Léto bylo kromě krásných procházek také ve znamení brutální genocidy jedné rasy, protože 23. července vyšlo pro Windows na Steamu třetí pokračování kooperativni FPS TD smažby, ve které pomocí zbraní, artefaktů, pastí a jejich kombinací vraždíte nekonečné hordy zeleno-, hnědo- a dalších barvo-kožců, až na jejich mrtvolách zatančíte vítězný hopík.

Příběh hry se odehrává nějakých 20 let po skončení druhého dílu, na první dobrou skočíte do kůže jednoho ze dvou nových učedníků. Nic moc zásadního se ale neděje, nečekejte sáhodlouhé texty nebo vyprávění, ostatně to není důvod, proč jste si pořídili vyvražďovací FPS/TD hru. Dohrál jsem to asi týden před psaním recenze a stejně si nepamatuju, jestli měl ten příběh na něco vliv. Asi ne.

Přibylo pár nových pastí, ale valná většina je věrnou kopií z předchozích her. Už během hraní jsem měl kopec nápadů na vylepšení, speciální útoky a vlastnosti, které do hry implementované nebyly, a spousta z těch, co tam jsou, mi přijdou jednoduše levné a bez nápadu. Jo, základní vylepšení pasti na zvýšení poškození je pochopitelné, to se od něj očekává, ale u těch speciálních to chtělo něco víc než jenom další zvýšení poškození, ale jiným typem, nebo prodloužení aktivace o vteřinu. Zbraně, ke kterým se dostanu ještě o kousek dál, jsou nedílnou součástí akce, stejně jako talismany, kterých je ale taky jednak žalostně málo, druhak jsou stejné jako ve druhém díle - na životy, manu, dobíjení pastí, všechno. Netvrdím, že bych je nechtěl, ale pokračování mají být spojená s náloží novinek, a tady jsme jich bohužel ve všech aspektech tolik nedostali.

Válečné scénáře jsou větší mapy, na kterých máte k dispozici speciální jednotky, z nichž dvě jsou k něčemu a zbytek si neumím představit využít jinak než jako vtip nebo zarytý paličák jako já, nicméně i přes veškerá investovaná vylepšení prostě nemůžu říct, že by tam ty kněžky nějak pomohly. Ale stejně je budu dál stavět, mám je rád.

Scramble neboli Míchačka je další mód, ve kterém postupně procházíte pět náhodně vybraných map, ale se zvratem v tom, že do každé vybíráte posílení nepřátel či postih pro hráče, ale od druhé mapy dál můžete zároveň získat i bonusy pro sebe. Ty sahají od snížení ceny pastí či zrychlení jejich nabíjení, až po rychlejší regeneraci či vyšší poškození zbraní. Díky tomu, že jak bonusy, tak postihy, jsou náhodné, je zaručená velká znovuhratelnost a proměnlivost herního stylu, když třeba natrefíte na poloviční cenu pastí na zemi, bude to vypadat trochu jinak, než po zdvojnásobeném poškození mečíkem. Bonusy pro nepřátele jsou zase někdy dost nepříjemné, třeba imunita na zpomalení či zamražení, nebo když s každou vlnou vyleze masivní nekromant, který neustále oživuje padlé. Míchačka je vtipný mód a bavil mě víc než Nekonečná hra nebo znovu opakování příběhu poté, co jsme sesbírali všechny lebky na max.

Můj nejhlavnější problém s mechanikou celé hry spočíval ale ve využití barikád, kterými když jste zatarasili jednu cestu, bestie šly prostě jinudy, takže jste si je nahnali do nějaké úzké uličky a posekali je.

Od portálu bylo jasně vidět, kdy se vyřítili ničitelé barikád, takže jste si na ně jenom počkali, odpravili je, a vesele a jednoduše i na těžší obtížnost vyhráli bez ztráty rift bodu. Taky se mi nelíbilo, ale už ne tak zásadně, i když pořád to bylo docela zklamání, že pasti jsou dost slabé, a ten aktivní "akční" prvek boje, tedy poletování jak hadr na holi od orka k orkovi s primární zbraní, je zcela zásadní pro vítězství. Tím netvrdím, že používání některých zbraní není zábava, naopak. Rotační kušomet nebo zkameňovací hůl nám nejen usnadnili práci, ale často taky zachránili pozadí a perfektní skóre. Ale, jednak jsou zbraně nablízko oproti těm na dálku nejen že totálně k ničemu, ale hraničí až z absolutní nepoužitelností kromě ztvárnění Beyblade meme tím, že se roztočíte s kladivem, ale já z toho akorát dostal chuť znovu hrát Monster Hunter World. Pointa je, že jen velmi, ale velmi vzácně nastane moment, kdy si vyskáčete někam opodál a kocháte se smrtícím bludištěm, které jste vlastními silami na stovkách mrtvol vybudovali.

Díky štěstí na skvělého kamaráda jsem na první procházení kampaně a následné další módy nemusel být sám, a tak jsem se u hry náramně bavil. Zejména proto, že máme každý podstatně jiný styl hry a oblíbené docela rozdílné pasti, takže jsme hru končili s tím, že jsme neměli na max vylepšenou ani jednu stejnou. Nicméně, když se nám pak rozstřelily rozvrhy a chtěl jsem si zahrát sám, narazil jsem. V jednom je hra docela nic moc, najednou jsem nestíhal, na pasti neměl suroviny, a celkově už to tak nějak nebylo ono. OMD 3 je prostě hra kooperativní. Navíc se můžete specializovat na určitý druh pastí a vylepšovat je každý po svém, abyste nemuseli každou mapu moc studovat a po každém kole vylepšení vracet a lebky distribuovat jinam. Je to sice zadarmo, ale časem by to člověka pěkně otrávilo.

Graficky je hra zpracovaná povedeně, pasti i zbraně spolu s talismany často vytvoří pěknou scenérii, hra jede plynule a možná až na nějaké brutální případy se neseká ani neklesají FPS. Kreslený styl samozřejmě všechno probíhající násilí zlehčuje a ty stovky mrtvol stejně po chvilce mizí v zemi, takže se vlastně nic nestalo. Ovládání je ale problém, byť je hra přeložená do češtiny, není si schopná poradit s horní číselnou řadou, takže bez přepnutí na anglické rozhraní nemáte šanci přepnout mezi zbraněmi jinak, než pomocí kolečka na myši. A to je jednak neohrabané, druhak pomalé, a třeťak nežádoucí.

Orcs must die! 3 není samo o sobě špatnou hrou, to ani omylem. Nicméně je to prostě dvojka v novém o něco líp vypadajícím kabátku, což na mě ale nepůsobí jako samostatná hra, spíš remaster s DLC pár pastí a zbraní a jedním novým herním módem. V jednom hráči se nezastavíte, ve dvou docela pobavíte. Mrzí mě ústup od TD spíš k akčnímu FPS (protože zbraně na blízko jsou k prdu), pasti toho až na výjimky, nebo když jste v posledních dvou třech vlnách, tolik nedělají a spíš vám asistují, než aby to bylo naopak.

Za poskytnutí hry na recenzi děkujeme společnosti Robot Entertainment