Šógun, to byl od dvanáctého do devatenáctého století představitel výkonné moci v celém Japonsku a dočasný zástupce císaře. Lákalo by vás to? Měli byste zájem stát se alespoň na den neomezeným vládcem celé země? A to nejenom tak ledajaké země, ale země, kde po celou tu dobu znamenala čest a sláva daleko více než osobní vztahy a postoje? Pokud byste na tuto otázku odpověděli kladně, musím vás upozornit, že tohle všechno mělo také svojí stinnou stránku. Například když byste selhali, tuto pozici by si pro sebe urval Daimjó jiného klanu a vás by pravděpodobně přinutil (jako správného samuraje) spáchat Seppuku (často nesprávně označováno jako harakiri). Jestliže by i tak zněla odpověď ano, můžete pouze litovat, že ještě nikdo nevynalezl stroj času, třeba byste skutečně uspěli.

Ale nemusíte být z toho nijak zvlášť smutní, už před jedenácti lety nám jistí vývojáři z britského studia The Creative Assembly nabídli určitou alternativu. Pokusit se stát Šógunem alespoň virtuálně, v strategické počítačové hře pojmenované Shogun: Total War. A ačkoliv už od té doby přešlo již mnoho roků a série Total War svůj zájem přesunula do jiných období naší historie, pro letošní rok se rozhodla vrátit se zpátky, zpátky ke svým kořenům. Do Japonska za svým Šógunem.

Pravděpodobně tu největší část herního času strávíte nad taktickou mapou celé země. Ta je rozdělena do několika desítek menších správních oblastí (= prefektur) a v každé z nich se nachází ten nejdůležitější bod pro její ovládnutí – město. Za zmínku určitě stojí, že si autoři toto rozdělení nevycucali jenom tak z prstu, ale využili současné rozdělení Japonska, jehož základy sice vznikly až dvě stě let po událostech v Shogun 2, ale pro účely strategie posloužily více než skvěle. Děj se odehrává v druhé polovině šestnáctého století a vaším úkolem je zhostit se role jednoho z devíti hratelných klanů a stát se během následujících padesáti let vládcem celého Japonska, Šógunem. Pokud uspějete, podaří se vám ukončit dlouholeté období bezvládí a válek mezi jednotlivými lokálními klany, což jistě není k zahození.

Ať už si vyberete jakýkoliv z devíti dostupných klanů (které se mimochodem liší pouze svým erbem a některými frakčními výhodami), vaše následující kroky budou velmi podobné, ne-li stejné. Musíte se starat o svá území, určovat obyvatelům přiměřenou výši daní, vylepšovat města a jejich okolí, vycvičit nové vojáky, uzavírat spojenectví a obchodní dohody, posílat do akce své špehy, gejši a nindži... Zkrátka dostanete za hrb všechny povinnosti, které před těmi pěti sty lety trápily také všech přibližně dvacet místních Daimjó, jen v trochu jednodušším podání. Doba jednotlivých kol se od posledního Napoleona přeci jenom trochu natáhla, místo dvou týdnů tu máme střídání čtyř ročních období, jehož projevy na herní mapě vypadají úchvatně.

Kdybych měl vyjmenovat nějaké zásadnější novinky, moc dlouhé povídání by to nebylo. Všechno je téměř na chlup stejné jako u předchozích dílů a tak si v prvních chvílích jako nejmarkantnějšího rozdílu všimnete nového rozložení prvků na obrazovce, jehož podobu mají na svědomí umělci z řad vývojářů a mělo by vám padnout přesně do ruky, což je docela pravda. Tou nejdůležitější změnou je však implementace nového stromu talentů pro celou vaši frakci, které výraznou měrou určují, jakým směrem povedou vaše následující kroky. Vhodným výzkumem se tak postupně propracujete například k delšímu dostřelu lučišníků, silnějším mečům samurajů, rychlejším cestám na všech vašich územích nebo si odemknete ohnivé šípy. Podobnou možnost vylepšení pak mají i nestandardní jednotky (generálové, nindžové,...), samozřejmě uzpůsobené jejich potřebám, navíc si k sobě mohou do družiny vybrat a tříčlenný doprovod.

A zřejmě tou poslední zásadnější novinkou (pokud nepočítám například nové diplomatické možnosti jako předání zajatce) jsou občasné volby, které vám získají krátkodobou výhodu, jakoby buff. Příklad bude asi nejlepší – hra vás informuje o velmi kvalitní úrodě a dá na výběr, zda ji chcete všechnu rychle zkonzumovat nebo uskladnit na horší časy. Vaše volba pak ovlivní získanou výhodu, třeba při rychlé konzumaci dojde na dvě roční období k rychlejší produkci peněz ve všech ovládaných oblastech. Občas taky musíte rozhodnout o osudu zajatého kněze, občas o vašem dalším zaměřením (ekonomika nebo budování vojska), těchto malých voleb je opravdu hodně a vždy se vyplatí trošku popřemýšlet, než na něco náhodně kliknete.

