Hned na úvod musím přiznat, že Ninja Gaiden je hra, se kterou se setkávám úplně poprvé a nikdy jsem nic z této herní série nehrál. Při ohlédnutí do historie je to svým způsobem ostuda, protože první díl spatřil světlo světa už v roce 1989 na Nintendo Entertainment System (NES), kam dorazily i druhý (1990) a třetí (1991) díl. Ty byly později rebootovány v sérii, kterou má na svědomí studio Team Ninja a jeho zakladatel Tomonobu Itagaki, jenž bohužel před pár dny zemřel. Hry postupně vycházely v letech 2004–2014, kdy vznikl i spin-off Yaiba: Ninja Gaiden Z.
Nyní se nám do rukou dostává plnohodnotné pokračování Ninja Gaiden 4, které údajně navazuje na předchozí díl. Jak moc, to nechám na vás – ostatně příběh hraje až druhé, nebo možná i třetí housle.
Nebudu vám nic nalhávat – příběh rozhodně není nic, na co byste po dohrání extra vzpomínali, a pravděpodobně na něj do týdne úplně zapomenete. V rámci děje se chopíme nové postavy, mladého ninji Yakuma z klanu Raven. Aniž bych spoileroval, mohu říci, že se nejedná o jedinou hratelnou postavu, které se během průchodu chopíte.
NG4 má navazovat na předchozí díl, takže nikoho asi nepřekvapí, že se na začátku ocitneme v Tokiu, které je poněkud temnější, než jak ho známe dnes. A v tomto světoznámém městě má Yakuma jediný úkol – najít a zabít kněžku Dark Dragona, mocné a temné entity, která už si v rámci původní i nové série taky „odmakala“ svoje, a tím ji očistit. Jak to ovšem bývá, mise se poněkud zvrhne a kněžka se záhy stane spojencem potřebným k obřadu očištění, před nímž však musí být zlomeny pečetě držící části Dark Dragona mimo náš svět.
Oživení draka samozřejmě nechtějí nečinně přihlížet ti, kterým se ho kdysi podařilo uvěznit – mezi nimi hlavně Ryu Hayabusa, elitní člen klanu Hayabusa a hrdina původních her, který vám tu a tam zkříží cestu. Yakuma tak cestuje z místa na místo, postupně láme pečetě a vše směřuje k velkému finále.
Přijde vám to celé nezajímavé a o ničem? No, ono vlastně opravdu je. Příběh tu funguje jen jako jakési lepidlo spojující jednotlivé, jinak rozdílné lokace. Žádnou zásadnější hloubku ani překvapivé zvraty nenabízí – a že by vám na hrdinech nějak zvlášť záleželo, to se také říci nedá. Hlavní protagonista si jde prostě jen za svým, plní misi a víc ho nezajímá. Ostatní postavy zase nedostanou dost prostoru na to, abyste si na ně udělali názor – kromě vzhledu, kde samozřejmě zaujmou ženy.
Několikrát jsem při hraní musel myslet na Devil May Cry – jenže ten má zásadní výhodu, a to samotného Danteho, který hláškuje, má charisma a vypracovaný lore napojený na Vergila a další. Yakuma je oproti tomu prostě nikdo a ničím nezaujme. Škoda.
Jestli jsem musel vzpomínat na DMC, tak rozhodně při soubojích. Ninja Gaiden je zkrátka hack and slash hra a nijak se to nesnaží zastírat. Hned v úvodu, kdy proběhne tutoriál ve vlaku do Tokia, poznáte, že tahle hra je čistá řežba, kde se budou sekat končetiny a krev poteče po hektolitrech. V tomhle ohledu musím uznat, že mě až překvapilo, jak moc je hra krvavá. Ne že by to vadilo, ale opravdu to překvapí.
