Pakliže ještě nejste přejedeni všemožných her s otevřeným světem, které v posledních dnech a týdnech atakují naše hráčské peněženky, jste na správné adrese. V dnešní recenzi se totiž vydáme do dalšího z nich, který nám servíruje, jako v mnoha ostatních případech z poslední doby, Ubisoft. Ten již zhruba před dvěma roky oznámil práce na odlehčené alternativě svých hutnějších a vážnějších RPG titulů v podobě hry Gods and Monsters, která však před pár měsíci nakonec změnila svůj název a nyní se tak můžeme ponořit do titulu Immortals: Fenyx Rising. Co však zůstalo, je prvotní záměr a zasazení, které bylo v hlavách tvůrců již od samého začátku, a tak se nyní spolu pojďme podívat, jak se vše vydařilo a jestli tu máme plytkou a nudnou záležitost nebo naopak vybroušený klenot.
Zjednodušeně řečeno by se tedy dalo říci, že Immortals: Fenyx Rising plní úlohu jakéhosi odlehčeného Assassins Creed a jestliže se v oblasti videoher pohybujete již nějakou dobu, i z obrázků lze zachytit, že nedaleko tvůrců se jistojistě pohybovala i legendární série Zelda. Příběh hry je zasazen do starověkého Řecka, podobně jako Ubisoftí Assassins Creed Odyssey, avšak čím se bezesporu odlišuje již na první pohled, tak rozhodně technologickým zpracováním. Ač tedy opět na své pouti narazíte na řadu mytických bytostí, na které jste měli možnost narazit již v Odyssey, vězte, že zde vám rozhodně tak děsivé nepřijdou právě díky chytlavému vizuálu, jehož stylizace k celkové povaze hry sedí jako pověstné pozadí na hrnec. Kromě toho, jak hra vypadá, se od svého vzdáleného příbuzného odlišuje i celkovým pojetím, které se nese téměř výhradně v legračním a komediálním duchu, takže si můžete být jisti, že co hláška ve všudypřítomných dialozích, to perla. Tu dozajisté ocení všichni naši hráči, jelikož v případě tohoto titulu je stále ještě přítomna česká lokalizace formou titulků, což již v budoucnu pravděpodobně, po rozhodnutí vývojářů, bohužel pravidlem nebude.
Hlavním hrdinou či hrdinkou je v případě Immortals: Fenyx Rising postava Fenyx. Ta může dle vaší vlastní libosti býti buďto mužem nebo ženou. Pro tvorbu postavy je využit středně komplexní editor, ve kterém během chvilky vykouzlíte hrdinu přesně podle svých představ a můžete se vydat na cestu po Zlatém ostrově. Jelikož co do kategorizace videoherní tvorby se zde bavíme o akční adventuře, tak zcela jistě nemůže chybět nějaký ten dobrodružný prvek. Tím je v tomto konkrétním případě pouť za nalezením Týfóna, zloducha, který si vzal na paškál zničit ne jen klasická olympská božstva, ale v podstatě i celý známý svět. Již na samotném začátku se primárně stává vaším cílem i honba za pomstou, jelikož Fenyxův bratr a spousta dalších lidí pod tíhou Týfónovy magie zkameněli, což logicky nemůžete nechat jen tak. Prvotním cílem tak je naklonit si na svoji stranu zoufalé zbylé bohy, s jejichž pomocí bude příprava na finální boj mnohem snazší.
