Jelikož se považuji už za vcelku letitého hráče, málokdy mě nějaký trailer zvedne ze židle a necítím už ten hype ke hrám jako kdysi. I přesto se sem tam najde nějaká výjimka, která mi zvedne tlak a postupně si v kalendáři odškrtávám dny, kdy se konečně chopím ovladače a zahraji si ji. Jednou z takových her byl v poslední době titul Lost Soul Aside. Podle traileru šlo o pomyslné dítě sérií Devil May Cry a Final Fantasy, což je opravdu zajímavá a na pohled krásná kombinace. Zajímavostí také je, že hra byla ohlášena už v roce 2016 a dlouho na ní pracoval jediný člověk. To okamžitě zaujalo komunitu i samotné Sony a tým se postupně rozrostl. Možná však příliš málo.
Podle ukázek to vypadalo, že opravdu dostaneme další Final Fantasy, které si i po mnoha dílech udržuje dobrou kvalitu a je známé svým rozvláčným příběhem. To se ale v případě LSA říci nedá. Ocitneme se v roli Kasera, který je podle ostatních Gifted One, což bychom mohli brát jako „obdarovaný“, tedy něco jako nadčlověk – částečně podobně jako Dante z DMC. Kaser je součástí rebélie proti impériu, ve kterém žije, a chystá se s přáteli – povstalci – narušit slavnostní průvod, jehož se účastní i samotný císař. Při záškodnické akci však všechny překvapí monstra, která na město zaútočí, a Kaser se při útěku dostává do laboratoře, kde potkává Lorda Arenu. Tím začíná jeho nové dobrodružství a cesta za záchranou sestry i celého světa.
Jestli má tahle hra nějakou slabinu, tak je to rozhodně příběh i samotné postavy. Hlavní hrdina nemá skoro žádnou minulost, rebelové jsou prostě ti dobří, a to ani nemluvím o jménech, u kterých vám občas vystřelí obočí až mezi lopatky. Drak, který Kaisera doprovází v podobě spíše malé ryby, se skutečně jmenuje Lord Arena, císař je jeho starý známý High Castle atd. atd. Ale i to by se dalo odpustit, kdyby příběh za něco stál. Tady se nicméně dočkáme klasického klišé, kdy se monstra z rasy Voidrax snaží osvobodit svého vládce z vězení. K tomu potřebují tisíce lidských duší, mezi kterými je samozřejmě skončí i duše Kaserovy sestry. Nezbývá tedy než ji zachránit – a s ní celý svět. Problém je, že k tomu je potřeba pět částí speciálního krystalu, které se nachází v pěti různých dimenzích. No a to je tak nějak všechno.
V roli našeho hrdiny se tak postupně vydáváte do různých lokací, které musíte projít, porazit bosse, projít do alternativní reality, porazit dalšího bosse, sebrat úlomek krystalu a vrátit se do „hlavního města“. A znovu a znovu. Úmorné? Ano. Bez nápadu? Rozhodně. V půlce hry jsem přemýšlel, jestli opravdu toužím hru, která opakuje stále ten samý princip a jejíž postavy nepřinášejí nic nového, vlastně dohrát. A odpověď zní, že bych vlastně ani nemusel. Dlužno podotknout, že při psaní této recenze jsem prošel cca ¾ hry a tenhle pocit stále přetrvává. Zkrátka, z hlediska příběhu necítím chvílemi ani touhu dozvědět se, jak to celé dopadne – i proto, že postavy jsou nezajímavé, snad kromě jejich vzhledu, který je v některých případech také dost bizarní. Na hru, jejíž průchod má zabrat cca 20 hodin, je toho opravdu málo. A to počítám i s nějakým lehkým plottwistem, i když vzhledem k tomu, co jsem doposud viděl, o tom silně pochybuji.
Možná si říkáte: když tedy příběh stojí za starou bačkoru, co budete těch 20 hodin ve hře dělat? Jednoduše – bojovat. Vývojáři se asi až příliš soustředili na souboje a na důležitost příběhu zapomněli. Vsadili vše na tuto jednu kartu. Spousta komentářů tvrdila, že inspirace soubojů přišla ze série Devil May Cry. Dovolím si ale nesouhlasit. I když se občas ozve tvrdší hudba a jde různě kombinovat útoky a komba, pořád mi akce oproti DMC přišla klidnější a neměl jsem z ní úplně stejný vibe. A to i když odhlédnu od toho, že tu chybí hodnocení jednotlivých útoků jako v DMC. Kaser navíc nedisponuje žádnou palnou zbraní – všechno je hezky tělo na tělo. Sám bych styl bojů přirovnal spíše k sérii Darksiders, posouzení ale nechám na vás.
