Už jsou to téměř dva měsíce, co vydavatelství Electronic Arts uvolnilo zdarma hratelnou demoverzi nového RPG Kingdoms of Amalur: Reckoning od taktéž nových 38 Studios. A proč to skrývat, demo se mi až na několik věcí převážně líbilo a tak jsem byl zvědav, jak dopadne plná verze. Před nedávnem se mi konečně dostala do rukou verze jdoucí do obchodů a já se mohl s klidným srdcem ponořit do tajů království Amalur. Po více než deseti hodinách se vracím a vy se mě jistě zeptáte – tak co, jaké to tam je? Inu, pozorně čtěte dále a snad si uděláte přibližný obrázek.

Když jsem před nedávnem psal dojmy z demoverze Kingdoms of Amalur: Reckoning, použil jsem jedno přirovnání, které se mi nesmírně líbilo – hrajete za mrtvolu. Jistě, není to brané úplně doslova, nicméně to nemění nic na faktu, že jste na začátku kampaně mrtví. Díky působení lektvaru gnomího profesora Huguese se však probudíte uvězněni v hromadě těch, kteří neměli takové štěstí a dostanete druhou šanci. Aby toho náhodou nebylo málo, po několikaminutovém lineárním tutoriálu zjišťujete, že jste docela speciální, neboť nemáte předurčen žádný osud (slovy programátora váš osud nebyl definován). Tím pádem je vaše životní cesta zcela ve vašich rukách a pokud budete chtít, dokážete měnit i osudy ostatních. A když se bude hodně snažit, třeba se vám podaří zastavit zlého Gadflowa a jeho jednotky, s nimiž už dlouhou dobu ostatní národy válčí, jelikož chce ovládnout celý svět.

Jak jsem zmínil v předcházejícím odstavci, úvodní tutoriál je zcela lineární a vývojáři vám během něj zvládnou prostřednictvím gnomů ve věži představit takřka vše, co k zdárnému hraní KoA: Reckoning potřebujete vědět. Jakmile však opustíte relativní bezpečí temné věže (tohle je tedy hodně relativní, neboť je pod útokem a bortí se) a poprvé zakusíte svit slunečních paprsků, ztratíte i ochrannou ruku autorů a od té chvíle už je vše zcela na vás. Chcete hrou pouze proletět a plnit čistě příběhovou linku? Nebo se raději touláte krajinou, plníte vedlejší úkoly a postupně odhalujete všechna nabízená zákoutí? Ať tak či tak, meze se vaší invenci příliš nekladou.

Je však bezesporu škoda, že autoři nebyli při vymýšlení úkolů o něco kreativnější. Jistě, v demoverzi jsem si pochvaloval, jak dokázali obvyklé a notně ošoupané varianty zaobalit do atraktivnějšího kabátku. Tato pochvala platí i nadále, přesto si myslím, že svůj nejlepší prach vystříleli hned ze začátku a čím déle hrajete, tím méně obvyklých úkolů potkáte. Nehledě na to, že ani rozhovory nejsou kdo ví jaké terno a až příliš často jsem se přistihl, jak komunikaci mezi postavami přeskakují až k potřebné volbě. A ani ty volby nejsou nic moc, neboť ať zvolíte cokoliv, výsledek bude většinou stejný. Samozřejmě, v těch zásadních (beru/neberu úkol, zabít/ušetřit) rozdíly jsou, v těch ostatních skoro žádné. Schválně si zkuste Agartha chvíli zesměšňovat a chvíli se chovat hezky, jeho reakce budou vždy stejné.

Kingdoms of Amalur: Reckoning lze hrát třemi rozdílnými způsoby – buď se vydáte cestou válečníka, zloděje nebo kouzelníka. Volba specializace záleží zcela na vás a dokonce lze vytvářet i určité hybridy. Hra vás v tomto směru skutečně příliš neomezuje a dokonce dovolí zkombinovat i všechny tři specializace do jedné. Příliš to však nedoporučuji, neboť za věnování se pouze jediné talentové větvi (každá specializace má svoji vlastní) získáváte další bonusy navíc v podobě jakýchsi osudových karet. Ty se vám odemykají s určitým počtem bodů v daných větvích. Posledním do party jsou pak schopnosti, do nichž pokaždé přiřazujete jeden bod a tím zlepšujete různé vlastnosti vaší postavy a také její povolání.

Povolání jako taková jsou zde pouze tři – alchymie, kovářství a sagecraft. Ať se to na první pohled nemusí zdát, každá specializace dokáže všechny využít. Alchymie a sagecraft jsou jasné, lektvary a možnost vytvořit si vlastní gemy se hodí vždycky. Paradoxně se však často hodí také kovářství, neboť ve světě Amaluru dokážete ukovat i obleky pro mága (ať to zní jakkoliv zvláštně). Celkově vzato však musím tato povolání pochválit, především alchymii. Až do maximální úrovně totiž neznáte všechny recepty a ty co znáte si zpřístupníte jedině tak, že budete experimentovat a zkusíte smíchávat různé byliny. Skvělý nápad! Podobně to funguje také u sagecraftu, místo rostlin však kombinujete různobarevné krystaly. Nejjednodušší je v tomto směru kovářství, které vám alespoň řekne, co k danému typu předmětu potřebujete.