Co se herního světa týče, tak při jeho tvorbě byli autoři tentokráte o něco střídmější, takže celý ostrov není bůhví jak rozsáhlý. Naleznete tu prakticky pouze několik hlavních lokací, čímž se hra odlišuje od sterotypu obrovských map posledních assassínů. To samo o sobě však neznamená, že by byl tento titul nějakou krátkou rychlokvaškou, kterou proběhnete za pár hodin. Naopak, neustále a všude se něco děje, questy ve vašem seznamu se rozrůstají a větví a hra vám prakticky nedá prostor vydechnout, jelikož neustále budete narážet na nová a nová monstra či puzzly, se kterými se budete muset postupně vypořádat. Ptáte se, jak jsou na tom tolik proklínané prvky jako například moře otazníčků na každém rohu? Inu, i v této oblasti se autoři rozhodli titul lehce odklonit a tak, když objevíte nějakou oblast, ne nepodobným způsobem jako synchronizace pomocí věží, nenaskáče vám na mapě zpravidla vůbec nic. Vše si totiž musíte pěkně sami objevit, a to buď v rámci samotného cestování po mapě po svých, pomocí křídel či na některém z dostupných koníků nebo také při použití speciálního režimu vidění, které dokáže odhalit ukryté poklady, sběratelské předměty či vedlejší úkoly.
Hlavním ukazatelem, a který musíte dávat pozor ať již hrajete na jakoukoliv obtížnost, je bezesporu výdrž. Ta totiž hraje roli při všech činnostech, které Fenyx provádí, ať již jde o údery při boji, úskoky, ale kupříkladu i šplhání, které po vzoru ostatních her samozřejmě nechybí. Nyní však s tím rozdílem, že když vám například v půlce skály dojde energie a nevlastníte žádné prostředky (houby, elixíry) pro její okamžité doplnění, máte prostě smůlu a spadnete. Naštěstí lze při lezení místy využít i plošinky, na kterých si Fenyx může odpočinout a nabrat tak nové síly. Jedná se však zároveň i o zpestření, že si zkrátka nikdy nemůžete být jisti, jestli jste nepromrhali zbytečně moc energie, která měla být spíše pošetřena "na horší časy". A kdyby šlo skutečně do tuhého, tak v kritických momentech můžete zatáhnout za pomyslnou záchrannou brzdu v podobě křídel, které získáte nedlouho po začátku hry a kupříkladu odplachtit na nějakou z níže položených plošinek. Prvek létání, opět velmi podobný tomu ze Zeldy, budete využívat skutečně často, jednak z důvodu urychlení samotného cestování, ale i proto, abyste si udělali lepší přehled o oblasti pod vámi. A že některé z lokací působí naprosto famózně, na to vezměte jed.
Další součástí hry jsou zkoušky odehrávající se v Tartaru. Opět se nejedná o bůhvíjak originální prvek a svým zpracováním i zakomponováním do herního světa zcela jistě vycházejí z modly od Nintenda. Povětšinou je vaším úkolem v rámci speciální úrovně, jejíž průchod se nezřídka může protáhnout na několik desítek minut, vyřešit několik hádanek, případně tyto ještě zkombinovat s nějakým větším soubojem, za což vás samozřejmě hra dokáže odměnit různými poklady. Tu máte správným způsobem nasměrovat hořící šíp na dané místo, tu zase správně seskládat magické orby do skládačky nebo se pokusit ovládnout sílu větru. Speciální kategorií je poté manipulace s nášlapnými dlaždicemi, kdy musíte brát v potaz váhu, kterou na plošinku umístíte. Některým stačí malý kamínek, u jiných obří a ještě včetně vaší maličkosti. To byly většinou situace, kdy jsem se na pár minut dokázal i zaseknout a musel svůj postup přehodnotit. Některé typy úkolů tak možná opět již důvěrně znáte, což ovšem zcela určitě nemusí být pouze na škodu. Na druhou stranu, i když jsou tyto dříve již viděné prvky naroubovány do hry vskutku okatě, díky jejich solidnímu napasování do řecké mytologie mohu s klidným srdcem říci, že se sem prostě hodí. A jestli někdo zastává názor, že hrát v podstatě tu stejnou hru jen v jiných kulisách je pod jeho úroveň, tak vězte, že ne všechny části hratelnosti jsou pouhou kopírkou. Ano, inspirace čiší ze všech stran, nicméně se Ubisoft sem tam snaží i o nějakou tu inovaci, kterou tyto již zavedené mechaniky pojí k sobě. Rozhodně musím zmínit vyprávění formou dialogu, kdy vaším hlavním průvodcem je v tomto případě Prométeus, kterému zdatně sekunduje nejvyšší z nejvyšších, tedy Zeus. Oba dva se snaží vtipně glosovat chování vašeho hrdiny, jeho dosažené úspěchy i ty méně podařené akce a zkrátka dávají celému příběhu určitou vlastní tvář.