Odkud tvůrci brali inspiraci, je vlastně jedno, protože soubojový systém je jedna z věcí, která ve hře opravdu šlape. Monstra se na vás vrhají ze všech stran a absolutně je nezajímá, jestli jste k nim zrovna otočení zády nebo ne. Do toho můžete vykrývat, uskakovat, odrážet střely a mezitím likvidovat vše, co se vám dostane na dosah zbraní nebo magie. Zbraní dostanete časem celkem čtyři – meč, dvouruční meč, kopí a kosu. Meče jsou praktické, ale kopí s kosou jsou úplně jiná liga. S kopím jsem musel vzpomenout na God of War a Krata, s kosou samozřejmě na Smrt z Darksiders II.
Vývojářům je ke cti, že každá zbraň má své vlastní útoky a nejde jen o stejné pohyby s jinými modely. Odlišné jsou i animace dorážecích útoků na vysílené nepřátele. Jediné, co bych vytkl, je absence čehokoliv palného – u některých bossů by se to hodilo.
Ti jsou ostatně také povedenou stránkou hry, i když ne úplně bez chybičky. Někdy jde o monstra, jindy o nepřátele z řad impéria, ale vždy vypadají po grafické stránce dobře. Je škoda, že monstra jsou později jen silnější a jinak barevné verze klasických nepřátel, ale bossů ve hře zase není tolik, aby se zásadněji opakovali. Naopak někteří se vám vryjí do paměti na hodně dlouho – třeba obří čtyřnohé monstrum podobné gorile a kajdžu, nebo můj favorit – oživlá voda.
Na druhou stranu kamenem úrazu soubojů jsou fráze, které postavy pronášejí. Nejčastěji mluví Arena, který hází věty typu: „Teď ti ukážu, z jakého jsem těsta!“ nebo „Co si myslíš o moci Lorda Areny, co?“ A to je vlastně všechno. Repliky jsou velmi omezené a časem je to více než otravné. Řadím to do stejného šuplíku jako špatný příběh.
Tam ale nepatří nevyváženost soubojů a snad i účelové natahování. Většina fightů má dvě nebo tři fáze, přičemž klasicky platí: čím méně života soupeř má, tím jsou jeho útoky agresivnější. I tak jsem ale po celou dobu hraní narazil jen na jednu skutečnou výzvu – bílého draka, který měl v jednu chvíli nehezké vyústění, ale o tom až později. Většina soubojů je tak spíše o postupném ubírání životů, vyhýbání se celkem lehkým útokům a čekání, až to celé skončí. Vypadá to epicky? Občas ano. Baví to? Ano. Jen to někdy zabere i pět minut, a to už je trochu opruz.
Co kazí příběh a snaží se vyvážit souboje, to ještě dorovnává prostředí, které chvílemi bere dech. Je opravdu s podivem, jak se někomu může na jedné straně povést něco tak krásného a na druhé straně to totálně pokazit špatným scénářem. Pominu nyní „hlavní město“, kde se hrdina ocitá mezi výlety do dalších lokací a které nemá moc co nabídnout, ale jakmile se dostanete do zelených nebo zasněžených plání, je to chvílemi opravdu radost se kochat. Ale to pravé přichází až v oněch alternativních dimenzích, které dají vzpomenout na Horizon nebo Assassin’s Creed a jejich ruiny po předcích – s tím rozdílem, že jsou zkrátka krásnější. Celkově je grafická stránka hry povedená, ale pouze podtrhuje jinak nedokonalé mechaniky titulu a neduhy, kterých se už zřejmě nezbaví.
Lost Soul Aside vyšel nedokonalý, chtělo by se říci až nedopečený. Jako by se většinu času opravdu věnovali jen soubojům a grafice, ale to, co je mezi tím, už nikdo moc neřešil. Hned první, co vás zarazí, je Kaserův pohyb. V rámci souboje se otáčí jak vrcholný akrobat, ale pokud se pohybuje mimo něj, je to trhané, nerovnoměrné, nepřirozené. Vzpomněl jsem si přitom na Final Fantasy XV, které ale ve výsledku působilo přirozeněji.
