Dobré odpoledne, vážené divačky a vážení diváci, právě začíná sto patnáctý díl vašeho a našeho oblíbeného pořadu Babicovy dobroty. Dnes mám pro vás obzvláště vypečenou dobrůtku, no vypečenou, spíše zapečenou, které říkám Singlarity. Na jedno Singularity budete potřebovat – jeden SystemShock, můžete klidně i oba druhy, jeden Half-Life, Metro 2033, Wolfenstein a samozřejmě sůl a pepř. Připravíme si velkou mísu a vsypeme oba SystemShocky (pokud jste je nesehnali, můžete tam klidně vrazit BioShock, nikdo to nepozná). Důkladně prohněteme a pomaličku přiléváme předem připravenou směs. Ta se vytváří následovně – vyřízneme úvod příběhu Half-Life, nastrouháme trochu atmosféry Metra 2033 a vsypeme kostru Wolfensteinu. Tuto, pochopitelně pořádně promíchanou, směs pomalu vléváme do hmoty v míse, přidáme trochu SOLE a pepře a důkladně zpracujeme. Nakonec dáme zapéct do trouby. Určitě to ochutnejte, nedávno jsem to vařil v Raven Software a tam na to stála fronta!

Přiznávám, v úvodu recenze na hru Singularity jsem se trošku nechal unést pořadem všemi oblíbeného Jirky Babicy z televize Nova (snad nedělám nějakou reklamu). Jenže když odehrajete prvních několik minut nového počinu od amerického studia Raven Software, budete si skutečně připadat jak někde v pořadu o vaření. Stačí pomaličku postupovat krok po kroku a hádat, kde jste to už viděli. Najedete tu všechno – audio deníčky místních obyvatel (SystemShock, BioShock), podivnou pomůcku na levé ruce (BioShock), vědecký a hlavně neúspěšný pokus (Half-Life) nebo atmosféru zmaru a mutanty (tady by se dalo říct více her, já zvolil Metro 2033). To všechno autoři naroubovali na základní kostru svého loňského titulu Wolfenstein, od kterého se očekávalo hodně, ale výsledkem bylo spíše zklamání.

Příběh hry začíná na americké základně kdesi v USA, kde se debatuje ztráta signálu jedné družice. Ke ztrátě spojení došlo zrovna nad ruským ostrovem Katorga-12, který vykazuje nebývale silné radioaktivní záření. Proto je vyslána jednotka o několika mužích s jediným úkolem: zjistit, co se děje a zjednat nápravu. Mezi odhodlanými vojcly je také hlavní hrdina celé hry, kapitán Nathaniel Renko. Už od přiblížení k ostrovu neprobíhá vše zrovna ideálně, nejpodivnější momentkou je obrovská socha ruky držící srp potopená ve vodě. A problémy na sebe nenechají dlouho čekat, velká pulzní vlna ničí druhý vrtulník, vy přežíváte pád toho svého. Po několika minutovém bloudění, čtení vzkazů, poslechu audiozáznamníků a zhlédnutí videa starého pětapadesát let (miluju tu karikaturu Strýčka Sama) dochází k podivnému výbuchu. Najednou nejste v roce 2010, ale 1955. Budova hoří, lidé kolem zděšeně pobíhají, vy slyšíte nějakého muže křičet o pomoc.

Samozřejmě mu pomůžete a odnesete jej až do vstupní haly, kde jej posadíte před velkou bustou Stalina. Další exploze a jste zpátky v současnosti. Jenže něco je jinak, místo Stalina tu stojí ten vědec, podle podstavce se jmenuje Demichev. Nijak vás to nerozruší a postupujete budovou dále, ale proč tu jsou najednou mutanti? Proč tu ten Demichev pořád je? Proč má kolem ramen královský hermelín, proč zastřelí vašeho kamaráda Devlina a to stejné chce provést i vám? A kdo je ta dívka, ta Katryn, která vás přes rádio kontaktuje a zachrání vám život? Nebudu nadále nic prozrazovat, příběh Singularity patří mezi to nejlepší, co hra nabízí, navíc vše zakončíte jedním ze třech alternativních konců (na všechny tři se můžete podívat ve videu pod odstavcem). Celý ten zašmodrchanec se vám podaří rozmotat za nějakých devět hodin, což sice není na dnešní dobu málo, ale ani moc. Je na škodu, že se ani na nejtěžší obtížnost nedočkáte žádné opravdu zásekové situace, je to spíše taková poklidná procházka.