Co se týče zakomponování jistých RPG prvků či zpracování soubojového systému, opět vězte, že zde bylo vše co znáte zúženo na minimum a tak si musíte například vystačit s pouhými vylepšeními již stávajících schopností než na jejich neustále navyšující se počet. To však ničemu opět extra nevadí, jelikož se vaše útoky stávají postupně nebezpečnější a mohutněji ukusují životy z barevných proužků nad hlavami nepřátel. V boji nechybí možnost uzamknutí nepřátel a jejich následné přepínání, takže jelikož jsem do Immortals vletěl prakticky přímo z Valhally, i díky schématu ovládání jsem se zde cítil komfortně. Nechybí klasické rozložení útoků na silný a slabý, k tomu možnost úskoku či útoku na dálku. Zde je nutno podotknout, že zdání klame, a komu by se na první pohled mohly souboje zdát až směšně snadné, po navolení některé z vyšších obtížností tomu tak docela není a některé potvory vás dokáží pořádně potrápit.
Jelikož jsem obdržel hru v době, kdy se již u mého televizoru tyčila poctivě vydřená PlayStation 5, neměl jsem bohužel k dispozici srovnání s tím, jak hra funguje na strojích z dnes již minulé generace konzolí. Každopádně se domnívám, že veliký rozdíl zde asi nebude. Na PS5 jsem si ihned po spuštění mohl zvolit grafický režim, které jsou v tomto případě dva. Buď upřednostníte nativní 4K rozlišení při 30 snímcích za sekundu nebo dynamické s 60 snímky. Po předchozím ochutnání (a nikdy již nechci méně :)) AC: Valhalla v 60 jsem neomylně sáhl právě po režimu "výkonu" a samozřejmě, pro potřebu srovnání po nějakém čase přepnul i do prvního jmenovaného. Inu, rozdíly jsem na první dobrou v kvalitě grafiky v podstatě neviděl, i když například hra poskytne v tomto případě například delší dohled, co jsem však zaregistroval ihned, byla nižší snímkovací frekvence. Jednoznačně tak doporučuji, máte-li k dispozici odpovídající hardware, jít raději po avizovaném výkonu. Hra působí mnohem plynuleji a příjemněji se hraje.
Ať už však budete hrát jakkoliv, troufám si tvrdit, že si Immortals užijete jak se patří, jelikož se skutečně jedná o velice solidní záležitost, která netrpí na nějak přehnanou nálož bugů či chyb a je vidět, že čas, který autoři získali na dokončení navíc, dokázali investovat i do optimalizace. Celý ostrov je radost prozkoumávat a skutečně málokdy narazíte na cokoliv nekorektně fungujícího. Jak již bylo zmíněno, nejedná se o nikterak originální počin, nicméně jednotlivá schémata a prvky, které v sobě hra kloubí k sobě perfektně pasují a tvoří tak kompaktní celek, který je zkrátka velice dobře hratelný. Na konec vašeho putování dorazíte nejpozději za nějakých třicet hodin, nicméně posléze vám nic nebrání v tom, abyste se vrhli do nové hry s již získaným vybavením. Na závěr bych tedy dodal, že toužíte-li opět po objevování neznámých herních světů, směle se do Immortals: Fenyx Rising ponořte.
Za poskytnutí hry na recenzi děkujeme společnosti Playman
Ceny hry Immortals: Fenyx Rising srovnáte na Zboží.cz.
