Ještě než se všichni vydáme zachraňovat Zemi s kapitánem Shepardem nebo na jiná virtuální dobrodružství, kterých letošek nabídne dost a dost, je nutné ten ospalý začátek roku nějak překousat. S přicházejícím jarem se budí i herní branže, což je pro hráče signál, že by měli zbystřit. Předskokanem tohoto období číslo jedna budiž akce Syndicate, pod kterou si zřejmě jen pamětník vybaví strhující RTSku z roku 1993. O tři roky později jí doplnilo akčnější Syndicate Wars – a pak už nic. Dlouhou pomlku utnuli až Starbreeze Studios a jejich remake, který si neklade za cíl nic menšího, než znovu dostat Syndicate na výsluní.
Syndicate útočí především na ty, kteří v minutě podlehli šarmu Crysis a jemu podobných her. Futuristický vzhled, ultra vychytané, bledě modré dotykáče, roboti a bůhví co všechno ještě – na to Syndicate sází taky. Nějak výjimečně originální počin nám tedy v mechanice (anebo v Origin knihovničce, chcete-li) nepřistál, o tom žádná. Hra ale kromě příběhu nabízí taky kooperaci, kdy ve stylu Left 4 Dead nabíháte na různě silné bandy nepřátel. Ale pěkně popořadě. Než se připojíte s kamarády do speciálních co-op misí, udělejte si zhruba sedm hodin čas na singleplayer.
Ten nabídne poměrně průhlednou, zato však svižně se odvíjející zápletku. Ta se točí kolem dvou znepřátelených organizací na výrobu čipů, které kdo nemá pěkně usazené v šedé kůře mozkové, jako by nebyl. Je jasné, že v tomhle byznysu tečou pořádné sumy. Jste Kilo, jeden z agentů EuroCorpu. Kilo nemluví, je v podstatě jen divákem – a to v některých pasážích, zvlášť těch závěrečných, nedělá dobrotu. Děj několikrát zamotá množství zvratů (ze židle vás ale nevytrhnou), takže nakonec všechno končí úplně jinak, než začalo; každopádně ale tak, jak každý očekává. Těžko potom odhadovat, jakou roli vlastně dějová linie v celém počinu hraje.
Takže většina lidí má čipy, čipy ovládá zlá korporace, ta bojuje s další korporací – a když se tohle všechno obleče do řádně klišoidního futuristického hávu, máme tu poměrně slušnou a lá Crysis jednohubku, řekl by si jeden. A nebyl by daleko od pravdy. Všechno, co nabízí Crysis v luxusním balení, nabízí i Syndicate v trochu okleštěné verzi.
Linearita prostředí – nic nového pod sluncem. Hra vás vláčí přesně tou cestou, kterou vám předem vytyčili vývojáři. Velmi rychle tedy rozpoznáte, že teď zrovna stojíte v místě, odkud asi za chvíli začnou nabíhat nepřátelé. Ale nutno dodat, že jí to aspoň neubírá na spádu. Tempo je strhující od začátku do konce, čas se Syndicate ubíhá velmi rychle – pod jednou podmínkou: Že přistoupíte na jeho pravidla hry. Smíříte se s linearitou, smíříte se s občasnými bugy zjevujícími se vždy, když jste o něco rychlejší, než by si hra přála.
Souboje mají Starbreeze poměrně slušně zvládnuté. Ne snad že by inteligence protivníků dosahovala nějak převratně závratných výšin. Většinou se vás nepřítel snaží ze všech sil oběhnout, čímž si ale většinou vykoleduje jen několik dobře mířených kulek. Soupeři nabíhají ve vlnách, často ne moc organizovaně, takže jich klidně odprásknete několik na jeden náboj. Tenhle neduh se jim daří částečně kompenzovat silným brněním, které musíte nejprve zneškodnit. Tím se dostáváme k systému DART Overlay – vašemu čipovému já, díky kterému jste o něco odolnější než ostatní. Už vážně chybí jen navléct nějaký bezva úplý nano oblek.
Zapnutý DART systém vám umožňuje vidět skrz zdi a využít na nepřátele některé ze tří speciálních schopností. Buď je donutíte k sebevraždě, nebo je „načnete“ elektrickým výbojem anebo – a to je mé nejoblíbenější -, se nad nimi zmocníte kontroly. Takový nepřítel se stává vaším přítelem, protože chladnokrevně vraždí své druhy tak dlouho, dokud kromě něj nezbude nikdo jiný (pak se poslušně zastřelí) anebo pokud ho dřív někdo neodpráskne.
Zbraní se ve hře moc nepovaluje, ale to vás nemusí trápit. Hru klidně projdete s dvěma různými druhy samopalů. Krycí systém funguje perfektně a vůbec bych se nezlobil, kdyby se pomalu prosadil jako standard ve všech FPSkách. Stejně tak jako RPG prvky: Sem tam se dostanete k čipu některého z nepřátel, takže si pak můžete vybrat, jak chcete svoje schopnosti vylepšit.
Syndicate se svého času prezentovalo jako hra hodně zaměřená na kooperaci. Kooperační režim skutečně nabízí několik hodin hraní navíc – ale víc nic. Loading (což ale hodně závisí na přidělených parťácích a jejich „rychlosti“) trvá dost dlouho na to, abyste si příště něco podobného rozmysleli a samotný gameplay rozhodně není tak revoluční, jak se nám EA snažilo vštípit. Se čtyřčlenným týmem prolézáte různé lokace, čistíte je od nepřátel, kteří mají o něco tužší kořínek než v singleplayeru a snažíte se získat co největší skóre. Když parťák padne, rychle ho můžete uzdravit a poslat zpátky do bojiště. Toť Syndicate a kooperační režim v zkratce.
O grafice už tu letmo řeč padla, teď ještě akorát doplňme, že byť nedosahuje kvalit těch nejlepších, v součtu nijak nezaostává. Přesto – vedlejším postávám by nějaký polygon navíc rozhodně neuškodil, bezpochyby. S tím, co Syndicate nabízí, ale na druhou stranu bezpečně prorazí i na méně výkonné stroje.
Na jednu stranu je Syndicate nadmíru sympatická hra; na stranu druhou ale jako by sama nevěděla, jestli se za ní má sama pokládat nebo ne. Potenciál na dvojku tu i s přihlédnutím k závěrečné scéně samozřejmě dřímá, chtělo by to ale z námětu vyždímat ještě o trochu víc. Nemluvný hrdina tomu všemu taky příliš nepřispěje. Jinak jde o svižnou, nepříliš nápaditou střílečku, která dokáže pobavit a někoho snad i nadchnout. Ten někdo by ale nesměl projít rozbombardovaným New Yorkem v nano obleku.
