktuálne si ho tak môžete užiť aj na konzoly, menovite PlayStation a Nintendo. Prvý menovaný port sa pochopiteľne musel ocitnúť aj u nás v redakcii a tentokrát som sa ho zhostil ja sám, ostatne medzičasom som dokázal po viac než roku dohrať základný príbeh v desktopovom formáte a tak mi prišlo výhodné skúsiť Disco zase v inom prostredí.
Keď si skĺznete až na samotné dno tejto recenzie, respektíve testu od kolegu Lukáša, zasvieti na vás maximálne možné hodnotenie. S tým ja osobne nemám dôvod nejako hýbať, pretože s ním jednak plne súhlasím a to aj bez testu finálnej verzie a potom, nechcem celistvosť článku narúšať žiadnym priemerovaním. Preto nasledujúci zhluk viet berte skôr ako doplnok ku hlavnému článku, ktorého primárnou súčasťou je výpis zmien voči pôvodnej verzii. Tým najvýraznejším spestrením sa tu stáva hlasový prejav, respektíve dabing. Ak máte v živej pamäti práve pôvodnú verziu tak dobre viete, že nie všetky ústredné postavy boli plne nahovorené a tak vám neostávalo nič iné než čítať a zase čítať - zaznelo možno niekoľko dabovaných slov v úvode vety a potom už všetko išlo na vlne textu. Do finálnej verzie sa však vývojári rozhodli tento nedostatok odstrániť a tak prinášajú takmer celoplošný dabing. Atmosféra hrania sa týmto ich rozhodnutím ešte znásobila a čo je dôležitejšie, tak kvalita hlasového prejavu nijako nezaostáva za tou originálnou. Jednotlivé charaktery dostali svoj špecifický hlasový odtieň a prízvuk tak aby zapadli do komplexnej naratívnej zložky a aj keď bolo zopár pôvodných hlasov preobsadených, nijako to nenarušilo výsledný dojem. Len pripomínam že celý scenár má viac než jeden milión slov a z toho šialených 350 000 nahovoril ústredný hlas Lenval Brown - tento muž mimochodom dovtedy nemal absolútne žiadne skúsenosti s dabingom ako takým.
Autori zo ZA/UM pochopiteľne nechceli ostať len u dabingu a technických korekcií a preto prinášajú aj štyri nové úlohy. Political Vision Quests, misie nastavujúce zrkadlo politickej situácii v našich dejinách a to voči zámerne satirickému pojatiu dejovej linky, nájdete zhruba v polovici hlavného príbehu. Keďže však, ako určite dobre viete, v tejto RPG je všetko prepojené a vaše rozhodnutia ovplyvňujú udalostí v budúcnosti, neexistuje možnosť aby ste všetky štyri úlohy zvládli dohrať na jeden pokus - je tu jednoducho veľa premenných, ktoré rátajú s opakovaným hraním celého príbehu. Ak sa vám to zdá ako negatívum, môže vám to čiastočne vynahradiť samotný obsah týchto politických questov, ktoré sú jednoducho šialene bizarné a súčasne poučnejšie než karafa toho najpravdivejšieho vína na svete.
Disco Elysium je projekt aký nemôžete odvrhnúť v polovici jeho naratívu a rovnako tak by ste naň nemali zanevrieť ani pri prvom dokončení - je to beh na dlhú trať plný neskutočného obsahu. Dielo som si užíval cez systém PlayStation 5 a ovládanie prostredníctvom gamepadu naplnilo moje očakávania, ostatne ako milovník pozvoľného tempa na štýl klasických adventúr som osobne ani nič iné neočakával - tu sa jednoducho nie je kam ponáhľať. Pomocou ľavého analógu máte možnosť priamo ovládať postavu a pomocou pravého zase prepínať interakciu v okolí - výborný ťah zo strany autorov. Čo viac dodať? V súčasnosti je už Disco Elysium The Final Cut zbavený všetkých technických prekážok, ktoré sa objavili počas jeho vydania a je to tak len ďalšia rozumná forma s akou sa môžete ponoriť do jednej z najlepších hier všetkých čias.
Disco. Kalhoty do zvonu, nablyštěná zrcadlová koule točící se u stropu, sladké synťákové linky linoucí se z repráků. Kdo by to na tajňáka alespoň malinko nemiloval? A pokud je tu někdo, kdo disco miluje natolik, že by si to mohl v tanečním souboji rozdat s Arnoštkem z kultovního Kouře, je to hlavní hrdina Disco Elysia (btw, trochu mě mrzí, že autoři hru přejmenovali, původně měla mít trochu méně chytlavý, ale neméně cool název No Truce With Furries). Nuže, když už něco takhle miluješ, musíš tomu dát to srdíčko. I dušičku. A naladit se na hardcore mód.
