Dělat pokračování dá zabrat. Vezměte si, že člověk napíše knížku, natočí film nebo udělá videohru a po měsících a letech dřiny to vyjde. Výsledkem je velkolepý úspěch, lidi vaše dílo milujou a svůdné dívky vám hážou podprsenky pod nohy. Jenže co dál? Fanoušci chtějí víc, chtějí další pokračování příběhu, dozvědět se další fakta o vašem světě a zjistit, jestli tohle byl opravdu konec. A vy jim to dát chcete, jenže přebírat tenhle štafetový kolík je jako chodit s modelkou po Leonardu DiCapriovi. Je super, že to můžete udělat, ale taky máte slušnou šanci, že někoho zklamete či nakrknete. No pressure. A přesně tak to mají Remedy s Control: Resonant.
Původní Control byl skvělou záležitostí, vyhrál řadu ocenění, včetně IGN Game of the Year 2019, a vidět jsme ho mohli i v žebříčcích nejlepších her desetiletí. A teď tu máme dvojku, která na původní hře sice staví, ale chce jít i svojí vlastní cestou. A tak se vývojáři rozhodli zachovat kontinuitu příběhu, nicméně razantně změnit žánr. Control: Resonant je tak akční hack-and-slash adventura. A té akce si užijete násobně víc než v originále.
Hlavní hrdina Dylan, brácha Jesse z jedničky, je nadpřirozenými silami napumpovaný nadčlověk, kterého vypustili do ulic Manhattanu, aby se vypořádal s uniklými silami Hissu – věci, která mění obyčejné lidičky v poletující krvežíznivá monstra ovládaná cizí frekvencí. Jediné, co k tomu potřebuje, je velitel ve vysílačce, čip na hlavě, který ho zabije v případě, že by se moc rozjařil, a tvaryměnící nadpřirozený klacek. Z toho může Dylan vykouzlit kudly, obří kladiva, cepy… takový mimozemský švýcarák.
Nám jako hráčům to dává možnost vybrat si styl boje, který nám vyhovuje. Začínáme se třemi typy zbraní, ale časem se dostaneme k sekundárním útokům, finisherům a dalším schopnostem, jako je zapalování nepřátel, úder do země z výšky či jediovské odhození vašich soků. Základní princip Resonantu je, že nejlepší obranou je útok, a tak tu nenajdete žádné bloky či kryty. Jedinými obrannými prvky jsou úskoky a štít, který se však používá také pro drcení protivníků, takže s tou defensivou to není tak horké.
Svůj loadout můžete měnit rychle a na začátku to možná dělat budete, přece jen je dobré zkusit, který z útoků vám vyhovuje nejvíce, ale jak s postupem času budete jednotlivé formy své mimozemské zbraně upgradovat, přestane se vám do toho chtít. Protože vzít si do ruky základní verzi je deklas, co se efektivity týče a je to jako přesednout z vytuněného Porsche do jedničkové oktávky s vyfouklými pneumatikami. Vylepšovat toho můžete hromadu – máme tu talentový strom, zmíněné zbraně a nakonec i artefakty. Důležité ale je, že i když si pořídíte skill či upgrade, který reálně moc nepoužíváte, váš celkový damage se stejně zvýší, takže se toho nebojte a nakupujte, jako by to Alzák rozdával zadarmo.
V soubojích zpravidla stojíte proti přesile rozličných nepřátel. Někteří mají pomalé, ale zato drtivé útoky, obří okoidi střílejí lasery ze zálohy, poletuchy na vás (nečekaně) útočí z výšky. Modeláři si tu docela vyhráli, a ať už jde o létající kamikaze občany, nebo Hissem posedlé autobusy a automaty s občerstvením, všechno má dobrou kombinaci quirkiness a strašidelnosti. Na začátku mi bitky dávaly docela zabrat a umíral jsem častěji, než jsem ochotný tady přiznat, ale jakmile se naučíte patterny útoků jednotlivých protivníků a zapamatujete si, jak načasovat úskoky, začnete být efektivním řezníkem.
