Série Serious Sam, která letos slaví deset let své existence, byla vždycky jednou z mých oblíbených. Autoři z chorvatského Croteamu se totiž rozhodli i na začátku 21. století hrdě držet prapor žánru vůbec prvních stříleček z prvního pohledu a snažit se alespoň částečně navázat na herní legendy typu první dva Doomy, Quake, Blood či Marathon od Bungie a všechny další jejich herní klony (a že jich tedy bylo!). Vždyť si určitě dobře vzpomínáte, jak tyhle hry vypadaly – ve vaší ruce zbraň a proti vám spousta roztodivných monster. Jejich inteligence? Ehm… proč? Zbytečnost. Realističnost? Zbytečnost… Zkrátka běž a vystřílej to všechno!

Vývoj her však od té doby urazil už hezký kus cesty a tak zatímco tehdy nikoho ani nenapadlo si na něco stěžovat, troufám si tvrdit, že kdyby se dnes všichni vývojáři opět k tomuto stylu hraní vrátili, moc velký potlesk by za to nesklidili. Přesto se však čas od času nějaká ta nostalgická „efpéeska“ objeví a v drtivé většině případů můžete počítat s tím, že se v jejím názvu objeví „Serious Sam“. Proč zrovna Serious Sam? Kdo ví, třeba za úspěchem série stojí nadhled a humor, který autoři do svého produktu vždycky neopomněli zakomponovat. Letos se nám do rukou dostává už třetí díl (hm, že jich letos ale bylo, co?) a otázka je tedy jasná – je Sam Stone pořád kabrňák? A překonal Duka Nukema?

Dobře, uznávám, u podobných her příběh nikdy nehrál žádnou důležitou roli, ale tak alespoň ve zkratce: příběh obalující dvanáct misí singleplayerové kampaně se odehrává ještě před událostmi původního Serious Sam: The First Encounter (2001). Kdo tento díl hrál, bude mu jistě jasné, o co přesně ve třetím díle jde: konečně se dopodrobna dozvíme, jak se hlavní hrdina Sam Stone dostal do starověkého Egypta, kde měl za úkol porazit vůdce mimozemské civilizace, „Mentála“. Jenže jak se vůbec dostal do minulosti? Právě na to nám odpovídá kampaň třetího dílu a jak během těch několika hodin hraní zjistíte, nebyl to zrovna žádný piknik.

Na začátku 21. století totiž lidstvo odhalilo pozůstatky starodávné civilizace, jejíž dostupná technologie byla velice vyspělá a vymykala se naprosto čemukoliv, co lidé až do této chvíle vyzkoumali. Velice brzo však přišli na způsob, jak tento nejnovější objev využít ve svůj prospěch a postupně kolonizovat ostatní planety ve vesmíru. Zdánlivý klid však netrvá dlouho a brzy na lidské kolonizační jednotky zaútočí mimozemšťané zvaní „Mentálové“. V následující válce nemají lidé absolutně žádnou šanci a Mentálové se po zabrání všech ostatních planet vrhnou také na matičku Zemi. Poslední naději na záchranu je starý artefakt Time-Lock, pomocí něhož by se někdo mohl vrátit do minulosti a zničit Mentály už tehdy, ve starověkém Egyptě.

A právě tady vstupuje do hry hlavní hrdina Sam Stone, který je na začátku členem jednoho z vojenských týmů vyslaných artefakt v blíže nespecifikovaném egyptském muzeu najít. Ne všechno však vyjde tak, jak má a po zásahu raketou Sam z vrtulníku vypadne. Možná je to však jeho štěstí, neboť nikdo jiný nepřežije a Sam je tak jediným člověkem, který může lidstvo zachránit. Svoji pouť začíná na střeše jednoho z ústních paneláků, kde prvním útočícímu nepříteli vyrve oko z hlavy… A to je jenom začátek!

Upřímně řečeno, na první pohled vypadá putování za záchranou naší planety lákavě a nutno uznat, že první dvě kapitoly z celkových dvanácti jsou opravdu povedené. Odkazy (a hlavně parodie) na moderní válečné hry, parodie na vojenské výrazy, zbraně připomínající jejich reálné předlohy, dokonce i padající výšková budova parodující Battlefield 3... A to jsem se ještě nezmínil ani o samotném hraní, kdy nepřátele drtíte holýma rukama či získaným kladivem, nemluvě o pistoli, brokovnici, samopalu,... Takhle to (samozřejmě přibližně) probíhá první zhruba hodinu a půl. Člověk to bere, člověk se směje, člověka to baví, přesto však stále netrpělivě čeká, kdy to na něho autoři vybalí v plné parádě.

A to je možná to nejhorší. Když to totiž konečně přijde a rozpoutá se ta pravá frenetická řežba, celá hra jako kdyby najednou změnila svoji tvář. Vývojáři jako kdyby veškeré své nápady vyplýtvali v první šestině hry a od té chvíle se omezili na pouhé vrhání vln co největšího počtu nepřítel proti hráčově hlavni. To by samo o sobě zase tak nevadilo, kdyby byly tyto „vlny“ prošpikovány spoustou šílených zbraní a nepřátel. Jenže co čert nechtěl, máme smůlu. Tedy ano, nepřátelé vypadají šíleně, jenže drtivou většinu z nich už jsme někde viděli, tudíž zkušené hráče Serious Sama v ničem nepřekvapí. A zbraně? Až přehnaně sterilní, řekl bych. Designéři jako kdyby se snažili zůstat co nejvíce při zemi a krom (taktéž již viděného) kanónu nenabídli naprosto žádný úlet. Zrovna tyto všechny výše vyjmenované problémy sráží v mých očích třetí díl nejvíce.