Je hodně her, kde se ústřední postavě vypaří paměť, taková berlička pro scénáristy, aby nebylo trapné, že na začátku pobíhá po okolí a vyptává na věci, které by měly být úplně zřejmé. Většinou za to může rána do hlavy, návrat do světa živých nebo prokletí zhrzené cikánské čarodějnice. V tomto případě je tou příčinou...party. Znáte to, jak si večer dáte o pivko a panáka víc, než by bylo dobře a ráno, když musíte do práce, tak toho litujete (ale v hloubi duše stejně víte, že na příštím tahu to bude jako přes kopírák). To se zajisté přihodilo všem. Málokomu se ale stane, že se probudí s kocovinou, díky níž si nepamatuje ani vlastní jméno.
A jen co si člověk poklábosí s halekajícími hlasy ve své hlavě, najde kalhoty a absolvuje nervydrásající pohled do zrcadla, zjistí, že je policajt. A měl by řešit, proč na zahradě hotelu, ve kterém se probudil, visí oběšenec v pokročilém stádiu rozkladu. Vhodné by bylo i udělat něco s tím, že po oběti zdejší pubertální výkvět hází kamení. Veřejnost ani nově přidělený parťák nemají pro duševní rozpoložení našeho nebohého partyboye pražádné pochopení. Ani provozní gasthausu nehýří nadšením z progresivně beatnického redesignu vašeho pronajatého pokoje a odteď chce za ubytování platit předem, na což samozřejmě nemáte. A nikdo, vůbec nikdo nebere v potaz, že jediné, co chce hrdina je drink, cigáro, ohulit boombox a možná trochu toho amfetaminu na ranní rozjezd. Věru nepříjemná situace.
Kam se na tohle hrabou záchrany světa před hordami pekelných monster nebo pomáhání lidem umírajících žízní ve vašem rodném Vaultu. Řešit zapeklitý mord a k tomu bojovat osobními démony a minulostí jednoho takřka obyčejného chlápka s licousy, to je něco s čímž se minimálně já dokážu dobře ztotožnit. Páchnoucí maník s konopnou kravatou houpající se venku na dvorku je středobodem sice příběhu, ale na pozadí se odehrává mnohem víc a je jen na hráči, jak moc půjde do hloubky.
Je tu rodící se válka nadnárodní korporace proti zkorumpovanými odborům, idealističtí komunisti, neoblomní ubermensch fašisti i anarchisti, co mají weltanschauung zřetelně napsaný na kožených bundách. Všechno v nekompromisně Rkovém balení, díky němuž se dialogy nevyhýbají těm nejpeprnějším výrazům, ale ani temnějším tématům jako je znásilnění či genocidy. Do toho všeho se navíc snažíte zjistit i něco o sobě samém. Proč pořád běháte? Proč se vám ve snech objevuje nějaká éterická buchta? A proč sakra milujete disko? Ona ztracená láska je leitmotivem celého story a přijde mi geniální, jak autoři zpracovat snadno uvěřitelnou situaci, kdy hlavního protagonistu nejvíc ze všeho trápí poraněná dušička (což, jak to tak bývá, nikoho nezajímá), a to i přesto, že se ocitl v situaci, kdy jeho činy a rozhodnutí mohou ovlivnit osudy tisíců lidí. Dokázat se povznést nad své vlastní strasti a udělat správnou věc pro vyšší dobro je vždycky těžké. A v případě Disco Elysium jsou tato dilemata vykreslena neuvěřitelně lidsky.
Svět, ve kterém se Disco Elysium odehrává je jedním slovem fantastický. Celou dobu přemítáte, jak moc je podobný tomu, kde žijeme, ale přesto tak nádherně jiný. Jako by se jednalo o alternativní dimenzi. Odraz naší vlastní reality, na který se díváte rozbitým kaleidoskopem do pokrouceného zrcadla po šesti pivech a dvou jointech. Za hřejivých zvuků disco a soundtracku od British Sea Power. Lore, které dokázali ZU/AM sepsat je neuvěřitelně komplexní. Dozvíte se o událostech, místech a národech, které během hraní nepotkáte, ale říkáte si jo, tohle zní jako pojednání o Holandsku, tohle zase připomíná říjnovou revoluci. Jen se tu všechno jmenuje jinak, víc disco. Stačí se občas vydat mimo hlavní příběhovou linii, navázat konverzaci s ostatními obyvateli a řešit jejich či vlastní problémy. Třeba můžete zkusit zjistit, jak se vlastně jmenujete. Anebo si místo toho můžete vymyslet nové, víc cool jméno a můžete trvat na tom, aby vám tak říkali i přesto, že na vašem policejním odznaku je napsáno něco zcela jiného.
Ty nejzábavnější dialogy ale zpravidla nevedete s ostatními obyvateli Revacholu, nýbrž se sebou samotným. Případně při kombinaci obojího. RPG mechaniky, jež Disco Elysium nabízí, jsou to nejinovativnější, co jsem za poslední dobu viděl. Naposledy mě stejně mile překvapil Torment: Tides of Numenera. Máme k dispozici 24 vlastností, které jsou rozděleny do čtyř kategorií - intelekt, psyché, motorika a fyzično. Jednotlivými abilitami jsou pak například autorita, rétorika, výdrž nebo rychlost reakcí. U těch výše zmíněných si člověk na první dobrou snadno tipne, k čemu slouží. Nicméně je tu třeba můj oblíbený Inland Empire, což je vlastnost, umožňující vám mluvit s neživým okolím, a to včetně zdí nebo vlastního oblečení. Pokecat si s hrnkem, který jste v rámci svého detektivních dobrodružství vyhrabali z popelnice nebo se svojí kravatou vždycky stojí za to.
