Pamatuji si, že kdysi na jedné z prezentací Xboxu byla představena hra, ve které vystupovala dívka mluvící s obří rybou a později se tam objevil i obří krokodýl. Celé to bylo krásně barevné a mezi všemi fantasy rubačkami a sci-fi střílečkami to vynikalo jako něco zcela jiného. Ta hra se jmenovala South of Midnight a k mojí smůle vyšla v dubnu 2025 jen pro Xbox a PC. I tak jsem se do ní ale prostě zamiloval. O to větší radost mám nyní, když se po roce dočká i verze pro PS5 a Nintendo Switch 2.
Příběh rozhodně nepatří k těm jednodušším. Ne snad, že by se zde filosofovalo o nekonečnosti vesmíru, hlubinách času nebo o tom, proč je číslo 42 odpovědí na základní otázku života, vesmíru a vůbec, ale jeho ústředním tématem je bolest, ztráta a utrpení, což určitě není pro každého. Hlavní hrdinkou je devatenáctiletá Hazel Floodová, která žije se svou matkou v komunitě kdesi na jihu Severní Ameriky, v oblasti často sužované hurikány. Jeden takový se právě blíží a Hazel se přitom nepěkně pohádá se svou matkou, kterou následně shodou okolností odnese velká voda i s domem. Zoufalá Hazel se vydává do sídla své babičky, se kterou se roky nevídala, a začíná tak své putování za záchranou matky. Během něj odhalí mnohem více, než původně čekala.
Hazel přitom není typickou herní hrdinkou. Nechci znít nevhodně, ale kdy jste naposledy hráli za mladou černošku, která má omezenější pohled na svět, působí sebestředně a místy až dětinsky? I to je však součást jejího charakteru a postupně prochází vývojem, i když jí to nějaký čas trvá. Zároveň během svého putování odkrývá historii místa, kde žije – ať už tu nedávnou, nebo tu z dob, kdy černoši sbírali bavlnu a byli vystaveni pohrdání. Zní to drsně, ale hra se nebojí ukázat ani toto temné období amerických dějin, čímž přispívá k místy velmi tíživé atmosféře.
Připravte se tak na vraždy, týrání dětí a další „chuťovky“, kterých jsou lidé schopní. Varoval jsem vás, že to nebude vždy lehký příběh. Hra je každopádně rozdělena do 14 kapitol a jejich dohrání mi trvalo symbolických 14 hodin, přičemž jsem nikam nespěchal a snažil se prozkoumávat mapy co nejvíce. Nejde tedy o jednohubku na jeden večer, ale za víkend ji zvládnete. Rozhodně doporučuji nespěchat a sbírat alespoň zápisky rozházené po mapách. Ty dokreslují hlavní příběh nebo vyprávějí další smutné příběhy z minulosti a svědčí o zkaženosti zdejšího světa. Za sebe mohu říct, že dopis od jednoho chlapce v pozdější části hry, ve kterém prosí, aby se nemusel vracet domů, mi z hlavy jen tak nezmizí.
Atmosféra hry občas připomíná temnou verzi Alenky v říši divů, nebo spíše něco od bratří Grimmů. Najdou se ale i chvíle, kdy budete žasnout, kochat se krásou a občas se i pousmějete nad kouzelnými bytostmi, které svět obývají. Věřte mi, že takové Zlatíčko si určitě zamilujete a i ten ukecaný sumec, který je chvílemi vypravěčem a chvílemi slouží jako loďka, vám svým způsobem přiroste k srdci.
Jestli vás něco na South of Midnight zaujme, je to rozhodně prostředí a vizuální zpracování. Tvůrci se rozhodli využít techniku stop-motion, tedy styl inspirovaný klasickou animací, kdy se objekty (například figurky) snímají po malých pohybech snímek po snímku. Ve hrách je tento efekt napodobován digitálně tak, aby vše působilo, jako by bylo ručně vytvořené a „oživené“. Pokud vám to nic neříká, vzpomeňte si třeba na film Nightmare Before Christmas od Tima Burtona.
V praxi to znamená, že se hlavní hrdinka občas pohybuje lehce trhaně, jako by byla loutkou, a zvířata působí pohádkovým dojmem. Ze začátku jsem si myslel, že jde o chybu nebo špatnou optimalizaci, ale brzy jsem pochopil, že jde o záměr. Na tento netypický styl jsem si rychle zvykl a nakonec mi ke hře velmi seděl.
Co vás ale pravděpodobně zaujme nejvíc, jsou samotné lokace. Prostředí bych nejlépe popsal kombinací her Alan Wake a Kena: Bridge of Spirits. Příběh sice začíná poblíž menšího městečka, ale Hazel se brzy vydává do okolí, kde narazí na zaplavené farmy, pilu ukrytou v lese nebo továrnu s menším korporátním městečkem, kdy mi okamžitě naskočil Baťa. Několikrát jsem si tak vzpomněl na Alana Wakea, kde sice centrem dění bylo městečko Bright Falls, ale mnoho zajímavých lokalit bylo rozeseto po okolí. Kena mi zase South of Midnight připomněla svou barevností a vlivem hlavní hrdinky na prostředí.