Mimochodem, pokud snad bláhově plánujete hrát singleplayerovou kampaň zcela sami a nedej bože ještě na nejvyšší úroveň, důrazně vás varuji. Já sám to totiž zkusil a nutno uznat, že jsem toho měl občas doslova „plné brejle“. Lékárničky totiž léčí strašně málo, nábojů také není zrovna dostatek a nepřátelé jsou řádně tuzí a nebezpeční. Čas od času jsem byl dokonce nucen volit taktiku „zoufalého běhu“, čili jsem zkrátka některými tuhými lokacemi probíhal a modlil se, abych to přežil.

Daleko nejlepší je si kampaň projít se svými kamarády. Kooperace v Serious Sam 3 je dostupná až pro šestnácti hráčů najednou a vybrat si můžete buď kteroukoliv dostupnou kapitolu ze singleplayeru nebo některou z map hratelných v módu Survival. Už samotný název zřejmě nejlépe vystihuje, o co v tomto módu jde – o přežití. Konkrétně se musíte bránit nekonečným vlnám nepřátel a doufat, že se vám podaří přežít co nejdelší časový úsek. Zahrát si jej můžete opět v až šestnácti lidech nebo zcela samotní, volba záleží zcela na vás.

Ve hře nechybí ani klasický multiplayer nabízející (zcela klasické) módy jako Deathmatch nebo Capture the Flag. Stejně jako všechno ostatní podporuje až šestnáct hráčů na jednom serveru a nutno uznat, že mne relativně bavil. Říkám relativně, neboť jsem se zatím vzhledem k opravdu nízkému počtu hráčů (současně jsem viděl hrát maximálně takových dvacet lidí) dostal pouze k přibližně pětici zápasů, ale i tak. Je to rychlé, strhující, šílené a než se nadějete, je konec a všechno může začít nanovo. Opravdu škoda, že je zatím dost ignorován, pozornost si rozhodně zaslouží, i když to není „ten nejlepší multiplayer, jaký se kdy v historii počítačových her objevil“. Spíš je to taková oddychovka, kdy si můžete od veškerého toho masivního vraždění odpočinout a vrhnout se trochu jiným směrem.

V předposlední části dnešní recenze bych se rád ještě na moment zastavil u grafického kabátku třetího dílu. Podobně jako všechny tituly ze série jej pohání Serious Engine ve své vylepšené verzi 3.5 a musím říci, že jsem z konečného výsledku lehce na rozpacích. Samozřejmě, modely zbraní a nepřátel (i přes všechny ty výhrady, které jsem uváděl o něco výše) vypadají dobře, koneckonců, i ta všemožně stříkající krev a létající kousky masa nevypadají špatně, ač to zní jakkoliv šíleně. A to dokonce nevíte, že si můžete podobně jako v předchozích dílech nastavovat barvu krve! Tentokrát je na výběr standardní červená, německá zelená nebo si lze krev zcela nahradit za hippiesácké kytičky nebo dětské sladkosti. A nebo ji vypnout úplně.

Hlavní výtka tak směřuje především k mapám. Tedy jak ke kterým, ty v první polovině a hlavně v městských pasážích jsou povedené a stejně jako zbraně mi připomínaly válečné hry odehrávající se na blízkém východě (třeba Call of Duty 4). Jenže co je to platné, když se přesunete do pouště mezi starověké památky, kde lokace působí stále stejně, prázdně a stereotypně. Nehledě na to, že je všechno neustále laděno do hnědých a šedých barev, což umí být už po první kapitole pořádně stereotypní. Příště více barev, pánové!

A co rozhodně musím zmínit jsou pasáže, které mne osobně... nechci říct vyloženě zvedly ze židle, ale dozajista nepříjemně překvapily. Konkrétně se mi ve dvou případech stalo, že se až do té chvíle zcela normální mapa proměnila v koridor. A to nejenom tak nějaký obyčejný koridor, ale takový ten přibližně deset až patnáct metrů široký koridor obehnaný čtyřmetrovými zdmi. Zkrátka koridor, co dokážete s pomocí editoru map vytvořit během zhruba pěti minut. Co k tomu dodat? Zřejmě nic...

Upřímně řečeno, na třetí díl Serious Sama jsem se docela těšil. Od dvojky už totiž přeci jenom uběhlo nějakých šest let a musím s politováním konstatovat, že letošní pokračování jej nepřekonalo. Ano, využívá sice pokročilejší engine, je krvavější a brutálnější, ale postrádá prvky, které v mých očích „definovali“ značku Serious Sam – spousta humoru, zábava, šílené zbraně, šílení nepřátelé a třeba i ten pestrobarevný svět. Serious Sam 3 mi z velké části přišel až moc vážný. Žádné šílenosti, žádný létající papoušek s bombou nebo dokonce ani žádná Serious Bomb! Pevně tak doufám, že čtyřka nebude pokračovat ve směru určeném letošním dílem a vývojáři z Croteamu nám v budoucnu opět předloží něco, co bude hrdě zastupovat prapor značky Serious Sam.

Mimochodem, u nás hra v krabicové verzi vyjde až na jaře příštího roku, ale už teď si ji můžete koupit na Steamu.