Jmenuji se Alan Wake. Jsem spisovatel. Přestože se snažím celý život psát horory, které by naháněly lidem hrůzu, to co postihlo mě samého, bylo mnohem horší. Poté, co se má žena Alice za záhadných okolností vypařila z mého života, jsem přestal psát. Nějakou dobu jsem byl mimo, a tak jsem se rozhodl usadit se jinde a zapomenout. Našel jsem nádherné a naprosto vyhovující místo. Byla to pěkná dřevěná chatka na okraji lesa za městečkem Bright Falls.

Cestou se však stalo něco, co navždy změnilo můj život. Těsně před odjezdem jsem rozepsal další příběh, na jehož začátku se osamělý muž vydává na cestu, když v tom u silnice vidí stopaře a vezme ho sebou. Chvilku poté mají nehodu a stopař zemře. Pokračování jsem chtěl dopsat až poté, co se dostanu do Bright Falls. Byl podivný chladný a temný večer. Vyrazil jsem a několik hodin jsem poslouchal klidnou country hudbu. Začalo hustě pršet. Najednou se přede mnou na cestě zjevila postava. Zastavil jsem.

„Jedete směrem do Bright Falls?“ zeptal se neznámý. Byl to muž.

„Jedu přímo tam!“ odvětil jsem poněkud hlasitě, aby mě přes bubnování dešťových kapek slyšel.

„Můžete mě vzít s sebou?“
„Naskočte, vždyť byste tu zmrznul.“

Muž nasedl, před námi bylo zhruba 40 kilometrů. Jeli jsme už za tmy, pouze kužely světel z předních světlometů ozařovaly černou mokrou vozovku, po níž se jelo poměrně dobře, i přesto, že jsme byli vysoko v horách, kde se příliš často silnice neudržují.

„Co vás vede do toho našeho zapadákova?“ ptal se spolucestující.

„Přijel jsem zapomenout na těžké časy a musím pokračovat v práci.“

„Tady? Jaké je vaše povolání smím-li se zeptat?“

V tu chvíli mě napadlo něco strašlivého. Vzpomněl jsem si na svůj rozepsaný příběh. Odpověděl jsem mu na otázku a zároveň jsem se rozhodl mu vylíčit své obavy. Jen se smál a byl poněkud překvapený. Během hovoru se stalo něco, co mě dodnes děsí. Zřejmě jsem nedával pozor a zřejmě proto si to dodnes vyčítám. Pamatuju si strašnou ránu, po které jsem se několikrát udeřil do hlavy, ale co bylo nějakou dobu potom, si nepamatuji.

Probral jsem se v rozmáčeném bahně pod svým vozem. Auto spadlo z kopce a muselo udělat několik přemetů, než se zarazilo o padlý strom obrácené na střeše, dveře se otevřely a já vypadl ven. Chvilku mi trvalo, než jsem se vzpamatoval a uvědomil si, kde vlastně jsem. Poté na mě padla vlna výčitek a zároveň jsem se rovzpomenul na svého spolujezdce. Ještě než jsem se vyškrábal do svahu a rozbil okénko u spolujezdce, tušil jsem, co tam najdu. Ten muž byl skutečně mrtvý. Nevím přesně, jak se mi podařilo do Bright Falls dojít, ale trvalo několik hodin, než jsem se odvážil zaťukat na dveře u šerifa. Předal mi klíčky od zakoupené chaty a slíbil, že další ráno se vypravíme na místo nehody.

Už je to tři dny, co jsme vše vyřešili. Je to zvláštní, ale šerif mi nic nevyčítal a nikde nic nehlásil. V městečku rozhlásil, že to byla nešťastná náhoda, za kterou jsem nemohl. Co však bylo ještě podivnější, byl fakt, že se nám nepodařilo nalézt nic, co by na vozovce způsobilo tu srážku. Byl jsem ale rád za to, že nemám další problém navíc, nicméně mě i nadále sžíraly výčitky. Nedalo se ale nic dalšího dělat, nyní sedím ve své chatě a píši dál svůj rozepsaný příběh. Včera jsem si byl poprvé zmapovat celé městečko, ale opět jsem narazil na jakési podivnosti.

Lidé jsou tu sice velmi milý, ale jakmile padla šestá hodina a začalo se stmívat, všichni už byli doma a snažili se krýt světlo vycházející okny ven. Bylo to podivné, nicméně raději jsem přidal do kroku, abych byl co nejrychleji doma. Ale pak se to stalo. Kousek od chatky jsem v lese zaslechl podivné zvuky. Podivný šelest, který se nesl z lesa v nedalekých keřích. Z městečka se začalo ozývat vytí psů a tu najednou se přes všechno kolem přehnal ohromný stín, stromy se začaly třást neskutečným způsobem, země se chvěla a kvílení větru bylo přímo nesnesitelné. Ačkoliv jsem se snažil nalézt na nebi jediný náznak, čehokoliv divného, po původci stínu nebylo ani památky. Opět mě přemohl strach. Vrazil jsem do chaty, popadl baterku a revolver, který jsem si pro jistotu pořídil. Opatrně jsem se ponořil do hlubin tmy a snažil se v kuželu světla najít cokoliv podezřelého, ale marně. Kvílení větru ustalo, stromy se uklidnily, ale přesto tu zůstával ten podivný opar neznámého, téměř bych řekl až zla. Najednou se baterka zastavila na nějakém objektu, který do lesa nepatří. Auto! Rozbité podobně jako to mé, ale tohle stálo na všech čtyřech.

„Haló! Je tu někdo?“ zařval jsem do temnoty.

V tom jsem uslyšel podivný zvuk přímo za sebou. Otočil jsem se a nevěřil jsem vlastním očím. Stála tam snad dvacítka postav v černých kápích a natažených kapucích. Nebylo jim vidět do tváře, ale stačilo se na ně jen podívat a zježili se mi chlupy na zátylku. Ani jsem nevypálil, nepromluvil na ně, ale utekl jsem. Zavřel jsem se v chatě a neotevřel celý zbytek noci ani celý dnešní den. Teď už musím přestat psát, zmáhá mě to. Zrovna zapadá slunce. A mě napadá jediné. Přijdou zase?

Druhý díl povídky - zde.

Třetí díl povídky - zde.