Musím ale podotknout, že po nějakých 15 odehraných hodinách začaly být bitky lehce stereotypní, a ačkoliv narazíte na nové typy či variace nepřátel, scénář se prakticky nemění. A to ani přesto, že postupně odemykáte nové a nové schopnosti. To, že Dylan dokáže skákat po střechách a levitovat stejně jako vaši nepřátelé, tomu pak pomáhá jen na papíře a někdy je docela frustrující, když vám nějaké to laserové oko uletí z dosahu a pak horko těžko hledáte cestu, jak se k němu dostat. Není to nic hrozného, ale když Resonant porovnáme s plnokrevnými hack-and-slash hity à la God of War, jsme tu o třídu níž.
Výjimkou nejsou ani bitky s bossy. Častokrát stačí vyskočit a zběsile drtit tlačítko pro rychlý útok, díky kterému náš hrdina vydrží levitovat ve vzduchu, čímž se vyhne značné části nepřátelských výpadů. Takže zatímco vás bossák snaží sejmout efektními krutopřísnými útoky, vy tam poletujete jako kolibřík a pomalu mu krájíte heathbar. Takže ačkoliv je ten build-up velký, bossové vypadají stylově a hraje k tomu epická hudba, samotný zážitek je trochu jinde. Člověk pak ani nemá tak velký pocit zadostiučinění jako v jiných titulech.
Klika je, že ač jsou souboje nedílnou a zásadní částí Resonantu, není to jen o nich. Svět a příběh jsou ještě důležitější, právě to v Remedy umí nejlépe a i původní Control v tomhle ohledu exceloval. Od vydání jedničky je to sedm let a o stejný počet let se posuneme i v ději. Ten se sice vyplatí znát dopředu, ale třeba já jsem se bohužel k jedničce nikdy nedostal, ačkoliv ji mám koupenou snad šest let, takže můžu říct, že to jde i bez toho. Navíc je k mání i rekapitulace předchozího děje. Kterou jsem si schválně nepustil, abych měl co nejméně spoilerů, až si tu jedničku jednoho krásného dne pustím. Filuta.
Ve zkratce: hlavní hrdina nemá na růžích ustláno. Jeho temná minulost, kdy byl pod kontrolou Hissu, zahrnuje zabití několika stovek lidí a agentů FBC (Federal Bureau of Control). Když je pak na začátku Resonantu probuzen z kómatu, vypuštěn z cely a je mu přisouzena role jediné naděje lidstva, nesetká se to zrovna s ovacemi všech okolo. Aby toho nebylo málo, ztratila se i jeho sestra Jesse, vedoucí celého FBC a jeho jediná fanynka. Dylan tak musí nejen zachránit svět od zkázy, ale i najít sestru, dokázat se vyrovnat se sebou a svými démony a zároveň najít své místo na slunci.
Na začátku tak musíte snášet pochopitelnou nenávist valné většiny NPCček i pochyby o sobě samém. Ono, být za hrdinu v situaci, kdy vám polovina města nezapomněla masový masakr z minula, to je jako jít žádat o ruku holku, které jste den předtím zapálili sbírku bravíček. Jde o poměrně netradiční setting a Remedy se povedlo jej využít na maximum. Příběh je skvěle napsaný a vtáhne vás do děje i díky skvělým dialogům, uvěřitelným a dobře vykreslenýmm postavám a přirozeně se vyvíjejícím vztahům mezi nimi a naším hrdinou. Nejlépe to ilustruje náš parťák na telefonu Zoe, agentka FBC s prstem na knoflíku smrti, která Dylana posílá na mise po New Yorku a dává mu kontext, kdykoliv je potřeba.
Když ji na začátku zachráníte, je vám vděčnější než Babiš za imunitu, ale jakmile se dozví, kdo opravdu jste, karty se obrátí a musíte dokázat, že Dylan je vlastně dobrák od kosti a s tím naším světem to myslíte vážně. Dialogy jsou bravurně napsané (tady jednoznačně poklona dabérům) a plné emocí, ale i břitkého a poťouchlého humoru. A i díky nim vás bude bavit Control: Resonant hrát dál a dál.
Největším lákadlem je však bezesporu svět jako takový. Interdimenzionální nebezpečí, bzučící šéfové ve vašem meči, gravitační a paranormální anomálie, kam se podíváte – to je jen část věcí, na které ve svém putování New Yorkem narazíte. Level designéři odvedli neuvěřitelnou práci a některé scény by si člověk nejradši vyscreenoval, vytisknul a pověsil na zeď. Ať už jde o bytovku, kde se zbláznila gravitace, nebo o tisíce poletujících těl v divadle, budete na to koukat s otevřenou pusou a závidět lidem v Remedy, že mají takovou představivost.
