Carmageddon je zpět! Vy, dříve narození si možná ještě nyní živě vybavujete rok 1997, ve kterém se na naše monitory poprvé dostal brutální kousek, který v sobě kombinoval závody, destrukční arény a zkrátka všechny možné styly jízdy, které do té doby v automobilových hrách nebyly zrovna na denním pořádku. Kdo tenkrát potřeboval upustit páru, pustil si Carmageddon, ve kterém mu bylo umožněno přejet pár lidí, ze soupeřů nadělat hromádky plechů a královsky se přitom pobavit. Dnes je tomu již neuvěřitelných 19 let a i přesto, že během let vyšla i dvě pokračování, Max Damage hlásí návrat ke kořenům.

Na tuto odpověď není zcela jednoduché odpovědět. Hlavní hrdina, Max Damage, za ty roky příliš nezestárnul. Bohužel ani neomládnul. Je to pořád ten stejný týpek, jehož hlavní životní náplní je účastnit se nejbrutálnějších závodů, které kdy vývojáři doposud zpracovali. Osobně nemám příliš v oblibě dnes velice populární slovo "kontroverzní", nicméně tato hra takovou skutečně je.

Kde jinde můžete beztrestně přejíždět důchodce, statečně se belhající o francouzských holích, invalidy na vozících či dělníky v rozličných továrnách a být za toto konání odměňováni pořádnou náloží časových bonusů či peněz? A když ne lidi, tak co třeba zvířata? Pod vašimi koly najdou tak mnohokrát smrt medvědi, kojoti, psi či třeba krávy s helmami proti radioaktivnímu záření. No, zkrátka masakr v syrové podobě. V tomto ohledu se až tak moc nezměnilo, ale je to skutečně dobře?

Na tom všem by nebylo nic tak špatného, kdybyste si již od prvního spštění nepřipadali jako v tom krásném devadesátém sedmém, kdy naše zobrazovací zařízení standardu CRT měly do hloubky několik desítek centimetrů a pixely se daly spočítat s pomocí kamaráda na vašich rukou. Nutno podotknout, že na hru jsem se skutečně velice těšil. Ani ne tak kvůli dané brutalitě, jakožto spíše nostalgii. To jsem ještě netušil, že ta na mě dýchne natolik silně, až mě téměř sestřelí ze židle.

Nemám nic proti retro grafice, ale zpočátku jsem se cítil tak, jako by mi na moderní LED TV běžel originál se vším všudy. Tomu napomohly i staré známé hlášky a styl ozvučení, který je prakticky naprosto totožný s původní hrou. Na druhou stranu to však nemusí být nutně na škodu. Nicméně ani to mě nepřesvědčilo k tomu, abych hru zhruba po dvaceti minutách nevypnul a neřekl si: "To jako fakt?" Tato pauza však netrvala příliš dlouho a když jsem se druhý den ke hře vrátil, pocit byl okamžitě lepší. Nevím čím to je, ale Carmageddon si druhou šanci rozhodně zaslouží, jelikož od té doby jej hraji prakticky neustále.

Odpověď je jasná. Jak koho. Mnoho z vás si hru zamiluje a stejně tolik lidí ji odsoudí do horoucích pekel. Je to jednoduché. Kdo hledá next-genovou pařbu plnou audiovizuálních orgií, zajímavým příběhem a promakanými herními mechanizmy, ten by měl obrátit svoji pozornost raději někam jinam. Oproti tomu pamětníci či kupříkladu příležitostní hráči, pro které je digitální zábava především únikem od reality, budou ve svém živlu a leccos dokáží hře, kterou zafinancovali backeři na Kickstarteru, odpustit. Z tohoto pohledu se musím řadit ke druhé skupině, jelikož mě hra, i přes spoustu bugů, nedodělků a poměrně časté padání framerate dodnes neskutečně baví.

Pravdou je, že některé herní režimy dokáží ukousnout pořádnou porci z vašeho volného času, jelikož jejich odehrání vám zabere v pohodě i 20 minut. Když už jsme u těch režimů, čeká na vás mnoho různých závodů, ve kterých je jen na vás, jakou cestu k úspěšnému dokončení zvolíte. Najdete tu klasické brutální závody, které lze však vyhrát i tak, že roztřískáte všechny soupeře. Dále tu jsou variace na boj o checkpointy, kdy v jednom případě musíte projíždět náhodně se objevující svítící brány, jindy zase přejíždíte označené chodce. Asi časově nejnáročnějším módem se mi osobně jeví aréna, kdy musíte zlikvidovat daný počet ostatních aut, která se pochopitelně snaží o totéž.

Zvládnutí jednotlivých závodů závisí samozřejmě i na volbě vozidla. V každém závodě vám hra určí, jakou novou káru můžete získat v případě, že ji odkážete na vrakoviště. Tímto způsobem si tak odemykáte kompletní vozový park a káry pak lze pohodlně střídat. Některé z nich jsou těžké a nemotorné, nicméně jedna dobře mířená mezi světla pak udělá pořádnou paseku. Nebo si vyberte vehikl s raketovým pohonem, ovšem nepočítejte, že si ideálně zařídíte. Každé z aut lze poté lehce vylepšovat díky žetonům, rozmístěným po jednotlivých úrovních, ovšem nejedná se o nic razantního. Každopádně se základním, byť vylepšeným Eaglem, v pozdějších levelech příliš paseky nenaděláte, s tím je nutno počítat.

Jednou z věcí, která mi nepřijde zrovna dvakrát fér vůči vašim soupeřům, je fakt, že se můžete během závodu kdykoliv opravit či znovu nahodit na trať, zatímco vaši protivníci se dokáží pouze "znovu narodit" v případě, že je hodíte do kyseliny nebo mimo mapu.

V tomto má živý hráč obrovskou výhodu, ale to ničemu nevadí. V opačném případě byste byli totiž velice snadným cílem. Sice vás opravy stojí značný obnos peněz, ten si však dokážete během chvilky nahrabat zpět.

Kdo by měl s tímto hendikepem AI protivníků skutečně závažný problém, může vyzkoušet multiplayerový režim hry až pro 6 živých hráčů. V něm lze nastavit typ závodu, zvolit si vozidla dle výběru, pakliže to zakladatel povolí, a poté vyrazit na trať za stejných podmínek. Opravy i "oživení" tu jsou, ovšem s určitými omezeními, takže je nutno ke hře zaujmout trochu odlišný přístup. Každopádně je mulťák příjemným zpestřením a také dokáže solidně zabavit.

Za poskytnutí hry na recenzí děkujeme společnosti Premiercomms