Samotná hratelnost ideálně zapadá do kolonky hack-and-slash RPG. Můžete mezi sebou libovolně střídat až dvě zvolené zbraně, štít je i v plné verzi na zcela samostatném tlačítku (a nelze tedy používat kombinaci štít + cokoliv), sesíláte kouzla, uskakujete útokům nepřátel,... Zkrátka taková ta klasika, tedy až na ten štít, kterých mimochodem existuje velké množství a některé z nich využijí i například mágové. Ze speciálních vychytávek KoA: Reckoning musím vyzdvihnout především schopnost „Osud“ (anglicky „Fate“), jenž lze použít pouze jednou za čas (při naplnění daného ukazatele). V tu chvíli se celý svět okolo vás jakoby zpomalí, síla vašich schopností se znásobí a vy dokážete v mžiku zlikvidovat i silnější partu nepřátel. Je však nutno poznamenat, že pokud „Osud“ vyprší a vy jste nikoho ještě nezabili, či přesněji řečeno neprovedli žádný zakončovací chvat, „mrtví“ nepřátelé opět ožijí.

Stejně tak musím pochválit i stealth režim, který je příjemný, milý, využitelný a tak nějak mi připomněl loňský Deus Ex: Human Revolution. Ani zde totiž nechybí podobné animace, kdy můžete přesně ve stylu Adama Jensena zlikvidovat nic netušícího soka. Příliš příležitostí přiblížit se nepozorovaně ke svým nepřátelům jsem však stejně nezaznamenal, protože jak se koneckonců dozvíte v následujícím odstavci, váš herní zážitek několik věcí limituje.

Bohužel, doslova na každém rohu na vás totiž bude číhat konzolovost titulu, která je horší o to víc, že je v některých případech až příliš obtěžující. V prvé řadě musíte počítat s tím, že se dokážete zaseknout prakticky o cokoliv, nehledě na to, že i malinkatý sráz pro vás bude nepřekonatelnou překážkou, kterou nedokážete ani při své schopnosti měnit osudy druhých lidí překonat. Další věcí, která mě osobně vadila docela dost, je ovládání během boje. Jak jistě tušíte z okolních obrázků, hrál jsem mága, či spíš kouzelnici a nejvíce mne ve chvílích nejtužších bojů vytáčely dvě věci. Jednak si nelze vybírat cíl útoku (to za vás hra činí automaticky podle natočení postavy), pak také to, že musíte kouzlo nejprve vybrat a pak až teprve seslat. Ono by přeci jenom to namapování kouzel na čísla mělo mít hlubší smysl než jenom pouhý výběr, nemyslíte?

Největším nedostatkem Amaluru je tak všudypřítomná sterilita, která před vámi během hraní poroste a bude herní svět stále více zakrývat jako jakási gigantická skleněná kopule. Příklad z jednoho města, do něhož jsem dorazil asi po třech hodinách hraní, bude zřejmě nejprůkaznější. Celým světem by měla letět nějaká zvláštní morová rána, útočící na lidskou krev. Člověk by si tedy myslel, že se to na vzhledu místa, které je touto chorobou postiženo, nějak projeví. No,… bohužel se nic takového nedočkáte, stejně tak jako když se vám podaří šiřitele moru zlikvidovat. Místo vypadá stále stejně, obyvatele se chovají stále stejně. Vlastně když to lehce přeženu: kdybych na začátku nepotkal kašlajícího vojáka, skoro bych si žádné nákazy nevšiml.

A to bohužel není jediný příklad. Ať totiž uděláte cokoliv, splníte jakýkoliv úkol, svět Amaluru bude stále stejný, stejně se chovající, stejně statický. Jako kdyby šlo ze strany vývojářů pouze o jakousi kulisu, z níž čas od času někdo vystoupí, aby vám zadal jakýkoliv úkol a zase ustoupí do pozadí. Herní prostředí mi tak zřejmě nejvíce připomínalo svět World of Warcraft. Ano, i zde je svět hodně sterilní a příliš na vás nereaguje, jenže v případě tohoto titulu je vše způsobeno tím, že jde o MMORPG, kdy se světem pohybují stovky hráčů zároveň, kdežto KoA: Reckoning je „obyčejná“ singleplayerovka.

Z grafického hlediska nemám Kingdoms of Amalur: Reckoning prakticky co vytknout. Je to především díky kreslené stylizaci, který hernímu světu neskutečně sedí a který se mi upřímně řečeno strašně líbí. Grafickému vzhledu hry také nesmírně pomáhají některé animace, až uvidíte válejícího se medvěda nebo nepřítele, který po ohnivém kouzle běhám v kruzích s hořící zadnicí, jistě mi dáte za pravdu. Nedostatky? Žádné si teď v rychlosti nemohu vybavit, snad jen opět připomenu, že ve světě Amaluru jsou velice módní piercing a tetování v obličeji. Kdo ho nemá, jakoby nežil.

Kingdoms of Amalur: Reckoning je bezesporu nadprůměrné RPG a popravdě řečeno, jako první počin amerických vývojářů z 38 Studios je to dokonce skvělé (i když jim pomáhali pánové z Big Huge Games). Přesto však nemohu jít se svým hodnocením výš než na sedmdesát procent. Je to především díky sterilitě herního světa, velice málo atraktivním rozhovorům a také faktu, že je hra v některých ohledech až příliš konzolová (a to i na konzole). Pokud si však chcete vyzkoušet RPG ve stylu MMORPG, které je čistě singleplayerové nebo chcete otestovat mix všemožných nápadů s pár novinkami, pak je KoA: Reckoning správnou volbou.