Hra nabízí základní light a heavy útoky, které samy o sobě stačí, ale co si budeme – tenhle druh her není jen o tom prosekat se zástupy nepřátel, ale udělat přitom i nějakou tu parádu. Brzy tak dojde na přepínání režimů a lehká komba, což musí pro začátek stačit. Jak budete postupovat hrou, lze si u ninji Tyrana, kterého přivoláte pomocí jeho havrana, komba dokupovat a předvádět větší a větší šílenosti. Bohužel jejich počet je dost omezený a pro většinu zbraní jsou skoro všechna stejná.
I tak jsou souboje zážitkem díky rychlému tempu, které je občas až vražedné, a díky gore scénkám, kterých budete svědky každou chvíli podle stylu boje. Když se vám totiž podaří po sérii útoků useknout nepříteli ruku nebo jinou končetinu, logicky ho oslabíte a jediným tlačítkem vyvoláte efektní likvidaci. S meči například soupeře propíchnete a doslova roztrhnete, nebo ho jen podříznete. Fatalit á la Mortal Kombat tu bohužel také není mnoho a po čase se okoukají, ale pokud je nebudete používat příliš často a nepřátele budete spíše dodělávat dalšími komby, občas vám příjemně zpestří bitevní vřavu.
Už jsem zmínil jeden typ zbraně – meče. Během hry za každou zlomenou pečeť získáte nové rozšíření arzenálu. Na menu je kopí, hůl a dva páry rukou navíc. Nic vás nenutí je všechny používat, takže je jen na vás, jaký herní styl zvolíte. Navíc je můžete během soubojů volně přepínat, takže fantazii se meze nekladou – horší je to s odemykáním útoků. Pozdější zbraně totiž mají dražší komba a našetřit na ně už není žádná legrace. Osobně se mi nejvíc osvědčilo používat základní meče a sem tam pro zpestření přepnout na hůl, která mi připomínala Wukonga. Nejméně mi pak sedlo kopí.
I přes odemčená komba jsem nejvíce používal meče a jejich základní útoky, protože mi komba nikdy moc nešla. A víte co? Ono to stačí. Slyšel jsem názor, že je hra nudná, protože se dá prosekat s jediným útokem. Nemohu souhlasit. Už jen snaha o kombinace útoků je zábavná a přece jen některé lepší údery vyžadují minimální snahu – například delší podržení čtverečku, což zvládne opravdu každý, a odměnou je pak seknutí třeba pěti nepřátel najednou. Kdo si vystačí s jedním útokem, prostě si vybral špatnou hru a měl by si jít zahrát třeba Solitaire.
K tomu všemu se přidává i dobrý soundtrack, který Ninja Gaiden má. Nikoho asi nepřekvapí, že se tu nesetkáte s klidnými tóny flétny jako v Ghost of Yotei, ale s rychlou a drsnou hudbou typickou pro tento žánr. Při téhle pozvánce k tanci přece nebudete předvádět jen nějaký krok–sun–krok.
A s těmi hordami nepřátel, které se na vás valí, to ani nejde. Musíte být pořád v pohybu – sekat, uskakovat, bodat, vymrštit se na stěnu, abyste se hned snesli na nepřítele jinde – a občas si tak přijdete na hezké akrobatické veletoče. Jenže to má jedno velké „ale“, kterým je přepínání cílů. Nejednou se mi stalo, že jsem v záplavě nepřátel chtěl zaměřit raketometčíka, který mi dělal problémy z dálky, ale ne a ne se na něj locknout, protože se vždycky přimotal někdo jiný. Než jsem se tak dostal ke své vyhlédnuté oběti, byl kus vzácného zdraví pryč a já trochu vzteklý.
I přes opakující se komba a fatalitky jsem si souboje opravdu užíval. Zvolil jsem druhou nejlehčí obtížnost a i tak jsem občas dostával zabrat – hlavně v očistcích. To jsou speciální lokace, kde musíte zlikvidovat stupňující se počet nepřátel. Odměnou pak jsou zkušenosti i body vylepšení pro zbraně.
