V dnešní recenzi se podíváme na titul, který v poslední době dokázal solidně rozvířit videoherní vody, obzvláště mezi fanoušky tzv. extrakčních stříleček. Ano, jedná se o hru Arc Raiders, která je aktuálně velice populární a jestli je tomu tak oprávněně, to se vám pokusím objasnit na následujících řádcích. Již teď však mohu zmínit skutečnost, že jsem volbou ponořit do herního světa Arc Raiders rozhodně neudělal chybu.
Dlouho jsem hledal hru, ve které bych se mohl prostě na chvíli ztratit. Ne jen tupě střílet, ale skutečně cestovat světem, který má nějakou duši. O Arc Raiders jsem se zprvu moc nezajímal, ovšem po spatření několika velice lákavých screenshotů a nakonec i traileru jsem zpozorněl. Arc Raiders je, jak jsem již zmínil na začátku, extrakční střílečka, což v praxi znamená, že většinu času hráč tráví tím, že v tomto případě vybíhá buď sám nebo v týmu tří na povrch a primárně se snaží ukořistit co nejvíce všemožného cenného harampádí. Při této bohulibé činnosti je navíc silně doporučeno zůstat co nejvíce nenápadný, jelikož velmi snadno může dojít k ukončení vašeho života. Největším nebezpečím jsou kromě bojovně naladěných nepřátel ve formě zajímavých robotických stvoření také i nepřátelské týmy živých hráčů, na které na vašich "procházkách" zcela jistě také narazíte. Inu, a pokud se vám podaří pořádně vše prošmejdit a naplnit svůj batoh, nezbývá než se vydat k bodu vyzvednutí a odtud se vrátit do bezpečí podzemní základny.
Už samotný první výstup na povrch mě skutečně překvapil. Člověk vyrazí ze základny, kde to hučí jako v potrubí metra, a ocitne se v krajině, která působí jako směs postapokalypsy a sci-fi. Není to svět, který by se snažil být krásný či bujaře efektní. Je spíše tichý, trochu chladný, ale zároveň velice lákavý. Měl jsem u něj podobný pocit, jako když se člověk podívá na opuštěné město po ránu – něco mezi zvědavostí a mírným neklidem. A právě ten neklid je to, co Arc Raiders dělá skvěle. Nikdy nedokážete na první dobrou říci, co vás čeká. V jednu chvíli se procházíte ruinami, kde je vám jediným společníkem tichý a poklidný vánek větru. V další chvíli se však vše může začít prudce měnit, především ve chvílích, kdy se začnou ozývat zlověstné zvuky skenerů robotů, obhlížejících okolí a najednou se před vámi zjeví obří robot, se kterým se bez pořádné výbavy rozhodně nechcete dostat do křížku. Co mě na Arc Raiders tedy asi nejvíc uchvátilo, je způsob, jakým s bravurou kombinuje napětí s nečekanými momenty klidu.
Pak jsou tady samozřejmě i ty situace, které si člověk bude pamatovat ještě hodně dlouho. K těm dochází většinou při hraní v týmu, jelikož faktor rozhodování ostatních spoluhráčů je něčím, co sami nedokážete ovlivnit. Každým výstupem na povrch si tak vytváříte nové vlastní příběhy, což je prostě super a o momenty překvapení, naštvání, úlevy i nadšení rozhodně nebude nouze, to mi věřte. K tomu přispívají velkou měrou i již zmíněné střety s ostatními hráči, u kterých už tuplem nevíte, co čekat. Někdy vás klasicky ihned napadnou, někdy se s vámi rozhodnou spolupracovat, zkrátka opět si nemůžete být ničím stoprocentně jisti.
Co se mi dále při hraní líbí, je i samotné tempo, kdy vás titul nikterak nedrží za ručičku, nejste zahlcováni žádnými instrukcemi, zkrátka hrajete tak, jak chcete, jako na obřím pískovišti. A pak je tu jedna věc, která mě opravdu bavila. Arc Raiders má zvláštní kouzlo v tom, že není naprosto nezbytné, aby napětí budovaly pouze konflikty. Vzniká často čistě z toho, že například máte v batohu něco cenného, cesta k bodu vyzvednutí je dlouhá a v dálce se děje něco, o čem raději nechcete vědět víc. Tenhle pocit ohrožení není o akci, ale o atmosféře – a ta je tady zpracovaná skutečně excelentně. Velice dobře tu funguje i faktor motivace pro další hraní, jelikož jsem se mnohokrát přistihl, že i po naprostém fiasku jsem se dal na základně "do kupy" a vyrazil s novým odhodláním znovu do akce. Z hlediska případné frustrace se tak jedná o jeden z těch lepších kousků a není tu tak přítomna, jako u jiných, obtížněji laděných her.
Po technické stránce je na tom titul Arc Raiders velice dobře a při mých testech na notebooku s RTX 4070, i7-13620H a 32 GB RAM jsem si zpracování skutečně užíval. Jasně, větráky jsou poněkud hlučnější, nicméně co do voleb grafiky a efektů jsem se rozhodně nežinýroval. Všechny současné tituly se snažím rozbíhat v QHD a ani Arc Raiders nejsou výjimkou. Rozhodl jsem se zevrubněji podívat jak na základní režim, tak i ten s dnes dobře známými pomocníky v podobě DLSS a Frame Generation. Zde musím říci, že bez asistence jsem se při nastavení na High pohyboval kolem 60 FPS, nicméně to pravé ořechové mělo teprve přijít. Po zapnutí DLSS na úroveň Quality jsem se rázem dostal zhruba ke stovce snímků za vteřinu a u Balanced až ke 120, přičemž jsem neregistroval žádné drastické rozdíly. Dobře, budu upřímný, drobných jsem si samozřejmě všímal, ale nejednalo se o nic, co by vám mělo kazit zážitek z hraní. Kromě DLSS jsem se rozhodl otestovat i nastavení se zapnutým generováním snímků (FG) a při nastavení Ray Tracingu na Medium jsem atakoval hranici 150 FPS, přičemž má očekávání byla opět předčena, jelikož hra stále vypadala velice pohledně a hrála se komfortně. Takže pokud ze své pozice mohu doporučit, nebojte se u tohoto titulu využít těchto funkcí a uvidíte sami. Já již bez nich na svém stroji nedám ani ránu.
Abych však byl férový a jenom nechválil, tak ani Arc Raiders nejsou zcela bez chyb. Jako příklad uvedu přepálené ceny kosmetických předmětů či občas úsměvný dabing NPC postav, na druhou stranu se však nejedná o překážky, které by vám kazily herní zážitek. Jsem velice rád, jak se hra vydařila a jen tak s Arc Raiders zcela jistě neskončím. Velice dobře tu totiž funguje známá formulka - ještě jednou a jdu spát... No, a zrovna tohle se mi poslední dobou moc nedaří. Navíc, pokud máte podobně laděné hráče mezi svými přáteli, vězte, že právě tato hra bude pro vás jako stvořená, jelikož v týmu je to ještě mnohem větší zábava, než když jste na všechno to prozkoumávání sami.
Za poskytnutí hry na recenzi děkujeme společnosti NVIDIA