Ta pravá zábava začíná až s nalezením přístroje Time Manipulation Device (zkráceně TMD), který ve svém prvním prototypu vypadá jako Gravity Gun z druhého Half-Lifu. Doktoru Barisovi pochopitelně takovýto model nevyhovoval a pracoval dále, až přišel na takřka ideální verzi – celé zařízení máte připevněné na ruce. Teprve až zde Singularity opouští krabičku obyčejné střílečky a získává nový rozměr. S tímto zařízením můžete dělat cokoliv. Tak třeba můžete předměty dostávat do určité doby jejich existence, například slisovaný barel nebo krabici narovnat zpět. Párkrát se pokusíte obnovit opravdu velké pole trosek, jako třeba potopenou loď nebo zničený most, k tomuto kouzelnickému triku však budete potřebovat nějaký ten generátor energie navíc. A aby toho všeho nebylo málo, párkrát navštívíte Katorgu-12 i v historii (tyhle pasáže mne bavily nejvíce).

Ale tím pochopitelně výčet kousků nekončí, umíte také vyslat kouli, která zpomalí čas, vyvolat kolem sebe energetickou explozi nebo hýbat s předměty. Řeknu vám, není nic lepšího, než když proti vám stojící mutant zvedne barel s benzínem, hodí ho proti vám, vy jej chytnete a s úsměvem na rtech ho pošlete zpátky. Daleko nejzábavnější schopností TMD je časová manipulace s vašimi nepřáteli (o těch později). Klasické vojáky můžete nechat rozpadnout na prach nebo je nechat zmutovat. Tím pádem zaútočí na nejbližšího bývalého kamaráda, takže si připočtěte takový malý taktický prvek navíc. Na každého mutanta působí TMD jinak, někteří se zastaví a nafouknou, jiní přijdou o své schopnosti. Celkově však platí, že bez TMD hrátek by hra byla poloviční a je to jedna z nejlepších věcí, co Singularity hrajícímu hráči nabídne.

Tato zázračná rukavice pochopitelně není jedinou zbraní ve vašem arzenálu, dojde i na klasické střelné zbraně. Zde je výčet docela klasický, postupem času najdete pistoli, samopal, brokovnici, granátomet, kulomet, odstřelovací pušku a raketomet. Všechny vyjmenované kousky samozřejmě netaháte při sobě, po ruce máte maximálně dvě zbraně. Během hraní také naleznete pár prototypů vyvinutých pomocí chemického prvku E-99 (ten byl na Katorga-12 objeven) a tak se připravte na občasné použití pušky s ovládáním letícího náboje nebo plazmomet. Jako závažnou chybu v ovládání bych viděl přepínání mezi TMD a zbraněmi, kdy mi volba zbraně v ruce nějakým záhadným způsobem nefungovala a tak jsem buď musel přehodit na druhou zbraň nebo jsem musel používat tlačítko R (nabití), jenže v tom případě jsem začal přebíjet klidně i jeden vystřelený náboj. Hm...

Největší a zřejmě nejzávažnější chybou na Singularity je její striktní lineárnost. Pouze jediná cesta je ta správná a když už se vydáte jinudy, brzy se zarazíte v pokoji s jediným východem, který je tak vhodný maximálně na posbírání nějaké té rozházené munice. Za absence TMD by to zřejmě až zas tak nevadilo a celý problém by se dal překousnout, jenže právě toto zařízení mohlo poskytnout potřebný prostor pro hráčovy nápady a on by si tak vytvořil jakoby vlastní hru, vlastní styl. Chyba lávky. Manipulaci se stářím předmětů můžete použít pouze tam, kde si to autoři přáli a nikde jinde. Nejlépe je to vidět třeba u zničeného žebříku, který by z logicky věci měl jít vrátit do doby před poškozením.