Druhou podstatnou částí vaší cesty za obsazením celého Japonska jsou pak strategické souboje vaší a nepřátelské armády probíhající v reálném čase. Samozřejmě, tuhle část lze přeskočit a nechat ji vyřešit počítačem, ale co by to pak bylo za zábavu?! Zvlášť když by počítač vyřešil bitvu jako vaši prohru a vy byste si byli jistí, že soupeře dokážete s pomocí svých taktických schopností porazit! Zkrátka bych vám doporučoval používat automatické řešení bitev co nejméně nebo vůbec. Stejně jako v předchozích dílech by se daly všechny bitvy rozdělit do tří základních kategorií: pozemní, námořní a dobývání/bránění města.

Ani v tomto případě nečeká zkušené harcovníky série Total War žádné větší překvapení. Jako obyčejně všechno začíná pohledem na vaše rozestavěné vojáky, ke kterým generál pronáší svojí řeč. „Ani jsem se nesnažil rozeznat nepřátelské vlajky“, „Budeme hradby tohoto města bránit, i kdyby na nás zaútočili sami pekelníci“ nebo „Dokažte, že jste odvážní muži klanu XYZ“, to všechno jsou příklady generálova povzbuzování, které navíc probíhá v japonštině, což celé vypjaté situaci přidává na intenzitě. Pak už si jenom rozestavíte své jednotky, eventuálně je sdružíte do skupin a pořádně krvavá řež tisíců postaviček může začít.

Možná si tak při prohlížení okolních obrázků říkáte, že mezi nimi něco chybí. Ano, máte pravdu, konkrétně jde o vytípané screeny námořních bitev. V Total War: Shogun 2 sice nechybí, jenže... hra vás do nich vůbec nenutí a pokud souboje kocábek z duše nenávidíte a chcete se stavění loďstva mermomocí vyhnout, klidně to můžete udělat. Sice se tak v jistém smyslu ochudíte o nějaký ten zážitek a grafické orgie v podobě rozbouřeného moře, ale to bude asi tak všechno. Ostatní klany vám sice občas obklíčí nějaký ten přístav a budou blokovat obchodní stezky, ale stalo se mi to všeho všudy dvakrát, jednou počítač dokonce použil jenom jednu loď.

Zmínkou o počítači jsem si tak krásně nahrál na další kapitolu, která zřejmě v této recenzi ani nemůže chybět – umělá inteligence protivníků. Popravdě, právě od AI jsem čekal opravdu hodně, zvlášť když jsme se během vývoje dozvídali takové zajímavosti, jako že bude umělá inteligence dodržovat principy knihy „Umění války“ od čínského vojevůdce Sun-c' nebo že se hra neobjeví na pultech obchodů, dokud nebude AI dokonalá. Podařilo se to autorům splnit nebo se vše opět nese v duchu předchozích dílů? No..., jak se to vezme a to jak z pohledu tahové části, tak bitevní.

V obou případech si totiž umělá inteligence nevede vůbec špatně, ovšem jsou okamžiky, kdy jen tak nevěřícně kroutíte hlavou a nechápete, co to ten soupeř sakra dělá. Občas to dokonce vypadá, jako kdyby měl počítač nějaké výpadky mozku, jako kdyby na moment přestal naprosto přemýšlet. Jeho velmi oblíbenou činností je například nechávat si svá města zcela nechráněná, dalším fenoménem je sestavení velké armády, přesun k určitému městu, chvíle vyčkávání a následný ústup. Podobné chybičky se také občas projeví přímo při bitvě, i když s daleko menší četností. Navíc, na bitevním poli je počítač poměrně schopný, dokáže chytře využívat terénu a docela často vám umí zavařit. Na druhou stranu, všechno čas od času vynahradí podobnou kravinkou, jako je útok samotného generála na celou vaší armádu, ale to opravdu jenom výjimečně.

Kdybyste se náhodou začali z celé té kampaně nudit nebo by vám vše začalo lézt krkem, Shogun 2 nabízí lehké oražení v podobě historických nebo plně nastavitelných bitev. Ostatně, to vše nabízely také předchozí díly, takže nedojde k nějakému zásadnímu překvapení. Lehkým zklamáním je pro mne osobně malý počet historických bitev, které jsou pouze čtyři, navíc jenom jedna námořní. Když společně s tím uvážíte, že jsme si jednu bitvu mohli vyzkoušet už v nabídnutém demu (a jehož výsledky se vám do plné hry přenášejí), vycházejí nám z toho pouze tři historické bitvy, což je podle mne hodně slabé. Stejně tak zamrzí i omezený počet klanů v bitvách nastavovaných uživatelem, podobně jako v případě kampaně jich je pouze devět.

