Krysa, težkej život má. Tohle pravidlo platí všude, nehledě na to, jestli žijete v Hodoníně, mexickém vězení nebo světě Tails of Iron (to, že krysí typy mužů jsou momentálně “in” opomeneme). Jednoho dne si chillujete na svém rodinném hradě Winter’s Edge, hladíte si svého a přemýšlíte o tom co dělat, aby vaše společenstvo vzkvétalo a ocásky se tetelily blahem. Druhého na vás znenadání zaútočí roj krvežíznivých netopýrů a za doprovodu středověkého metalu povraždí prakticky všechno obyvatelstvo. A to včetně vašeho otce, správce hradu, který se nepříteli postavil čumákem v čumák a zaplatil za to cenu nejvyšší.

Útok přežije jen hrstka nejodolnějších a klika pro všechny je, že jeden z nich nese jméno Arlo. To je náš hlavní hrdina, správcův potomek a taky nejdrsnější krysa široko daleko, která si ratimor dává k snídani a pastičky má místo masážních přístrojů. A jedno je jisté, předčasný skon svého předka nenechá jen tak.

Příběhy o pomstě jsou staré jako savci samotní a tenhle konkrétní je břitký jak úsměv holky, co tě právě odmítla na baru. Ve světě antropomorfních zvířátek není nouze o radosti, ale jsou to právě strasti, jimiž je naplněn pohár, který si budete muset vypít až do dna, než dojdete na konec své cesty.

Nic totiž není tak jednoduché, jak je koneckonců u dobrých vyprávění zvykem. Arlo má totiž vyjma nově nalezené nenávisti vůči svým okřídleným bratrancům i smysl pro povinnost a musí se postarat o své soukmenovce a jejich blahobyt. Zdi Winter’s Edge možná byly zničeny a znesvěceny, ale duch přežil a jak lišák dobře ví, tohle jsou základy, na kterých se dá stavět.

Za pomoci dvorního rádce se musíte vydat do širého světa a najít nové poddané, kteří s tímto úkolem budou schopni pomoci. Lokace, které navštívíte, jsou jedním slovem nádherné. Každá má svůj specifický charakter a typické obyvatele. V podzimně zbarveném lese vládnou moudré sovy, věčným deštěm bičovaný Rift je zase doménou žabích mužíků, pavouků a další havěti. Budiž nám radosti, že na artu pracuje i rodilý česk Martin Reimann, kterému tímto posíláme poklonu.

Výtečně zpracovaná 2D grafika využívá parallax scrollingu na maximum a prostředí má slušnou hloubku i přesto, že hrajete jen ve dvou dimenzích. Na pozadí se navíc neustále něco děje, zvířátka vykukují zpoza stromů, vesničané se dohadují na nádvoří a vše tak působí až neuvěřitelně živě. Takže nebudete se nudit ani po několikáté návštěvě, spíš naopak budete žasnout na představivostí grafiků a designérů, když si všimnete nových detailů.

Žánrově bych Tails of Iron 2 popsal jako metrovaniu, říznutou God of War a soulslike ideologií. V překladu to tedy znamená, že tu máme krvavou 2D akčňárnu, kde jsou všechny souboje výzvou a i chvilková nepozornost vás bude stát kožíšek a následný loading, ale užijeme si i trochu toho skákání a objevování.

Bitky jsou náročné na reflexy a znalost herních mechanismů, ale také jsou férové a všem útokům se dá nějakým způsobem uhnout nebo je lze vykrýt. Zvlášť souboje s bossy jsou často zkouškou nervů a odolnosti gamepadu vůči síle vašeho stisku, ale o to větší radost budete mít, když zvítězíte. A ještě bossy pro jistotu vždycky popravíte nějakým cool finishing movem po vzoru sparťanského boha války Kratose

Je super, že v rámci bestiáře můžete zjistit jaké jsou silné i slabé stránky vašich protivníků s opravdu se vyplatí toho využít a si přezbrojit dle situace. Osobně jsem to dělal mnohem častěji, než je mým zvykem a v rámci zachování příčetnosti vřele doporučuji to samé i vám. Může za to i fakt, že to smíte udělat srabácky v průběhu boje, když vám dojde, že s jedovatým mečem na pavouky velký dojem neuděláte. Ale blesky, to je jiná paráda. Takže pauza, meč hodíte do báglu, vezmete do ruky elektrizující oštěp a najednou vám ta dezinsekce jde jinak od pracek.

