Většina hráčů se dozajista již ocitla v následující situaci – chce si zahrát nějakou multiplayerovou střílečku. Není nic jednoduššího, nějakou (skutečně je jedno jakou) spustíme, chvíli hrajeme a pak si třeba po hodině řekneme, že by to chtělo změnu. A tak prostě vypneme první hru a spustíme druhou. Jenže ouha, ona ta druhá je téměř na chlup stejná jako ta první! Upřímně, takhle na papíře (či přesněji řečeno na monitoru) to může vypadat podivně, ale jen si to vezměte: Call of Duty, Crysis 2, Homefront nebo další FPSky vydané v posledním roce, všechny až na malé detaily nějak nepřirozeně připomínají ty ostatní a člověk má občas problém se v nich orientovat. Samozřejmě existují světlé výjimky (například Battlefield), ovšem těch bohužel není tolik, aby dokázaly těmto klonům konkurovat.

Proto jsme byli všichni velmi nadšení zprávou, že vývojáři z britského studia Spash Damage několik posledních let pracovali na převážně multiplayerové střílečce Brink, jenž se měla zařadit mezi tyto čestné výjimky a nabídnout po zážitcích prahnoucím hráčům něco jiného, zatím tolik neprovařeného. Dalším pozitivem byl i fakt, že londýnští autoři už mají za sebou několik povedených multiplayerových stříleček, kdo by neznal Wolfenstein: Enemy Territory nebo jeho už méně úspěšné pokračování Enemy Territory: Quake Wars. Karty tedy byly rozdány více než dobře, ovšem jak už se dá podle našeho úvodníku lehce odvodit, ne vše se povedlo a ne vše nakonec funguje tak, jak bychom si to představovali. Kde se nakonec stala chyba?

Vše přitom ze začátku vypadá tak zajímavě – hráče upoutá propracované úvodní video, ve kterém vám tajemný ženský hlas v rychlosti vysvětlí situaci. Celá hra se odehrává ve futuristickém a vysoce moderním městě „The Ark“, které bylo založeno teprve před čtyřiceti lety a které se po zaplavení Zeměkoule stalo útočištěm pro desetitisíce uprchlíků. Tento rychlý příval obyvatelstva sice na jednu stranu přinesl dalších rozmach města, na tu druhou se však lidé rozčlenili na dva tábory – ochránce a odpor. Situaci nezachránilo ani rozdělení města na dva samostatné celky a hráč tak do příběhu vstupuje v momentu, kdy se schyluje k otevřenému konfliktu mezi oběma frakcemi. Jeho první úkol je také jedním z nejtěžších. Na jakou stranu se přidá? Chce město, které zná teprve několik minut, zachránit nebo z něj naopak uprchnout?

Dobře, nejtěžší úkol to samozřejmě není, protože lze kdykoliv mezi týmy přepínat, ale sami musíte uznat, že to znělo jako skutečně podstatná součást hry. Navíc je to zřejmě ta nejlepší část celé singleplayerové kampaně, kterou zde simuluje osm samostatně stojících misí poslepovaných pomocí několika herních animací. Pozor, mise jsou pro obě bojující strany naprosto stejné, vlastně se liší pouze v animacích (a logicky v týmu, za který hrajete). Musím však říct, že z hlediska postav mi byli daleko bližší členové „Resistance“, hlavně díky tomu muži ve vasilu, který mi byl nejsympatičtější. Jenže je to spíš takový jednooký král mezi slepými, protože Brink rozhodně není o nějakém propracovanějším příběhu, nedej bože o sympatizování s postavami. Hlavním úkolem je dobře se zabavit a spolupracovat s týmem.