Ability hrají velkou roli při interakci s vnějším světem i sebou samým. Když s někým kecáte o revoluci, může se hodit schopnost “encyklopedie”, jež v dialogu otevře nové možnosti, díky tomu, že vaše podvědomí dokáže ze zbídačeného mozku vytáhnout více informací k tématu. Určité akce mají check vůči úrovni vašich schopností a hra je transparentní v tom, že vámdopředu řekne, jak pravděpodobné bude uspět a je zcela na vás, jestli se rozhodnete to zkusit a necháte počítač hodit v kostky, nebo raději počkáte až se v dané oblasti zlepšíte. Některé hody se dají zkoušet znovu (poté, co schopnost zlepšíte), na jiné máte jeden jediný pokus. Super je, že i když se vám něco nepovede, nemusíte to brát jako neúspěch, jen se příběh bude odehrávat trochu jinak. Skoro jako real life.
Dovednosti zlepšujete jednak starým dobrým levelováním a rozhazováním bodíků, druhak využíváním myšlenkových konstruktů, které vaši osobnost posunou určitým směrem. To, že nemáte peníze na hotel a přivyděláváte si vracením prázdných lahví v naší postavě vyvolá pocit, že je divr polda a taky trochu bezdomovec. Co kdyby tedy přijal tuhle krutou realitu všedního dne a stal se něčím víc? Hobocopem! Nejen, že se následně postava nepotřebuje mýt, ale dostane při vracení lahváčů pár drobáků navíc. A najednou má na krabku cigaret či pivsona navíc. To je mimochodem je další z možností, jak si dočasně boostnout nějakou kategorii schopností. Cigáro na čas zvýší váš intelekt, ale sebere vám bodík zdraví, speed zlepší motoriku, ale sebere bodík psychiky a tak vůbec. A co si o tom myslí vaše okolí vám může být jedno.
Poslední z možností, jak ovlivnit staty našeho superdetektiva je výběr garderoby. Většina kusů oblečení, na které při svém putování za pravdou a pořádkem narazíte lehce mění vlastnosti naší postavy. A skvělý je i fakt, že autoři vtipně popisují, proč se tak děje. Uniforma přidává autoritu a sounáležitost s policejním sborem a hodí se při výsleších. Sáčko s růží zastrčenou do klopy vám zase přidá na dramatičnosti a svůdnosti čili ho nahodíte, když se chcete pokusit zapůsobit na nějakou zástupkyní něžnějšího pohlaví.
Všechno tu má svoje pro a proti, a to je jeden z důvodů, proč je Disco Elysium taková bomba. Když si vybíráte myšlenkové konstrukty, netušíte, jaké to nakonec bude mít následky. Dialogy s postavami a úspěchy hodech sice otevírají nové možnosti, jak postoupit, ale také tím zavírají jiná vrátka. Dokonce i zlepšování schopností má pozitivní i negativní důsledky. Pokud budete jste naházeli hodně bodíků do logiky, dokážete při výslechu svědků vydedukovat rozumnější závěry. Jenže se pak těžko donutíte říct, nebo udělat něco, co logice rozporuje a při pokecu s kryptozoology pro jejich koníček budete mít jen sotva velké pochopení.
Z předchozích řádků jste už možná pochopili, že o Disco Elysium tu nebudeme mluvit ve špatném. Jakákoliv vada na kráse se hledá těžko. Vizuální zpracování je parádní, ostatně stačí se podívat na okolní screenshoty a víte, že tuhle hru výtvarníci neodflákli. Pokud bych chtěl zlepšit jedinou věc, byl by to dabing. Většina dialogů není namluvená a jelikož jsou napsané výborně, trochu to zamrzí. Za to ale vývojáře nedokážu vinit, vzhledem k tomu, že se jedná o indie projekt, je pochopitelné, že na voice over rozpočet prostě nevystačil.
Se zdroji, co měli k dispozici totiž dokázali v ZA/UM něco opravdu neskutečného. Bez podpory velké korporace a prakticky bez zkušeností s vývojem her se jim vytvořit záležitost, o které se bude mluvit ještě hodně dlouho a sám ji určitě vměstnám do svého top 10. Jasně, není to hra pro každého. K první akční scéně jsem se dostal po deseti hodinách a pokud neumíte opravdu dobře anglicky, moc si ji neužijete, protože je ukecanější babky na vesnickém jarmarku. Pokud vás to ale neodradí, zažijete diskotéku, na kterou nikdy nezapomenete.
Za poskytnutí hry na recenzi děkujeme společnosti ZA/UM