Smůla, musíte použít vedle postavenou zničenou bednu, protože to prostě jinak nejde (a ta bedna je tam pochopitelně náhodou). Stejně jako by mne v životě nenapadlo zvedat téměř zavřená vrata za pomocí jiné bedny (tu nejprve zničenou postavíte pod ně a při obnově jejího objemu vrata nadzvednete). Hráčova invence se tak omezuje pouze na interakci s předměty – házení barelů s výbušninou či tekutým dusíkem nebo neprůstřelnými štíty (vyrvat ho vojákovi a hodit na spátek má své kouzlo) a možností transformovat nepřátele do mutantů. Škoda, dvakrát škoda.

Každá herní mapa je také bohatá na takové jakoby krabičky, které můžete využít na vylepšování svých zbraní. Vylepšovat je můžete pouze ve speciálních zařízení, kde si také můžete za sesbírané látky E99 dokupovat náboje, nebo si můžete rovnou vyměnit celý svůj arzenál. Všechny vámi sesbírané zbraně mají tři možná vylepšení – velikost zásobníku, rychlejší přebíjení a silnější účinek. Všechny kategorie jde zlepšit až dvakrát, na první úroveň stačí jeden Weapon Tech, na druhou dva. Jenom je škoda, že se vylepšení jinak neprojevuje na vzhledu vaší zbraně, při většině vylepšení (tedy až na velikost zásobníku, samozřejmě) jsem si nevšiml, že by mi nějak pomohly. Kdyby se alespoň zbraň nějak změnila, člověk by měl hned ten "lepší pocit".

Daleko propracovanější a podstatnější vylepšení se naskýtají pro vaše osobní TMD. Dělí se zase do tří kategorií, z nichž první se týká upgradů, která "nasazujete" přímo do vašeho TMD. V první části najdete například přesnější střelbu zbraní, možnost nalezení více Weapon Tech nebo obnovování zdraví za zabitého nepřítele. Ty druhé umocňují účinky účinky pulzní vlny a zpomalení času a třetí kategorie se dotýká přímo hlavního hrdiny (zdraví, množství energie TMD, větší počet nesených lékárniček, větší efektivitu lékárniček, atd.). Skvělé je, že všechna vylepšení nemáte k dispozici hned od začátku hry, ale musíte je sbírat po jednotlivých úrovních. Platidlem za zakoupení vylepšení jsou pak lahvičky s obsahem E-99, takže se vyplatí je neignorovat a poctivě sbírat. Utratit je můžete (opět) pouze ve specializovaných zařízení, která jsou také rozesetá po mapách. Sice dost dobře nechápu, jak se na všechna ta místa mohl doktor Barisov dostat (to on je po Katorga-12 roznosil), ale dejme tomu.

Jak již vlastně prasklo před několika odstavci, nepřátelé se zde dělí do dvou kategorií – klasičtí vojáci a (místní) zmutované obyvatelstvo. Prvně jmenovaní vás ničím nějak nepřekvapí, snad jen občas narazíte na mírně vylepšené jednotky, které také, podobně jako vy, používají vybavení získané pomocí technologií E-99. Bohužel, zelené mozky inteligence příliš nepobraly a většinou v soubojích pouze stojí nebo dřepí za nějakou překážkou. Spíše výjimečně po vás hodí granát nebo jsou vybaveni neprůstřelným štítem, ale to je tak všechno. Mimochodem, ještě jsem zřejmě nezmínil, že se v několika případech podíváte přímo do padesátých let, takže se můžete těšit na pěkné sovětské uniformy. Ti "současní" vojáci jsou takové šedé, zafačované věci.

Od druhé kategorie nečekejte žádné útočné zázraky, všechny varianty mutantů útoční hlavně na blízko, takže jejich likvidace není žádný větší problém. Někteří z nich sice disponují schopností se teleportovat nebo být neviditelní, ale i s tímto problémem se rychle vypořádáte. Dělí se na několik druhů, od docela pomalých vysokých mutantů, přes takové dvouhlavé modré zmetky až na malinkaté alienky, kteří se líhnou hlavně v podzemních komplexech (reference na Aliens vs. Predator?) a patřili mezi to nejhorší, co mne vůbec mohlo potkat. Samozřejmě by to nebyli Raven Software, kdyby do několika pasáží nezahrnuli i souboje s daleko většími monstry. Nejprve se musíte ve velké aréně plné zohavených těl vypořádat s nějakým obrovským mutantem házejícího barely s benzínem, na železničním mostě na vás zase vybafne obrovská příšera o velikosti pár činžovních baráků.