Ani několik dalších kroků ve střílečce Brink nenaznačují žádnou pohromu. Hned po úvodním filmečku a po určení vašeho týmu dostanete možnost odzkoušet si jedno z hlavních lákadel – uzpůsobit si svoji postavu k obrazu svému. Nutno poznamenat, že hned na začátku příliš možností na výběr nemáte, většina oblečků je zatím uzamčená a zpřístupní je až dosažení požadované úrovně nebo splnění zadaného úkolu. Autory musím za jejich přístup k této části nicméně pochválit, protože se očividně vyblbnuli až až a i když nabízených kombinací není několik miliard (jak tvrdila reklama), je jich určitě dostatek a každý hráč si může vytvořit svůj vlastní vzhled, podle kterého jej ostatní snadno rozeznají. Když k tomu připočteme povedené DLC balíčky nabízející oblečení a tetování ve stylu Dooma nebo Falloutu, opravdu zde nemám co vytknout. Tohle se zkrátka vážně povedlo, stejně jako upravování zbraní, jenž funguje na podobném principu.

Neméně se povedla i implementace takzvaného SMART (Smooth Movement Across Random Terrain) systému, který přidává zajímavý prvek – možnost přímo při pohybu po mapě předvádět různé parkourové triky. Pohyb postavy tak najednou není omezen na pouhé skákání nebo přikrčení, můžete se vyšplhat prakticky kamkoliv. Balkóny, úzké chodbičky nebo vyvýšená prostranství, tam všude se pomocí SMART systému dostanete. Další obrovská výhoda je ve způsobu, jakým se SMART používá. Nemusíte se bát žádné krkolomné sestavy tlačítek pro jednotlivé triky, jednoduše stačí mít zmáčknutý levý Shift (standardně sprint) a pak už jen třeba vyskočit nebo se skrčit. Postava pak reaguje i na základně blízkých objektů a může tak buď vylézt na vyšší překážky nebo předvést efektní skluz. Ten zde navíc lze dokonce využít i v souboji s nepřáteli, které pomocí něj efektně (a zároveň efektivně) srazíte k zemi.

Bohužel několik věcí, dokonce bych se je nebál označit za spoustu. Tím nejzákladnějším a pravděpodobně také největším problémem je malý počet map. Pamatujete, jak jsem u singleplayerové kampaně zmiňoval osm samostatně stojících misí? Tak vězte, že tolik je i samotných map, které nám Spalsh Damage nabízejí. Ano, jsou to přesně ty samé a i když jsou třeba co se týče prostředí poměrně variabilní, přeci jenom se zákonitě po nějaké době musí dostavit stereotyp. Každá mapa má i jakýsi samostatný příběh, či přesněji řečeno posloupnost úkolů, jež musí útočící tým vykonat (druhý se jim v tom pochopitelně snaží zabránit). Ke splnění každého z nich je nutno některého ze čtyř dostupných povolání – voják svými výbušninami zničí nepříjemnou bránu, inženýr opraví poškozené vozidlo, agent prolomí nepřátelské systémy, no a zdravotník dokáže uzdravit eskortovaného vězně.

Všechny tyto mapy si lze zahrát ve třech různých režimech – zcela sami nebo s kamarády v kooperativním režimu nebo pouze se živými lidmi. A tady přichází ke slovu další velký problém Brinku, naprosto dementní umělá inteligence, která je jednou z nejhorších, na jaké jsem měl kdy tu smůlu narazit. Předem dopředu říkám, že na jinou obtížnost než na tu nejvyšší ani nemá smysl hrát, pokud si tedy nechcete svojí agónii ještě prodlužovat. U počítačem ovládaných protivníků totiž nikdy přesně nevíte, jak budou reagovat. Budou po vás střílet? Nebo budou jen tak nečině stát? Nebo se stane zázrak a rozhodnou se něco udělat? Samozřejmě, hlavní devízou Brinku měl být a je multiplayer, jenže jak jistě tušíte, při kooperaci někdo musí za tu druhou stranu hrát. A to je právě ten problém... Závěrečná poznámka směrem k AI. Vůbec se nemusíte bát postavit se celému soupeřově týmu, neměli byste s tím mít žádné větší problémy.

