Tenhle vyhopsaný blonďáček má za sebou historii, jakou by mu mohla závidět nejedna akční trojáčkovka. A to je to přitom „jen“ ve 2D, řekli byste si možná. Rayman – to je postava, na níž kdysi Ubisoft docela stavěl, na přelomu tisíciletí to dokonce vypadalo, že má zaděláno na slušnou a dlouhotrvající sérii. Jenomže nějak se přišlo na to, že třetí „dé“ hře nesluší. Jednička se ještě skrz MS-DOS prezentovala jako hravá skákačka pro děcka, která ale může a má čím zaujmout i dospělé. Dvojka to zkoušela podobně, a když v roce 2003 nepříliš vyzrálá trojka nepotvrdila vysoké ambice, šlo to s Raymanem pěkně z kopce.

Že stále žije, nám Ubisoft dokázal tím, že po něm pojmenoval Wiičkovou sérii Raving Rabids, kde však Rayman na znovudobytí světa neměl příliš prostoru ani šancí. A navíc, nebylo to ono. Jen na Wii Rayman nepatří, což ti, kteří stále tajně doufali v jeho zmrtvýchvstání, moc dobře věděli. Dlouho se však v Ubisoftu na tohle téma mlčelo, mlžilo a všechno drželo přísně pod pokličkou. Až nakonec přece. Nejprve vyšla na povrch zvěst, která z nového – plnohodnotného! – Raymana udělá záležitost na Xbox Live a PS Home, každá mise vyjde samostatně a hráči si je budou dokupovat. To se však záhy ukázalo, vzhledem k délce hry, jako nápad finančně velmi výhodný pro vývojáře, leč už nikoli pro hráčskou obec. A tak od toho sešlo.

Rayman Origins se vrací totálně na začátek. Hratelností, vzezřením, muzikou – prostě vším. Je proč, tak například právě hudba mu v roce 1995 vynesla cenu časopisu Electronic Gaming pro Nejlepší soundtrack. Ve stejné soutěži pak ještě dominoval v kategorii Nejlepší animace. Dost důvodů, proč se vrátit. Origins je typický remake, který má ještě tu drzost – v nejlepším slova smyslu – si tohle slovo dát i do názvu. A jestli před šestnácti lety Rayman cílil hlavně na děti, dnes cílí na dospělé, kteří u něj jako děti trávili dlouhé hodiny. Dnešní děti by radši řezali hlavy Locustům, než by hopsali v pestrobarevném raymanovském světě, přesto i jim je Origins určeno také.

Nadhled, humor tolik specifický pro tohle univerzum a úžasné – ne pohádkové, ale přesto jaksi dětské – prostředí. To jsou hlavní a stěžejní prvky nejen prvního Raymana, ale i toho posledního. O příběh zase tolik nejde, jeho hlavní role spočívá v tom, že nám tématicky servíruje jednu mapu za druhou. Rayman a jeho parťák Globox plus několik dalších postaviček spokojeně pochrupává, aniž by někdo z nich tušil, že v podzemí toho má jakási ježiba tak akorát. Na spáče a vůbec celý pokojný svět Glade of Dreams seslala zlé potvory, a na Raymanovi je, aby zase všechno vrátil do starých kolejí.

Tohle všechno se děje v rámci úžasného světa vymodelovaného v revolučním a open-source enginu zvaném UbiArt Framework. Ten dodává Raymanovi zcela jedinečnou a – proč si to nepřiznat – i na pohled úžasnou atmosféru. Tu potom ještě umocňuje úžasná hudba. Ne snad že by překonala soundtrack z jedničky, i tak ale stojí za povšimnutí, protože svou práci odvádí společně s vizuálem velmi dobře.

Hratelnost funguje úplně stejně jako v jedničce. A to je jedině dobře, protože z toho jasně plyne, že tenhle žánr nestárne. Co fungovalo před šestnácti lety, může se změnami na správných místech fungovat i dnes. Mapu proskáčete většinou v neuvěřitelném tempu, častokrát sotva stíháte sledovat vlastní postavu, natož pak ještě prostředí, ve kterém zrovna létá. Cestu vám zkříží spousta dobře známých postav včetně Víly nebo komára Moskita. I tentokrát půjde hlavně o to dostat se až ke kleci s Electoony a osvobodit je. Za sběr bodů pak můžete získat další klec. Stejně tak i za dokončení mapy v určitém čase. Když v daném úseku nasbíráte určitý počet osvobozených klecí, otevře se vám ještě bonusový level.

Je však třeba říct, že raymanovským světem vůbec nemusíte procházet sami. Mapou s vámi může hopsat ještě trojice kamarádů, kteří se převtělí právě do výše zmíněného Globoxe a jiných. Postupem času se těmto postavičkám ještě odemyká řada bonusových skinů. Je možná trochu škoda, že Raymanovi chybí onlinová kooperace nebo že ve hře není možnost porovnávat svoje výsledky skrz internet s ostatními hráči.

Ať se zaseknete na jakkoliv dlouho, vězte, že tahle hra neumí nudit. Neumí, protože nezná žádný z neduhů, který většinou videoherní počiny doprovází. Stereotyp? Variabilita a různorodost prostředí nic takového nedovolí. Nuda? Jak už tu padlo – ani náhodou! Linearita? I tady se většinou nabízí dvě možnosti, jak hrát: Buď na rychlost, kdy se sbírání „Lumíků“ nevěnujete vůbec anebo právě ta, kdy se snažíte v každém levelu urvat co nejvíc bodů navíc.

Rayman Origins byl stvořen jako nenáročná oddychová hra – a tenhle svůj účel plní do puntíku přesně. Nemá cenu od něj očekávat něco víc. Jestli žádáte od her rozptýlení a třeba i jistou dávku humoru – byť nevšedního -, Rayman je sázka na jistotu. Povedlo se stvořit remake, jaký vzdává holt nejen úvodnímu dílu, ale i celému žánru plošinovek. To je úspěch s velkým Ú, protože se nestává často, aby právě 2D skákačka takhle zabodovala ve srovnání se všemi možnými střílečkami, co dnes a denně zaplavují herní svět.