A co by to bylo za Remedy titul bez jejich pověstného propojeného univerza (RCU) a hromady čtení. Pokud jste se báli, že s akčnějším střihem zmizí tajuplné začerněné složky a bizarní hlášení FBC, buďte v klidu. Lore je tu servírován po tunách a fandové budou vrnět blahem. V zapadlých koutech Manhattanu budete nacházet nejen magnetofonové pásky a zprávy o nových událostech AWE (Altered World Events), ale narazíte i na přímé odkazy na Bright Falls a osud Alana Wakea. Z pozadí navíc do dění opět strká nos manipulativní Rada (The Board) se svými dvojsmyslnými pokyny. Sbírání dokumentů nepůsobí jen jako laciná sběratelská vata – dává městu tolik potřebnou a vysvětluje, co přesně se s paranormální bariérou nad New Yorkem stalo. Jen se připravte, že toho čtení bude opravdu hodně. Ale má to smysl!
I proto vás bude bavit světem pobíhat, řešit side questy, objevovat easter eggy, skrytá tajemství nebo jen nosit hračky teleportujícímu se retrívrovi. Přestože někde narazíte na to, že Resonant je open-world hrou, není to úplně pravda – mezi většinou lokací se nedá plynule přecházet a musíte projít buď skrze checkpointy, což je hezky skrytý loading, nebo pomocí fast travelu. Jde tedy spíše o metroidvanii, kdy se do jednotlivých částí města budete postupně vracet s nově nabytými schopnostmi, abyste se dostali na místa, která vám byla předtím zapovězena. Vedlejších aktivit je přehršel, a pokud se budete snažit vyřešit a najít všechno, vydrží vám hra určitě na dobrých 50 i více hodin.
Po technické stránce žene engine Northlight hardware na hranu a výsledek…záleží na tom, kde to hrajete. Na výkonném PCčku to vypadá famózně, na PS5 je vidět, že konzole nemá dostatečný výkon a občas se stane, že framerate dropuje. Destrukce prostředí je prima – v divokých šarvátkách vzduchem létá beton, sklo, jiskry i kusy zdemolovaného nábytku. Při takovém množství částicových efektů a vertikální akce dávají občasné záškuby smysl, ale určitě to nemůžeme brát jako plus.
Za hudbou stojí dvorní skladatel Remedy Petri Alanko opět předvádí mistrovskou práci. Chladné, tísnivé industriální synťáky a znepokojivé ambientní ruchy při toulkách potemnělým městem budují perfektní paranoidní náladu. V soubojích se tempo zvýší, přidají se kytary, ale osobně bych řekl, že vzhledem k tomu, jaký carnage se na obrazovce odehrává, mohli bychom ještě přilít trochu benzínu do ohně. Naopak sound design je úžasný. Každý švih Dylanovy zbraně má patřičnou váhu a dunivé basy v uších jen podtrhují pocit z brutální nadpřirozené síly. Poslouchat bručení boardu neomrzí stejně jako zvuky opuštěného New Yorku .
Control: Resonant je odvážný úkrok stranou, který Remedy vyšel se ctí, i když ne úplně bez šrámů. Překlopit tajuplnou paranormální střílečku do plnokrevné hack-and-slash rubačky chtělo pořádnou dávku autorské odvahy a tleskám za to, že to nehráli safe. A přestože souboje časem ztratí prvotní lesk, bossové občas trpí na laciné cheaty a Dylan by to s Kratosem v páce nevyhrál, ten zbytek za to jednoduše stojí.
Manhattan zasažený bizarní anomálií je radost prozkoumávat, Dylanův přerod z vězněného padoucha v nechtěného spasitele funguje překvapivě lidsky a špičkově napsané dialogy vás nenechají chladnými. Remedy dokázali, že se téhle štafety po úspěšné jedničce nezalekli – místo opakování starého dobrého zkusili něco dostatečně jiného a naservírovali stylovou, spektakulární jízdu, která vás chytne a nepustí, dokud neprojedete cílovou čarou.