Když už jsem zmínil malý počet map, možná by stálo za to přiblížit si také několik přiložených výzev, takzvané „Challenges“. Ty stojí zcela stranou hlavní příběhové kampaně a jejich jediným smyslem je odemykání nových vylepšení pro vaše zbraně, ať už je to lepší zaměřovač, tlumič, větší zásobník, atd. A hned tu máme další problém, je jich totiž zoufale málo, pouhé čtyři. Ano, každá z nich sice nabízí tři úrovně obtížnosti a za každou úroveň si odemknete něco jiného, jenže i tak je to málo. Asi nejvíc je to vidět v jinak mimochodem moc hezkém menu, kdy se čtyři výzvy krčí v levém horním rohu obrazovky a zbytek zeje prázdnotou. Škoda, snad se situace zlepší s příchodem stažitelných balíčků.

No a zároveň s vylepšováním zbraní musím zmínit i zbraně samotné. Brink má jednu nespornou výhodu – zbraní je opravdu spousta a zcela klasicky se dělí na pistole, brokovnice, samopaly a kulomety. To všechno by bylo fajn, kdyby si kousky z jednotlivých tříd nebyly tak strašně podobné. Vážně, ono je sice hezké, že si můžete vybrat z nabídky třeba deseti samopalů, jenže oni všechny střílí tak nějak na jedno brdo.

Jediná věc, která tak snese ta nejpřísnější měřítka a která lehce paradoxně představuje to vůbec nejlepší na celém Brinku, je grafika a ozvučení. Vlastně jediná lehce horší věc je fakt, že všechny postavy jsou takové strašně protáhlé ksichty, ale tak to záleží na věci názoru. Vše ostatní je však na více než dobré kvalitě, sedm let starý id Tech 4 ještě očividně neřekl poslední slovo. Někomu by sice mohla vadit poměrně komiksová grafika a takové lehké vykrádání stylu Team Fortress 2 (zvlášť když potkáte tlustého panáčka s těžkým kulometem), ale já zastávám názor, že Brink jde na tu komixovost přeci jenom trochu jinak. Podle mě je přeci jenom trochu vážněji pojatý a tolik si nelibuje v pastelových barvách. Jenže znáte to, tohle chválení a hodnocení je opět hodně o subjektivním pocitu daného člověka.

Stejně tak to může být i s ozvučením, které stejně jako grafika nedělá Brinku žádnou ostudu. Snad jen kdyby se oznámení týmových lídrů tak často neopakovaly, ono když několikrát za minutu slyšíte někoho říkat "They've taken our command post! Recapture it!"s takovým tím černošským přízvukem... Je to zkrátka občas o nervy, větší variabilita by vážně neškodila!

Brink nakonec není vyloženě špatná hra, titul podobného ražení tu nějakou chvíli nebyl a na herním trhu se dozajista najde spoustu lidí, kteří si ji koupí a budou ji nadšeně hrát. Vynikající stylizaci, pár skvělých nápadů nebo povedený SMART systém však velmi silně sráží dolů malý počet map nebo naprosto dementní umělá inteligence, u níž nikdy nevíte, jak zareaguje. Dá se tedy tato střílečka někomu vyloženě doporučit? Odpověď na tuto otázku bude velmi těžká, jelikož všechno, co v Brinku naleznete, jsme už někde viděli – ať už jde o Enemy Territory, Team Fortress 2 nebo snad i Mirror's Edge.

Na druhou stranu všechny části vyjmenovaných her docela solidně smíchává dohromady a zákazníkovi předkládá něco, kvůli čemu by si jinak musel tyto dvě hry zakoupit a zároveň si k tomu stáhnout třetí (Enemy Territory je totiž stále ještě zdarma!). Zda to stačí k vašemu štěstí je už však jenom na vás.