Zlé skutky zde totiž mají i vedlejší efekt – místa zasažená tragédií zarůstají bodláky a nákazou. Takovým místům se říká stigmata a Hazel je musí léčit. Připomíná vám to něco? Třeba zmíněnou Kenu? Ta byla strážkyní duší, zatímco Hazel je Tkadlena, která napravuje křivdy a pomáhá „zašívat“ velkou tapiserii – jakousi folklorní obdobu Síly. Ve hře to má i vizuální efekt: po vyléčení se lokace rozjasní a rozkvetou.
Narazíte ale i na temnější místa a časem se podíváte dokonce pod zem. Hazel získá pomocníčka, který se dokáže protáhnout králičími norami, a ty mají opravdu pohádkovou atmosféru. Objevíte například obývák pana a paní zajícových nebo pana krtka. Takových míst je však bohužel pomálu.
Co bych vytkl, je výrazná linearita hry. Odbočky jsou minimální a většinu času postupujete téměř koridorově. Vedlejší cesty většinou slouží jen k nalezení sběratelských předmětů. Přitom by prostředí nabízelo mnohem víc – například jeskyně nebo skrytá místa s minibossy, které by hru oživily.
Stejně jako Kena je i South of Midnight akční adventurou. Nejčastěji budete procházet krajinou, hledat zkažená místa a následně bojovat s nepřáteli, abyste odhalili další část příběhu. Právě nepřátelé jsou ale největší slabinou hry.
Hazel čelí v podstatě jedinému typu nepřátel – přízrakům. Ti sice mají několik variant, ale celkově jich je jen asi šest a některé potkáte až později. Souboje tak probíhají stále stejně: přijdete ke stigmatu, spustí se aréna a po vlnách likvidujete nepřátele, dokud lokaci nevyčistíte. To by samo o sobě nevadilo, kdyby se neustále neopakovaly ty samé typy nepřátel. Upřímně nechápu, proč se vývojáři rozhodli pro tak malou variabilitu, když je svět plný různých prostředí i tvorů.
Navíc je škoda, že se nepřátelé nepohybují i mimo tyto arény. Dokázal bych si představit, že by se například v rozlehlé zahradě okolo panství v pozdější části příběhu, pohybovali volně, místo aby hra hráče nutila vstupovat do uzavřených bojových prostorů. A pokud čekáte, že to zachrání bossové, tak bohužel ne – jsou zde pouze čtyři. Jejich zpracování i souboje jsou sice povedené, ale vzhledem k délce hry je to prostě málo. Více minibossů by akční stránce výrazně pomohlo.
Za co si ale tvůrci zaslouží standing ovation, je bezesporu hudba. Ta plní hned dvě důležité role – dokresluje atmosféru a zároveň vypráví příběh. Vzhledem k prostředí amerického jihu uslyšíte jazz, country a další žánry, které skvěle zapadají do celkového stylu hry.
Největší síla ale spočívá v textech. Podobně jako v Alanu Wakeovi, kde na konci epizod hrály tematické skladby, jdou zde vývojáři ještě dál – písně přímo vyprávějí příběhy postav, jejichž osudy odhalujete. Hudba se tak stává plnohodnotným vypravěčem.
Tyto skladby zaznívají ve chvílích, kdy dochází k vyvrcholení jednotlivých příběhů, takže nemusíte vždy stihnout vnímat jejich text. Doporučuji si proto soundtrack poslechnout i samostatně – ale až po dohrání, jinak byste se připravili o silné momenty.
Pro mě osobně byl nejsilnější moment skladba spojená s příběhem Benjyho, který je první ve hře. Nečekal jsem nic podobného a po chvíli jsem musel odložit ovladač, abych si utřel slzející oči. O to více jsem se potom těšil na další skladby a nebojte, ne všechny jsou tak tklivé. Dále stojí za zmínku i skladba Altanaha-Ha nebo titulní Life Is a Fight to Be Won.
Rok po vydání to zatím nevypadá, že by se svět Hazel měl dál rozšiřovat o příběhové DLC. Příběh je uzavřený, otázky zodpovězené a návrat by nepůsobil přirozeně. Na druhou stranu předchozí titul We Happy Few se dodatečného obsahu dočkal, takže nikdy neříkej nikdy.
Když se ohlédnu, odcházím s pocitem, že jsem hrál něco výjimečného, co má mezi současnými souls tituly a akčními střílečkami své pevné místo. Nejde sice o hru roku, ale rozhodně o titul s hloubkou, který se snaží předat určité poselství. Především jde ale o silný herní zážitek, který ve vás může probudit i zájem o jižanskou kulturu. A co vás možná potěší, hra je s českými titulky, i když ty jsou občas hůře viditelné.
Za poskytnutí hry na recenzi děkujeme společnosti Microsoft s.r.o.
