Na začátku stál sen. Sen jednoho kluka z carského Ruska, Andreie Rianofskiho. Bohužel, sovětská revoluce, občanská válka a hladomor jej přinutili přestěhovat se do Ameriky a změnit si jméno na Andrew Ryan. Začalo se dařit, vydělával velké peníze, ale ani tato prosperita netrvala moc dlouho. Když přišla ekonomická krize a následné vládní sociální programy, Ryan začal přemýšlet o vytvoření vlastního světa. Světa, kde by každý měl jenom to, čeho dosáhl vlastní prací. Světa, kde by malí neomezovali ty velké. Poslední kapkou se stala druhá světová válka a atomová bomba pro Hirošimu, Andrew se definitivně rozhodl uskutečnit svůj sen. Ani ne během roku vybudoval město pod vodami Atlantiku a pozval do něj několik tisíc z "elity lidstva". Dvanáct let všechno fungovalo tak, jak mělo a pak...

Od Jackovy návštěvy Rapture a úniku s přeživšími Little Sister uběhlo osm let a město si žilo svým vlastním životem. I doktorka Tenenbaumová, autorka těchto holčiček, nakonec odešla, aby v klidu zemřela ve své vlastní posteli. Bohužel, podivné únosy mladých dívek příšerami z hlubin ji přivedl zpět. Někdo pokračuje v její práci a to nemůže dopustit. A aby toho nebylo málo, ne všechny Jackem osvobozené Little Sisters na Rapture zapomněly. Některé se vrátily, aby se staly Big Sisters. Tenenbaumová se tedy rozhodne k riskantnímu činu: zkusí probudit Subject Delta, prvního Big Daddyho, u kterého se povedlo vytvořit pouto se svojí Little Sister. Tou se stala Eleanor Lambová, dcera nové vládkyně Rapture, Sofie Lambové. Jenže Delta by měl být od Silvestra roku 1958 mrtev, vždyť jej Sofie donutila prostřelit si hlavu...

Zhruba takto začíná příběh druhého pokračování hry BioShock, jejíž první díl udělal docela velkou díru do počítačového světa v roce 2007, kdy vyšel. Hráči si zamilovali hlavně celé vyznění a propracovanost města Rapture, příběh, nepřátele, Big Daddyho se svojí Little Sister..., takhle by se dalo vyjmenovávat až do soudného dne. Hru mělo na svědomí bostonské studio Irrational Games, které na sebe nejvíce upozornilo především druhým dílem jiné utopické série – System Shocku. Během několika posledních týdnů se na nás valily videa a důležité informace o pokračování a před dvěma dny se všichni nedočkaví hráči konečně dočkali – BioShock 2 se objevil na pultech všech světových obchodů, díky společnosti Cenega i na těch českých. Otázka je tedy jasná: "Povedl se návrat?". Dopředu vám prozradím, že ano.

Jak už tedy padlo o dva odstavce výše, probouzíte se jako Subject Delta před jedním z Vita Chamberů, kde jste se na začátku roku 1959 objevili a doposud spali. Město už nevypadá tak, jak jste jej opouštěli – Ryan, Fontain a další jsou mrtví, městu vládne s pomocí zvláštního náboženství (uctívání Little Sisters) Sofia Lamb, nad tím vším bdí Big Sisters. Navíc je vaše bývalá Little Sister, Eleanor, v nebezpečí, a je jenom ve vašich rukách, jestli přežije. Víc z příběhu neprozradím, snad jen, že se opět dočkáváme několika alternativních konců, dvou "dobrých" a dvou "špatných". S tím souvisí i morální volby, ke kterým budete během dvanáctihodinového hraní postaveni. Zabijete Stanleyho Poola, který kvůli svému vlastnímu dobru prodal Eleanor do programu na vznik Little Sisters? Ulevíte Gilovi Alexanderovi, který se díky nutnosti někde skladovat ADAM zbláznil a sám se nazývá "Alex the Great"?

Hra je do značné míry podobná svému staršímu bratříčkovi, tudíž se krom in-game animací a skriptů vrací i oblíbené (a možná někým nenáviděné) záznamníky, které nahrály samotní obyvatelé a ve nichž sdělují své pocity, nápady, názory a podobně. Provázanost celého příběhu dokumentuje i několik nahrávek od Marka Meltzera, jenž byl jedním z vyšetřovatelů únosů malých holčiček a který se vydal do Rapture hledat svojí unesenou dceru Cindy (tato část příběhu byla zveřejněna 4. března 2009 jako takové info o BioShocku 2). Podmořským průvodcem vám tentokráte nebude Frank Fontain, alias Atlas, ale Augustus Sinclair, jenž je přítelem doktorky Tenenbaumové a který založil nejvýznamnější výrobnu plasmidů v Raputre, Sinclair Solutions. Na rozdíl od svého předchůdce s vámi hraje na rovinu a když vám ke konci hry začne proti své vůli škodit, ještě se neustále hluboce omlouvá.