Táhne se to prakticky celou recenzí, pořád čtete fráze typu „stejně jako v předchozích dílech“, „opět se nic nezměnilo“ nebo „vše, co znáte z dřívějška“. Chytrého čtenáře tak může napadnout, zda jsem se náhodou nespletl a nerecenzuji původní Shogun: Total War z poloviny roku 2000 a nestáhl jsem si pouze nějaký balíček markantně vylepšující grafiku. Není tomu tak, ale uznávám, že podobnost obou dílů je až zarážející a někteří hráči by s tím mohli mít problém. Od loňského Napoleon: Total War nebo vlastně od kteréhokoliv staršího dílu se nezměnilo téměř nic, stávající principy a postupy jsou pouze neustále broušeny a obohacovány o některé nové prvky (jako například vývojový strom pro generály a agenty).

Na druhou stranu, zastávám názor, že celý systém série Total War se dostal do takové fáze, kdy už toho není příliš co vylepšovat. Posledním takovým chybějícím prvkem byly právě zkušenostní stromy pro speciální jednotky, ale co dál? Jak dál vylepšovat něco, co je takřka dokonalé? Tohle je zřejmě do budoucna ten největší problém, protože pokud série nepřijde s nějakou zásadní změnou, jako třeba zpracování naprosto nového období lidské historie, bude stagnovat. Pořád se to skvěle hraje, je to vynikající návykovka a pořádně si při obou částech prověříte své mozkové závity, ale je to pořád o tom samém. Což je možná lehká škoda, zvlášť, když mi demoverze přišla těžší (obě obtížnosti jsem měl nastaveny na možnost hard).

Grafika, prakticky hned od začátku jedna z nejsilnějších součástí Total War vás nezklame ani tentokrát. Popravdě, ani únorová demoverze nedokázala konkrétněji naznačit, jak bude konečná podoba Shogun 2 vypadat a upřímně, už ta vypadala neuvěřitelně. Jenže když si v poměrně detailním nastavení (popravdě jsem tak rozsáhlé nastavování grafiky dlouho neviděl) nastavíte tu nejlepší grafiku, budete valit oči. Tím spíš, když vaše karta podporuje technologii DirectX 11, která zde slaví svojí premiéru. Vše se pak ještě posouvá do další dimenze a na plné nastavení budete rovnou potřebovat pořádně silné dělo.

Abych na sebe také něco práskl, má novinářská verze sice umožňovala nastavit si tu naprosto nejlepší grafiku, jenže když jsem si ji zvolil a potvrdil, můj počítač to neustál a vypověděl službu. Takže okolní obrázky sice jsou focené s DirectX 11 a „ultra“ nastavením, jenže bez vyhlazování hran a Shader Model na verzi tři (maximum je 5.0). Je to možná škoda, ale alespoň nebudete ochuzeni o ten nádherný zážitek.

Ozvučení jsem si vychvaloval už v dojmech z demoverze a moje nastíněná extáze pokračovala i při hraní plné hry. Jen kdyby ta nápověda nebyla tak otravná, její vlezlý hlas (žena při taktické mapě a muž na bojišti) jsem si musel po několika minutách vypnout.

Dnešní recenze se pomalu nachýlila ke konci a popravdě, britští Creative Assembly mě vůbec v žádném směru nezklamali. Po dvou exkurzích do Evropy osmnáctého a devatenáctého století se série Total War (doslova) vrátila zpátky ke kořenům a tento návrat jí v mých očích prospěl. Druhý Shogun plný samurajů, lučišníků, generálů a cti vám zkrátka učaruje a budete mít v některých chvílích co dělat, abyste se od něj dokázali odpoutat. Samozřejmě by se dalo začít polemizovat o ještě lepší umělé inteligenci, přepracování více historických bitev nebo mít možnost rozjet si kampaň za všechny dostupné frakce, ale to je jenom otázkou času. Nepředpokládám totiž, že by si tyto příležitosti nechali autoři ujít a pokud ano, v záloze čeká bohatá módařská komunita, která se kolem série pohybuje prakticky už přes deset let a vždy se na každém díle důkladně vyřádila. Stačí si jenom počkat a půjde vám z toho počtu vylepšení hlava kolem.

Mimochodem, pokud vám v recenzi chyběla alespoň zmínka o multiplayeru, máte pravdu, kompletně jsem jej zatím ignoroval. Není to však tím, že by byl vyloženě odstrašující nebo že by s mi o něm nechtělo psát, jednoduše mě kampaň tak pohltila, že na multiplayer nezbyl čas, vlastně i teď jsem měl problém se od svého tažení odtrhnout a napsat tuto recenzi. A možná právě tohle bude pro vás ten nejdůležitější faktor při vašem rozhodování, zda si Shogun 2 koupit nebo ne. Já bych do toho šel, pokud milujete Total War a nedáte na něj dopustit, případnou investicí neprohloupíte.