Je to nicméně něco, na co si časem zvyknete při chůzi nebo běhu. Za co by ale vývojáři zasloužili pověsit, je platforming. Neříkám, že je ho ve hře hodně, ale v okamžiku, kdy se postava nepohybuje reálně, je hopsání z plošiny na plošinu utrpení. Vrcholem všeho byla „hora mnichů“, kde bylo třeba po kamenech doskákat přes jakousi opičí dráhu plnou pohybujících se dřevěných kůlů. Jakmile jste se o nějaký jen lehce otřeli, ne že by vás to odsunulo bokem – ono to s vámi rovnou prásklo do vody se zvukem, jako byste dostali ránu elektrickým proudem. Mít hru na disku, tak slovy Antona Špelce: „Chytnu to a vyhodím to z vokna.“
Špatně působí také přechody mezi hrou a cutscénami nebo samotnými souboji, které často působí dost násilně a rozhodně ne plynule. Nejednou se mi stalo, že bossovi ještě zbývala trocha života a aniž bych zaútočil, skočil filmeček s jeho porážkou. Nejhorší, co se mi však stalo, byl souboj s bílým drakem – při přechodu do jeho poslední fáze se protivník propadl doslova do země. Nezbývalo než loadnout hru před předchozím boss fightem, protože jsem neukládal. To mě vytočilo doběla a musel jsem to celé projít znovu. Pak už jsem ukládal poctivě, za což jsem byl rád, protože mi hra dokonce jednou celá spadla – a na to jsem upřímně zíral a nemohl uvěřit vlastním očím.
Ostatně ukládání je také menší bizár, neboť jde pouze u dcery královny, která hlídá vězení hlavního nepřítele a byla s vámi poslána na zkušenou do světa. Ačkoliv hrdinové tápou, kam mají dále jít a v rámci příběhu „náhodně“ objevují nové lokace, vždy už na daném místě čeká ona dcerka. To, že ještě před pěti minutami mělo jít o tajemnou lokaci, nikoho nevzrušuje. Na druhou stranu – je na každém druhém rohu, takže šancí pro uložení máte opravdu dost a nemusíte se bát opakování dlouhých pasáží.
Bohužel špatný je i zvuk a dabing, který někdy působí až amatérsky. Jindy se ve hře nachází místa, kde by snad nějaká hudba znít mohla, ale ozývá se jen absolutní ticho, doprovázené zvuky prostředí, takže za to také pochvala nebude.
Aby hra nebyla úplně prázdná, nabízí ještě pár aktivit a trochu té RPG omáčky. Při svém putování po mapách hrdina nachází různé portály, které ho zavedou do výzev, kde je třeba na různé způsoby likvidovat různé nepřátele. Jindy zase narazí na sbírání modrých koulí v časovém limitu nebo na určité dráze. Za vše pak získává zkušenosti nebo předměty vylepšující staty.
Aby se hra mohla nazývat RPG, přidali vývojáři pro každou zbraň vlastní sérii vylepšení, mezi které zakomponovali nová komba, ale i vylepšení statů samotného Kasera a Lorda Areny – například odemčení dalších slotů pro schopnosti nebo navýšení životů. Do toho se po mapách válí tuny craftingových materiálů a truhel s přívěsky, prstýnky nebo šperky přidávajícími vlastnosti zbraním. Upřímně, jediné potionky, které jsem během hraní použil, byly ty healovací. Šperky jsou sice fajn, ale až na jeden, který dostanete skoro na začátku (zvyšuje útok a snižuje obdržené poškození), to zase taková hitparáda nebyla.
Je to smutné, ale po 10 letech práce a možná splněném snu o vydání vlastní hry tu ve finále dostáváme produkt, který měl velké ambice a cíle, ale zdaleka nedosahuje kvalit, jež by mu to umožnily. Lost Soul Aside není zase až tak špatnou hrou, jak by se mohlo z recenze zdát, a některé nedostatky se dají odstranit opravnými patche, ale většinu problémů odstranit nelze. A tak tu zůstane naprosto průměrná hra, po které se vyplatí sáhnout maximálně ve slevě.
Za poskytnutí hry na recenzi děkujeme společnosti Sony Czech.