Jelikož jste v kůži prvního Big Daddyho, mohlo by se zdát, že jste pro místní zmutované obyvatelstvo docela nepřekonatelnou překážkou. Opak je pravdou, protože vás i v rovném souboji muži proti muži (spíš Splicer proti Big Daddymu) dokáží jednoduše zabít. A to mluvím o základních typech nepřátel, co teprve Brute Splicer! Dokonce bych se odvážil napsat, že se svojí obtížností rychle dotahuje na Big Daddyho. Zde se přímý útok většinou rovná sebevraždě, pokud tedy hrajete na nejvyšší obtížnost. Jediný hozený předmět stačí na ubrání téměř celého vašeho života a vy jste tak nuceni použít lékárničku. Jejich maximální počet se navíc zcvrkl na pouhých pět kusů, takže se připravte na neustálé hledání a kupování. Naštěstí existuje možnost je rozšířit (o tom později). Nad všemi nepřáteli ční Big Sister, kterou sice potkáte přibližně pětkrát, ale souboje s ní patří vždy k tomu nejtěžšímu, co zažijete.

I tak si myslím, že se od minule styl hraní přiklonil spíše k akční struně. Bohužel zde chybí takové ty klasické "lekačky", které v první díle nádherně kořenily průchod hrou. Pamatujete například, jak jste si u zubaře suverénně zašli pro plasmid, otočili jste se a málem se podělali, když za vaším zadkem stál právě ten zubař? Nebo při získání brokovnice, jak celá místnost pohasla a na vás útočili Spliceři? Tentokráte nic z toho nezažijete, ani ty nechutnosti typu "Steinmanův operační sál" tu nejsou... Škoda, dvakrát škoda, hra se tím pádem přiblížila stylu prostinké střílečky, než survival horroru. Možná to má co do činění s hlavním hrdinou a faktem, že místo občanské války je většina obyvatel členy velké rodiny Sofie Lamb. Nevím, ale absence tohoto prvku mě mrzí.

Nastává čas zhodnotit seznam zbraní. Ten co do svého složení nedoznal žádných změn, jen se uzpůsobil jejich vzhled. Místo hasáku máte Drill (jakoby vrtačka, mimochodem se stal mojí neoblíbenější zbraní, roztočit a úder ramenem vyhrál na plné čáře), místo pistolky Rivet Gun (funguje však zcela stejně) a místo fotoaparátu kameru. Ano, čtete správně, doba pokročila i v Rapture a místo jednoduchého snímkování musíte své nepřátele pěkně natáčet (na YouTube se však neuploaduje). Kritériem pro získávání bodů do výzkumu je výživnost pořízených záběrů, smrt je "nejžádanější". Stejně jako minule sbíráte tři druhy munice: normální, proti lidským protivníkům a proti strojům. Možná stojí za to zmínit, že jsem měl na nejvyšší obtížnost neustálý nedostatek nábojů, takže jsem musel prudce improvizovat a většinou nezbývalo, než volit přímý útok Drillem, do kterého je mimochodem potřeba sbírat palivo. Novinkou je, že lze s každou zbraní provést takzvaný úder pažbou.

Největší prostor pro seberealizaci poskytují jako minule plasmidy a genetické modifikace vašeho těla. Plasmidů je od minule o jeden méně, některé zmizely (např. Enrage nebo Hypnotize Big Daddy), jiné se vylepšily (např. Security Bullseye na Security Command), nové přibyly (Scout, Summon Eleanor). Stejně ale platí, že hru lze projít na jeden, dva plasmidy, na druhou stranu se však člověk ochudí o tu zábavu. Změnou prošly i genetické modifikace. Ty už se nedělí na tři části – Combat, Engineering a Physical Tonics – ale byly pěkně naskládány do jednoho pod souhrnným názvem Gene Tonics. Stejně jako u plasmidů některé zmizely, některé se vylepšily a samozřejmě některé přibyly.

Velice potřebnou látkou pro vaše přežití je látka ADAM, která se získává prostřednictvím Little Sisters z mrtvých těl a která je nezbytná pro nakupování výše uvedených předmětů. Co se týče samotné interakce s těmito dívkami, při zabití Big Daddyho dostáváte na výběr dívku adoptovat nebo zabít (dříve byla místo adopce možnost zachránit). Při adopci si Little Sister hodíte na záda a od té chvíle po Rapture putuje s vámi. U každé sestry také dostanete možnost dvakrát si z předem určeného mrtvého těla vysát ADAM, čímž se vystavujete početnějšímu útoku nepřátel. Ať už tento bonus využijete nebo ne, nakonec dojdete k speciální ventilační šachtě, před níž buď dívku definitivně osvobodíte anebo zabijete.