Arlo při svém dobrodružství neleveluje, ačkoliv lehké RPG prvky tu máme - postupně získáváte kouzla a můžete navýšit si počet HP. Nejvíc však záleží na vhodně vybrané výbavě, která zpravidla vypadává z bossů, případně si ji můžete zakoupit anebo vyrobit. Ano, pro milovníky virtuálních sweatshopů je tu craftovací systém, který vám dovolí kořist a suroviny přetavit ve nové zbraně a zbroje. Těch je víc než AI startupů a všechny změny se projeví i vizuálně, takže se nemusíte honit jen za staty ale i za swagem.

Jak je u podobných titulů zvykem, do jednotlivých lokací se s postupem času vracíte a s tím jak příběh plyne odemykají se další a další zákoutí. Abyste se při pobíhání náhodou nenudili, můžete si a svá bedra nahodit side questy, které vás odmění penízky a předměty, které se hodí pro již zmíněný crafting. Většinou nejde o nic extrémně nápaditého, tu zabij hady, támhle sejmi ozbrojené žabáky a nebo zakruť krkem pár netopýrům, ale nikdo vás do toho nenutí a dodává to pocitu svobodné vůle. A když se chcete chvíli jen tak potulovat po okolí a sbírat suroviny nebo trávit čas výzdobou a vylepšováním domovské tvrze, nikdo vám v tom bránit nebude.

Dějové linka přímočará, což ale není na škodu, a Tails of Iron 2 tak krásně odsýpají a jsem rád, že to není další megalomanská záležitost, na kterou průměrný dospělák v roce 2025 nemá čas ani attention span. Kolikrát ani nebudete vědět, že už na gauči sedíte 5 hodin, ačkoliv jste si původně chtěli dát jen desetiminutovou rozcvičku pro prsty.

Veškeré mluvení je na vypravěči Dougovi Cockleovi (uff fakt netuším, jak se tohle skloňuje), kterého můžete znát také jakožto věhlasného lovce monster s meči na zádech, Geralta z Rivie. Na začátku mi to v uších úplně nesedělo, ale po pár odehraných večerech musím říci, že odvedl setsakra dobrou práci a může si klidně podat ruku s Loganem Cunninghamem z Bastionu. Monology jsou dobře napsané a temně laděné vyprávění je zlehka protkané rozvernými vtípky a puny, které nenechají nit na žádném živočišném druhu suchou.

Dialogy slova nepoužívají namísto nich jdou postavám od hlavy bubliny s piktogramy, které znázorňují o čem se baví a slyšíte jen mumlání. K mému překvapení to funguje na jedničku. Ostatně jako tahle hra celá. Vytknout jí totiž popravdě nemám co, snad jen krom faktu, že s postupem času se vše zlehka opakuje. Není to možná největší inovace v dějinách průmyslu, ale to nebyl ani záměr a autoři dokázali svou vizi zpracovat dokonale.

V Odd Bug si kdysi na poradě nejspíš řekli, pojďme vzít osazenstvo zverimexu, deme jim do praciček meče a sekyry, šmrncneme to Hrou o trůny a uvidíme co z toho vypadne. Výsledkem jsou Whiskers of Winter. Krásně to vypadá, krásně se hraje, atmosféry to má na rozdávání a balanc mezi roztomilostí a temnotou je perfektní. Záchrana hlodavčího pokolení v pochmurném světě brutálních zvířátek je zábavnou výzvou a ačkoliv nevím, co si o tom myslí PETA, já říkám, že to za těch necelých 30 euro rozhodně stojí.

Za poskytnutí hry na recenzi děkujeme společnosti Odd Bug Studio