Ke speciálním jednotkám, ať už policejním nebo vojenským, chovám hluboký respekt. Tohle jsou totiž z mého pohledu borci, ti nejlepší z nejlepších, kteří vždycky někam vletí a problém vyřeší. Vždycky jsem si proto chtěl vyzkoušet, jaké by to asi bylo, stát se jedním z nich. V reálném světě samozřejmě ne, neboť na to nemám ani postavu, ani zrak a koneckonců ani koule. Proto jsem velice vděčen za existenci sérií jako S.W.A.T., Rainbow Six nebo třeba právě Ghost Recon. Je paradoxem, že právě o poslední jmenované hře (na jejíž pokračování právě píši tuto recenzi) jsem toho vždycky věděl nejméně. Věděl jsem, že existuje, ale tak nějak šla mimo moji pozornost.

No prosím a zrovna v době, kdy se série s velkou pompou vrací na všechny hlavní platformy (na počítačích dokonce dvakrát, neboť krom Future Soldier zde „vychází“ i zdarma hratelné Online), padla volba na mě, abych nové pokračování zrecenzoval. Pravda, už to není vzhledem k moderním trendům ta tolik takticky zaměřená střílečka, nicméně i tak se od všech těch sérií Call of Duty, Battlefield, Medal of Honor a jim podobným liší. Jak tedy Francouzům vyšel návrat na výsluní?

Nedá mi to, abych hned na začátku recenze nezvolal: A zase ti Rusové! Hlavními záporáky příběhové kampaně jsou totiž právě tihle obyvatelé Sibiře a přilehlých oblastí. Ano, uznávám, proti hrdinským americkým speciálním jednotkám tentokráte nestojí celý ruský národ, ale pouze pár „odpadlíků“, kterým se nelíbí reformy a kroky nově zvolené vlády, ale i tak... Zase Rusové? Slovo odpadlíci jsem mimochodem dal do uvozovek schválně, neboť sice jde de facto o rebely, nicméně jejich vybavení dosahuje takřka té stejné úrovně, co vaše. Ale to předbíhám.

Singleplayerová část začíná pohledem na tým Predator, který to při jedné ze svých rutinních akcích pořádně schytá. Celá čtveřice padne za oběť zákeřné bombě, nastražené v jednom z nákladních vozů. Nadřízeným se pochopitelně takový masakr nelíbí a tak vyšlou do akce svůj druhý elitní tým – Hunter (tedy vás), aby tuhle záležitost smetl ze stolu. Jako první vás čeká záchrana překupníka zbraní Paeze, který prý o zmiňované bombě něco ví. A to je jenom začátek, postupně na cestě za nalezením pravdy navštívíte Nigérii, Pákistán, Norsko a samozřejmě také Rusko.

Jednou z hlavních devíz kampaně je možnost prožít si to putování takřka po celém světě s až třemi kamarády najednou. Opravdu, jděte do toho, hraní ve čtyřech lidech s možností komunikovat mezi sebou prostřednictvím mikrofonů je daleko zábavnější než neustále spoléhat na umělou inteligenci. Tím samozřejmě nechci říci, že by počítačem řízení spoluhráči stáli za starou belu, to rozhodně ne. Naopak! Dokáži se velice dobře pohybovat a za celou dobu hraní se mi nestalo, že by mne reakce ostatních členů týmu nějak vytočila. Vedou si více než obstojně, lidskému mozku se však nevyrovnají.

Daleko více mne mrzí fakt, že spousta událostí a situací byla tvrdě nalajnována a jakoby „předpřipravena“. Mapy jsou sice ve většině případů dostatečně rozlehlé a nelineární, nicméně často se nevyhnete pocitu, že jste tlačeni jedním směrem, tlačeni k použiti určitého způsobu řešení. Zkrátka jako kdyby autoři říkali „teď udělej tohle, sejmi tohohle týpka, atd.“ Mimochodem, docela dost mne zaráží absence možnosti přesouvat mrtvoly. Ono přeci jenom když někoho tiše zlikvidujete a pak jej musíte nechat ležet uprostřed cesty, protože to jinak zkrátka nejde, nepůsobí to příliš logicky.