Novinkou mezi zbraněmi je Hack Tool (ten nahradil Chemical Thrower), pomocí něhož můžete hackovat různé kamery, roboty, střílny a ovládání dveří pěkně z dálky. I samotný průběh hackování doznal velkých změn, místo skládání vodovodního potrubí musíte ve správnou chvíli zastavit ručičku na správném místě. Každý proužek je rozdělen na několik malých částí, které mohou být zabarveny čtyřmi různými barvami. Žlutá znamená, že se proces nepovedl a uberete si trochu zdraví, červená ještě navíc vyvolá alarm, zelená vás pustí dál (některé ze strojů mají víc proužků, hlavně v pozdějších částí hry), no a nakonec modrá vás ještě odmění určitým bonusem (většinou předmět zdarma). Někteří asi namítnou, že se tato úprava zavedla zvláště kvůli konzolistům, kteří prostě nestíhali seskládávat cestu. Ano, možná je to pravda, ale sami uznáte, že i toto mačkání má něco do sebe. Kupříkladu já jsem řešil některé věci až na popáté, extrém byl desetkrát (to jsem se pak naštval a použil autohack).

Jednou z věcí, které bych chtěl ještě zmínit, jsou určité chyby v logice. Například samotný Subject Delta. Big Daddyové by měly být stroje, alespoň podle svého vzhledu. Ale tím pádem by na ně neměla fungovat genetická modifikace, tudíž by neměl mít šanci používat plasmidy a další úpravy svého těla. Ale zase, v intru si Delta sundá helmu a prostřelí si hlavu. Kdyby to byl stroj, zas tak nic zásadního by se nestalo, pokud by netrefil nějakou důležitou část, zatímco pro člověka by to mělo téměř s jistotou fatální následky. Když to ovšem vezmu z třetího konce, ono samotné vybudování města tak hluboko pod mořem by bylo v padesátých letech asi nereálné, takže proč tu píšu něco o nelogičnosti vzniku Big Daddyho, že? Pojďme raději dál.

Na řadu přichází zhodnotit technickou kvalitu BioShocku 2. Grafika je téměř totožná jako u předchozího dílu, což chválím. Těžko by si člověk město Rapture představil v jiné stylizaci, než v této. Hra běží na poněkud starším, ale zase hodně modifikovaném, Unreal Engine 2.5, což dává šanci majitelům starších strojů, aby si zahráli i na trochu vyšší detaily. Jak už padlo výše, novinek v grafickém zpracování mnoho není, jako tu největší bych jmenoval jenom pasáže pod vodou a následné vypumpování vody, které je zpracováno opravdu náramně. Na druhou stranu bych autorům vytkl docela podstatné bugy, například mi dveře od Vita Chamberu podivně problikávaly zelenou barvou. Také dost vadilo, že se textury předmětů načítaly pozdě, některé se načetly, až když jsem u nich dvě tři sekundy stál. Všechny tyto problémy však dokáže spravit jediný patch, takže by neměl být problém.

Co ale vyzdvihnout musím a co patří mezi vrcholy BioShocku 2, je hudební doprovod. Garry Schyman dokázal ze sebe a svého orchestru vytřískat opravdu maximum a patří mu za to velikánský dík. Hlavně závěrečná melodie během úniku ponorkou je kouzelná a je dobře, že ji autoři použili i v druhém díle. Vždycky mě ty housle strašně dojmou, nedokážu si pomoct. Ale ani ostatní nejsou vůbec špatné, ta při boji s Big Sister pořádně nažhaví a napne. Licencovaná hudba sice většinu času vyplňuje pouze předěly mezi jednotlivými úrovněmi, ale rádi si ji poslechnete, jelikož nádherně dotváří atmosféru padesátých let (Beatles už do Rapture asi nedorazili). Dabingu, ozvučení zbraní a okolního prostředí samozřejmě také není co vytknout. Namluvení původních postav se zhostili stejní herci, ti noví jim zdatně sekundují. Ale i zde si trochu rýpnu, načasování titulků občas dost hapruje, to je škoda.

No ano, závěr, čtete správně! Multiplayer odkládám až na další recenzi, přeci jenom, článek by narostl do docela obludných rozměrů a někteří z vás by nemuseli vydržet tak dlouho číst. Nastává tedy ta pravá chvíle zhodnotit si část pro jednoho hráče. Rapture je zpět ve své lesklé zbroji, na které se za ty dva roky objevila trocha rzi (malinko). I tak pořád platí, že většinu letošních her dokáže s klidem převálcovat, na všech frontách. Chcete si zahrát kvalitní kampaň pro jednoho hráče s kvalitním příběhem, zápletkou, prostě propracovanou záležitost? BioShock 2 je jasná volba. Kdyby byly všechny druhé díly takto kvalitní, byla by radost hrát (a recenzovat). Bohužel to třeba u filmů není na devadesát procent pravda.