Co ale musím hře vytknout, je nerovnoměrná obtížnost. Při průchodu levely se občas stane, že narazíte na lehký zásek – neděje se to často, a díky tomu hra příjemně utíká a nefrustruje. Dokud nenarazíte na bosse. V tu chvíli se hra skokově ztíží a narazíte na skutečné výzvy, hlavně v druhé polovině hry. I mezi bossy jsou však znatelné rozdíly. V polovině hry jsem narazil na strážce pečetě, což bylo něco jako létající pes, který mě několikrát potrápil, než jsem ho konečně udolal.
Oproti tomu velitel jednotek organizace DDO, se kterou se potkáváte celou hru, podlehl na první pokus – stejně jako boss po něm. A to jsem měl za sebou tak 75 % hry. Musím uznat, že taková rozdílnost v obtížnosti mě až zarazila a rozhodně ji musím vytknout. Čekal bych spíše postupné zvyšování obtížnosti, ale tady je to občas jako na horské dráze.
Na druhou stranu musím hru pochválit za vizuál bossů, kteří vypadají prostě skvěle. Ať už se jedná o vojáky, samuraje, roboty nebo démony, každý něčím zaujme a žádný není stejný. Bojovat s nimi byla čistá radost. Až mě občas mrzelo, jak je tempo rychlé, že bych si je rád prohlédl více v klidu.
Souboje samozřejmě musí někde probíhat a i v tomto ohledu mohu hru pochválit. Postupně se podíváme do několika prostředí – město, džungle, stoky, podsvětí nebo velitelství DDO – a musím říct, že každé z nich se mi líbilo. Co prostředí, to jiní soupeři (s výjimkou všudypřítomných vojáků). Ano, musím uznat, že variant nepřátel není mnoho, spíše naopak, ale vzhledem k tomu, že si je stejně nestíháte moc prohlížet, je to vlastně jedno. Každé prostředí navíc přináší nový gear, takže Yakuma například v kanálech surfuje, zatímco v džungli létá apod.
Nejzajímavější mi přišly překvapivě kanály, které jsou doslova hudebním klubem plným mutantů, a velitelství DDO, které je až sterilně bílé a čisté – což se mi vždycky líbilo. Věřím, že si ale každý najde to svoje. Všechny biotopy každopádně vypadají po grafické stránce dobře a rozhodně neurazí.
K mapám ještě musím doporučit, abyste prolezli opravdu každý kousek. Hra nabízí ukazatel směru, kterým se máte vydat pro další postup v misi. Pokud se ocitnete na rozcestí a hra říká „běž doprava“, běžte doleva – určitě narazíte na truhlu s pěkným gearem nebo na cíl k eliminaci v rámci vedlejšího questu.
Questy lze získávat v rámci checkpointu, který představuje takový roztomilý rozkládací domeček, kde si můžete dokupovat různé lektvary nebo právě získávat questy za hezké odměny. Některé jsou jednorázové, například zabít dezertéry v určité lokaci, jiné postupné – třeba sbírání zvířátek podobných krysám v průběhu celé hry.
Kromě vedlejších misí nabízí hra ještě zmíněné očistce, ale to je prakticky vše. Na jednu stranu by aktivit mohlo být víc, ale zase – tohle není žádné RPG ani výpravná hra, ale čistokrevná rubačka, takže tyhle vedlejšáky vnímám čistě jako zpestření mezi souboji, které hráče alespoň na chvíli odkloní od násilí (i když většina vedlejšáků jsou stejně souboje).
Ninja Gaiden 4 rozhodně není žádnou převratnou hrou v žánru, která by servírovala plot twisty, hromady vylepšení a inovativní mechaniky. Je to přesně to, co hráči čekají – řezničina skrze arény v různých prostředích, která má jediný cíl: procvičit hbitost našich prstů a zabavit nás na pár hodin. A to přesně určitá skupinka hráčů, na kterou je titul mířen, očekává.
Za poskytnutí hry na recenzi děkujeme společnosti Microsoft s.r.o.