Taktičtějšímu stylu hraní škodí také fakt, že pokud se něco pokazí a rozpoutá se řádná mela, hra vás za to nijak nepotrestá. Pravda, dost často se chovat tiše prostě musíte, protože je vám to přímo nařízeno (a několikrát ještě zdůrazněno) a pokud to nedodržíte, končíte. Jinak si však zjednodušeně řečeno můžete dělat, co chcete. Nicméně to všechno bych překousnul, dokázal bych se s tím smířit, ale nesmírně proti srsti mi byly pasáže, kdy musíte bránit rukojmí. Hra se v takových momentech přetransformuje do regulérní kolejové střílečky z osmdesátých a devadesátých let. Působí to nesmírně hloupě, když vás hra najednou v rámci udržení jakési epičnosti zbaví kontroly nad vaší postavou a vy se zoufale snažíte s nastalou situací vypořádat.

To všechno se samozřejmě děje kvůli udržení správné atmosféry a určité filmovosti, která celý příběh jednotky Hunter doprovází. A musím uznat, že se jí to daří, tady musím autory z pařížského Ubisoftu pochválit. Styl vyprávění příběhu Ghost Recon: Future Soldier je zkrátka parádní a jedinou jeho pihou na kráse jsou snad jenom lehce plytké dialogy. Třeba scéna v jídelně, kdy vás ostatní vojáci pustí před sebe jenom proto, že jim hrdinové řeknou „Právě jsme se vrátili z vesnice plné mrtvých dětí.“ Vím, takové dialogy dávají v podobných situacích smysl a zapadají daleko víc než řvaní něčeho ve stylu „Tý vole, dneska jsem vystřelil mozek z hlavy dvaceti vojákům!“, ovšem když něco podobného slyšíte snad v každém filmu nebo hře, rychle se vám to přejí.

Největším nedostatkem kampaně však není nic z toho, co zmiňuji v předchozích několika odstavcích, ale lehce paradoxně samotná hratelnost. Děláte totiž neustále dokola to stejné, což se vždycky po přibližné hodině hraní stává velice stereotypním. Situaci příliš nezachraňují ani různá technická udělátka a vylepšení, kterých je sice spousta (namátkou budu jmenovat senzor odhalující nepřátele, ruční létající UAV, různé typy granátů, neviditelná kamufláž, speciální magnetické vidění a tak dále), ovšem většina z nich je stejně na jedno brdo a jejich použití způsobí jediné – budete znát pozice svých nepřátel.

Tím chci říct, že ať se budete snažit používat cokoliv, chovat se jakkoliv, vždycky se stejně ocitnete v následujícím začarovaném kruhu - „zjistíte pozici, označíte nepřátele, střelíte, jdete dál“. Navíc budete mít neustále někde vzadu v hlavě schované, že pokud se něco náhodou pokazí, vlastně se vůbec nic neděje, neboť přijdete o jediné – o část výsledného skóre. Škoda, podle mého názoru to chtělo o trochu propracovanější a zapeklitější mise, neboť jsem se nikdy nedostal do situace, kdy bych musel alespoň chvíli přemýšlet, jak danou situaci vyřešit co nejlépe. Správné (a většinou jediné) řešení je totiž vždy až příliš okaté.

Co však rozhodně nesmím zapomenout pochválit, je ozvučení. Ani ne tak za jeho kvality nebo realističnost, tam se titul nijak zvlášť neliší od své konkurence, ale především za jeho zakomponování do hratelnosti. Počítačem řízení spolubojovníci totiž neřvou jenom takové ty obvyklé hlášky typu „Grenade!“ nebo „These bitches are fucking me up, man!“, ale dokonce vám prostřednictvím rádia dávají užitečné rady a informace. Nesčetněkrát se mi stalo, že se v rádiu ozvalo „Nepřítel na devíti hodinách.“ a když jsem se podíval doleva, skutečně tam někdo byl. Pokud se tedy naučíte poslouchat týmové rádio a budete se informacemi od ostatních řídit, nejenom, že si hru o něco ulehčíte, ale dle mého názoru se vám váš zážitek ještě o něco prohloubí. Bravo!

Řeknu vám, po zážitcích z kampaně Ghost Recon: Future Soldier jsem lehce zděšen. Ani ne tak ze samotné hry, jako spíš z vybavení, které je dostupné speciálním jednotkám. Já vím, spousta z těchto udělátek zatím existuje pouze na papíře nebo je výmyslem vývojářů, přesto je mi jasné, že dřív nebo později k jejich nasazení skutečně dojde (pokud tomu tak už samozřejmě nebylo, upřímně v tom nemám takový přehled). Docela mě děsí, že vás (jako obyčejného vojáka) mohou zabít vojáci, které nevidíte a ani neslyšíte, zatímco oni o vás vědí naprosto všechno. Zkrátka duchové. Pokud se chcete stát jedním z nich a ušetřit si bílou plachtu přes hlavu, jděte do toho.