V poslední době se opět skandovalo ono slavné heslo: „Kdo neskáče, není Čech hop, hop, hop.“ A v tomto případě si já zaskáču hrozně rád. Max: The Curse of Brotherhood je čistá hospačka, která si bere to nejlepší ze žánru a tvoří tak skoro dokonalou skládačku, na kterou je radost pohledět.

Hrdina Max se k nám ovšem dostává s drobným zpožděním a není první v sérii. Zatímco jeho předchůdce Max & the Magic Marker vyšel napříč platformami v lednu 2010, druhý Max vyšel nejprve na Xbox One a až nyní se dostává na svého mladšího bratříčka a také PC.

Miluji hopsačky, na Raymanovi jsem vyrůstal a i jeho předchůdci mě vždy dokázali ukotvit k PC na dlouhé hodiny. Max naštěstí nebyl výjimkou, a tak jsem ho nadšeně mohl provést ve snaze zachránit jeho mladšího brášku opět s pomocí kouzelného zvýrazňovače.

Příběhově se hra blíží hře Giana Sisters: Twisted Dreams, ale na mě z ní také dýchal, dnes už pravděpodobně ne moc známý titul, Heart of Darkness, který je podle mého jednou z nejlepších plošinovek, jaké kdy vyšli.

Na cestě se projdete několika lokacemi od pouště přes džungli až k ohnivému podzemí. Každá lokace vám také už od začátku napoví, kterou další schopnost váš kouzelný fix získá. Těch je dohromady 5 a můžete je používat jen na určitých místech.

To ovšem nebrání tvůrcům, aby hráčům nezamotali nejednou hlavy svými hádankami. Na rozdíl od legendárního Raymana nebo Giana Sisters: Twisted Dreams rébusy tvoří větší část hry. Nevím, kam ovšem hru co do náročnosti nim zařadit. Málokdy se vám stane, že by hádanky byly složité, nicméně občas se nějaká najde a dokáže na delší dobu potrápit.

I přes mírné záseky se dá hra dohrát za zhruba 5 a půl hodiny, které strávíte v 7 kapitolách o dohromady 20 misích. V porovnání třeba se sérií Call of Duty, kde poslední Ghosts dohrajete na nejlehčí úroveň za zhruba stejnou dobu, bych osobně sáhl raději po Maxovi.

Jako velký klad hry považuji právě její hravost a vizuální stránku. Dokud jste v poušti, můžete si říkat, že hra vypadá vcelku kresleně a průměrně. V lokacích džungle ovšem věřím, že svůj názor změníte a až dostanete schopnost vodního proudu, budete teprve nadšení.

Ke krásným lokacím patří i laškovná hudba, která málokdy vystupuje z odlehčeného a hravého tónu, ve kterém se plošinovky většinou nesou.

Stejně jako u hudby je vidět snaha tvůrců odlehčit atmosféru v celé hře. Krásným příkladem je ztělesnění Maxových odvěkých nepřátel. Na jedné straně vaše rádkyně: hodná, stará, meditující paní a na straně druhé: ďábelský stařec Moustache se svojí bestií a poskoky.

Na druhou stranu jen humor a hezký vzhled dobrou hru nedělají a přesto, že i Max občas prohodí nějakou tu hlášku (hlavně při ničení kamer podobným očím Moustacha), hra kromě pár minionů moc nenabídne.

Hlavním pilířem hry je opravdu procházení lokací za pomoci manipulace s přírodou. Sem tam se objeví nějaká akčnější scéna se zpomalováním času nebo útěkem před Moustachovou krab – gorilo bestií. Přitom občas narazíte na zvířata nebo již zmíněné tupé přisluhovače. Bohužel jich není tolik, kolik by mohlo a dovedu si představit navýšení jejich počtu na úkor hádanek nebo jejich zapojení do nich.

V porovnání se zmíněným Raymenem a dalšími, kde se to nepřáteli jenom hemžilo, vypadá Max bohužel tak nějak opuštěně a prázdně, jako kdyby tvůrci vytvořili kulisy pro úchvatné představení, ale zapomněli říct hercům, v kolik se mají dostavit na plac. Tvůrci mohli například na konec každé části dát alespoň minibosse, který by odpovídal určitému prostředí.

Na to navazuje další nešvar, o kterém jsem již mluvil. V porovnání s jinými hrami je to herní doba. Hra mě i přes menší počet nepřátel natolik pohltila, že mě mrzelo, že se dá dohrát natolik rychle, byť třeba ne na 100%. Pokud by se přidalo více nepřátel a jedna část kampaně zaměřená na nebesa, byla by hra sklidila určitě lepší hodnocení a mohla by se i přes drobné rozdíly postavit na piedestal vedle tolikrát vzývaného Raymana.

Na druhou stranu je Max o něco lehčí a přístupnější více hráčům, kteří nehledají vysloveně plošinovku, která by měla hardcore mode jako Gianna Sisters, ale chtějí se „jenom“ dobře pobavit a příjemně relaxovat. A pokud by náhodou našli i tací, kterým už například Dark Souls zkřivil prsty u rukou a na nervy jim rozehrál píseň zoufalství a beznaděje, věřím, že i tací najdou zalíbení v Maxovi a jeho nesnadné ceste za záchranou brášky.