Jestli si sérii Red Faction může hráč s něčím propojit, pak to bude na sto deset procent destrukční systém. S tímhle Volition prorazil. Protože co si budeme povídat – žádné atmosférické či jiné orgie Red Faction hráči nikdy nenabídlo. A to i přes fakt, že se za tímhle pojmem skrývá víc jak desetiletá historie a čtyři tituly. Není to však nejnovější Armageddon, který byl z pohledu hráče nejvíc revoluční. To před dvěma lety vydaná Guerilla se může pyšnit tím, že sérii po letech vrátila mezi elitu.

Ke vstupu mezi smetánku Red Faction vždycky něco postrádal. A tak to pokaždé zkoušel trochu jinak. Jedině tak si asi lze vysvětlit důvody, jež tvůrce vedly k upuštění od volnoměstské…pardon – volnomarsské zábavy k lineárnímu počinu, který než aby využil vlastních nápadů, tak čile kopíruje cizí.

Ale hezky popořadě. Příběh se opět odehrává na Marsu, který lidstvo v době, v níž se příběh odvíjí, kolonizuje už přes jedno století. Rod Masonů patří – řečeno dějepisně – ke starému klanu, jenž stál na počátku osidlování Rudé planety sousedy ze Zeměkoule. Armageddon se odehrává v roce 2170, což znamená, že se chopíme otěží Alecova pra-pra-pra Dariuse Masona, který už ale spíš než horničině rozumí hypergalaktickým kvérům a zbraním – je totiž něco jako žoldák. A společně s Red Faction jednotkami jde po chlápkovi, který si říká Adam Hale. Právě v jeho slizkých pařátech se teď nachází ovladač k terraformeru, jakémusi přístroji, který ovládá atmosféru Marsu. Asi je jasné, jaký osud tenhle stroj čeká, když se ocitne v nepravých rukou. Stejně tak je jasné, kdo musí jeho zničení překazit.

Povrch planety je neobyvatelný, lidé zahnáni pod zem. Darius přijme riskantní džob a vydá se na průzkum neobjevených částí podzemních prostor. A co se nestane – jakýmsi nedopatřením se mu povede rozproudit život v původních osadnících planety. Tyhle krvežíznivé potvory rozhodně nejsou rády, že se jim někdo zabydlel v jejich teritoriu. S lidmi se nebaví, ale rovnou jim oddělují končetiny od těla. No Dariusi, tohle už je pořádná výzva. Zvlášť s přihlédnutím k faktu, že si tuhle rasu nějak dokázal ochočit právě Adam Hale.

Změna nezměna, sandbox by se bezesporu hodil. Takhle totiž tvůrci vytvořili příběh plný klišé a siláckých proslovů, které hráč prostě nemůže brát vážně. Když se o to totiž pokusí, zjistí, jak ledabyle je celý děj zpracován. Proto i kdybyste se s Dariusem chtěli sžít, nepůjde to. Anebo jen velmi ztěžka.

S tím potom souvisí i hratelnost. Linearita jí prošpikovala skrz naskrz, takže ti z vás, kteří byli zvyklí na jakous takous volnost, se budou muset smířit jen s jedinou cestou. Ono to na druhou stranu lze ospravedlnit – kdo z vás by chtěl mít volno bůhví kolik kilometrů podzemí, že. Díky designu jednotlivých úrovní se však hra ke vší smůle nevyhne ani stereotypu. Šablonu, podle které tvůrci svoje mapy rýsovali, odhalíte velmi snadno. Úzké chodby slouží pro přesun do velkých prostor, odkud na vás většinou vybafne stádo příšer. Hra vás pustí dál jedině tehdy, až vybijete tu nejposlednější z nich.

To poměrně dost ubírá na atmosféře hry. Volotion jako by váhal, jakou cestou se vydat. Survival horor? Příběh k tomu vybízí, koneckonců pro by hovořila i neustálá tma a osamělost hlavního hrdiny. Daleko víc ale Armageddon inklinuje k bezbřehé Rambo akci. Jakmile se na vás vyřítí tuna nepřátel, nezbývá vám totiž nic jiného, než běhat skákat, střílet všude možně a sesouvat stavby okolo.

GeoMód je vůbec jedna z nejzábavnějších a rozhodně nejpovedenějších věcí ve hře. Když dojdou náboje, není problém se s MagnetGunem prostřílet dál. Jednoduše na příšeru – nebo na objekt, to je fuk – přilepíte magnet, další ranou pak rozhodnete, kam se magnet přichytí. Lehce PortalGunový zážitek zpříjemňuje i fakt, že takhle lze zničit skoro všechno.

Zbraní hra obsahuje docela slušné množství. Navíc Darius si v mnohém nezadá s Dukem, za pas umí schovat až čtyři kvéry. Standardní samopal a brokovnici doplňují třeba takové výplody moderní techniky jako Nanobouchačka, PlasmaGun a spousta jiných. Když doběhnete do jedné ze stanic – které mimochodem nápadně připomínají ty v Dead Space – můžete Dariusovi přidělit nějakou novou schopnost, máte-li dostatečné množství chechtáků.

Když dojde na boj, rozhodně se nevyplatí skrývat se někde za zdí a čekat na svou šanci. Jednak nezapomeňte, že všechno v Red Faction na vás může kdykoli spadnout, jednak taky mějte na paměti, že nepřátelé útočí jako kamikadze. Navíc disponujete několika zajímavými schopnostmi, které se rozhodně vyplatí užít. Ale jinak, jak už jsem říkal, stačí jenom dovedně skákat, sem tam se vyhnout útoku a střílet o sto šest. Kupodivu souboje s masou nepřátel neomrzí. Minimálně ne hned, byť se celou hru potýkáte v podstatě se stejným modelem zabíjení. Občas na vás vybafne nový druh, jejž hra nezapomene se vší pompou uvést v krátké cut-scéně.

AI mohla být lepší – o tom asi netřeba vést dlouhé spory. Až příliš často se nepřátelé zaklesnou do sebe, čímž vám poměrně dost ulehčí jejich likvidaci. Až příliš často se zaseknou v nějakém kusu plechu a nemohou z něj ven. Až příliš často se pohybují v nachlup stejné trajektorii, takže vlastně zabijete dvě mouchy jednou ranou. Škoda.

Graficky se hra drží snad jenom ve filmových prostřizích mezi misemi, jinak se v příliš dobrém světle rozhodně neukazuje. Ale alespoň funguje bez zásadnějšího trhání i na slabších strojích. Nepřátelé by ale rozhodně mohli být vykresleni detailněji. Takhle – a je mi jasné, že těch srovnání s Dead Space už tu bylo několik – se mohou rovnat snad jen prvnímu dílu téhle survival série.

Red Faction: Armageddon ze sebe vymáčkl, co mohl. Jenomže tahle série tápe. Nebo na víc nemá, to už si bude muset hráč přebrat sám. Každopádně až příliš lineární pojetí – pro mě nepochopitelné – ze hry nedělá nic víc než jen průměrnou zábavu se stylovým ničením všeho kolem sebe. A to je vše. Takových osamělých klaďasů s epickými výroky jsme tu už měli tolik, že spočítat je by bylo zhola nemožné. Armageddon neví, čím by hráče překvapil. A tak radši vsází na jistotu. Jenomže i tahle zdánlivě bezchybná strategie se může minout účinkem.