Pokud se těšíte na nějaké ty lekačky, moc jich teda ve hře není, já osobně se lekl pouze dvakrát: nejprve se ze země zvedly zbytky mutanta a přiznávám, že jsem to tak nějak čekal; podruhé na mne za rohem čekala podivně stojící kostra člověka (a do toho zahrála taková nervy drásající hudba).

Grafické zpracování opět těží z licencovaného Unreal Enginu a musím se přiznat, že některé části jakoby loňskému Wolfensteinovi z oka vypadly. S trochu nadsázky se dá říci, že autoři pouze vyměnili nacistické vlajky za sovětské a hned měli novou mapu. Samozřejmě tomu tak není, ale když si některé lokace procházíte, hlavně ty na zemském povrchu, nemůžete se ubránit maličkatému déjà vu. Samotná grafika není zase tak úplně špatná (mezi nejhezčí momenty řadím scény, kdy například slézal nátěr ze stěn, to dokázalo nabudit celkem skličující pocit), jen mne dost zlobily kvality textur. I na nejvyšší nastavení byly některé modely a zvláště po načtení podivně rozplizlé a teprve před mýma očima se postupně zostřovaly.

Při používání pušky s ovládáním náboje se také neubráníte vzpomínce na můj poslední recenzovaný titul Sniper: Ghost Warrior. Zde najdete podobnou kameru, snad jen ty následky jsou daleko horší. Krom toho, že je zbraň unikátní už sama ve své podstatě, je samotný náboj nesmírně účinný a zásah do hlavy (a vůbec do jakékoliv části těla) končí rozstříknutím dané části do všech světových stran. City Interactive se mají v těchto ohledech ještě hodně co učit. Ozvučení také není úplně špatné, snad jen ty audiodeníčky nebohých obyvatel mohly být trochu hlasitější nebo by pomohla implementace titulků. Vyzdvihnout musím také hlášky ruských vojáků, kteří na sebe neustále něco v ruštině pokřikovali a boje tak nepůsobily nějak ztrnule a tiše.

Nesmím zapomenout také na hru více hráčů, kterou Singularity pochopitelně nabízí také. Trochu mrzí absence lokální hry, stejně jako počet pouhých dvou herních módů. Ve hře proti sobě stojí dvě znepřátelené strany - vojáci a mutanti. Oba týmy mají k dispozici čtyři... dejme tomu povolání, z nichž každé má jiné zbraně a pochopitelně také výhody. V týmu vojáků se můžete stát Blitzerem (teleport), Brusierem (pulzní vlna), Healerem (překvapivě umí obnovovat zdraví) nebo Lurkerem (může se stát neviditelným). Mutanti naproti tomu disponují postavami známými ze singleplayerové kampaně, takže se potkáte se Zekem (umí omráčit nepřítele kolem sebe v okruhu několika metrů), Tickem (umí skočit na hlavu vojáka a chodit po stěnách), Revertem (zvrací kyselinu) a Radionem (silný pulzní útok).

Jak zde již padlo, herní módy jsou pouze dva, přičemž ten první je klasický Team Deathmatch (ovšem pojmenovaný Creatures vs. Soldiers). Zato mód Extermination je o mnoho zajímavější, po mapě je rozeseto několik styčných bodů (jakoby vlajky), které se musí zabrat. Pokud mají oba týmy stejně, rozhoduje věští počet získaných bodů. Zajímavostí také je, že každý zápas probíhá vždy na dvě kola, hráči se musí předvést jak za vojáky, tak mutanty.

Podle mého názoru si Raven Software nakonec napravili pošramocenou reputaci za svůj Wolfenstein. Singularity je povedený mix několika her, do kterého autoři zamíchali i pár vlastních nápadů. Kupodivu mi vůbec nevadilo vykrádání titulů, ze kterých bylo těženo, všechno to působí kompaktně a skutečně. Najde se zde sice pár nelogičností, třeba proč jsou na sovětské základně nápisy i v angličtině, ale to je taková ta moje klasická hnidopišská povaha. Chcete-li si zahrát hru, která je až nápadně podobná loňskému Wolfensteinu, ale v mnoha směrech jej překonává, uvažujte o Singularity. Na oplátku obdržíte hru plnou překvapení, práce s časem, sovětských vlajek, ulítlých momentů a hladových mutantů. No neberte to!