Vraťme se v úvodu dnešní recenze pár roků do historie. Konkrétně na E3 2012, kde byla představena nová herní konzole společnosti Nintendo – WiiU. A nejenom ona, společně s ní také balíček několika her, které měly na trh dorazit zároveň s konzolí. Byl mezi nimi i velice zajímavě vypadající titul ZombiU od Ubisoftu. Jó, to bylo ještě před érou všech možných zombie survival open world early access only simulátorů, navíc se zajímavým využitím (tehdy) nového ovladače.

Střih. Jsme zpět v roce 2015 a na ZombiU si už mnoho lidí nevzpomene. Jenže najednou přijde blesk z čistého nebe – ZombiU po třech letech vyjde znovu, tentokráte na konzolích PlayStation 4, Xbox One a na počítačích. Po exkluzivitě na WiiU se najednou slehla zem. Zmizely zajímavé prvky s ovladačem, zmizelo U z názvu a ze ZombiU se stalo jenom Zombi. Stálo to Ubisoftu za tu námahu?

V prvé řadě je potřeba říci, že Zombi je čistokrevnou předělávkou z jedné konzole na ostatní a nic víc. Nečekejte nové módy (třeba multiplayer), nové prvky, hezčí grafiku, nic takového. Byť upřímně řečeno, graficky hry sice vypadá o malinko lépe než na WiiU, přesto to vzhledem k dnešnímu standardu není žádný zázrak. Což by nebyl ani před těmi třemi lety, spíš tak kolem roku 2006. Neostré a málo detailní textury, plytké nasvícení a celkově slabý vizuální dojem tedy rozhodně není něco, s čím by se chtělo Zombi chlubit.

Díky konverzi z WiiU se také ztratily veškeré zajímavé prvky související s ovladačem této konzole, především jeho dotykovou obrazovkou. V ZombiU jste na ni pracovali s inventářem, skenovali okolí, mířili skrze hledí nebo třeba pomocí jednoduché minihry odemykali zamčené dveře či odstraňovali barikády ze dveří. Tohle všechno je pryč. Místo toho tu máte klasické varianty známé ze všech ostatních her. Jasně, jenom těžko něco takového nasimulujete na ostatních platformách, nicméně díky tomu Zombi přišlo o něco ze svého kouzla.

Jinak jde o poměrně příjemný a hratelný survival titul. Ano, v dnešní době máme tak trochu „přesurvivováno“, ale Zombi se řadí mezi ty, které není radno ignorovat. Ocitáte se v zombíky zamořeném Londýně coby jeden z nemnoha nenakažených, který se (upřímně řečeno vůbec nechápu proč) jen tak potuluje ulicemi. Velice rychle je obklíčen nemrtvými a zdá se, že je jeho osud zpečetěn. K jeho štěstí se však nachází poblíž vchodu do metra a tajemný hlas jej zavede do bezpečí. Tím začíná vaše několikahodinová pouť za přežitím a třeba i záchranou lidského pokolení, během níž pochopitelně navštívíte i ikonická místa hlavního města Britského království, jako Buckinghamský palác nebo Tower.

Skvělé je, že pokud během kampaně umřete, tak jste zkrátka mrtví a začínáte za někoho jiného. Předměty z inventáře se také jen tak magicky nepřenesou zpět k vám, ale musíte svoji mrtvolu (tedy zombíka) najít, sejmout a teprve pak se znovuvybavit. Nejvyšší obtížnost kampaně jde dokonce ještě dál a jakmile umřete, tak končíte – game over, konec, smůla, začínáte na poslední uložené pozici. Zajímavý prvek, neboť celková obtížnost není nikterak závratná. Sám jsem si hru rozjel na střední a nejvyšší a zatím jsem umřel jenom jednou (a to díky vlastní blbosti). Nedostatkem předmětů rozhodně netrpím, spíše naopak. Pořád mám plný batoh věcí...

Zombíky pak nejčastěji likvidujete pěkně z blízka, ať už kriketovou pálkou (kterou z nějakého záhadného důvodu nemůžete zahodit, i když už ji nepotřebujete) nebo třeba lopatou. Pochopitelně narazíte i na střelné zbraně jako pistole, pušku nebo brokovnici, ovšem munice není mnoho a jen tak bezhlavě plýtvat není ten nejlepší nápad. Zvlášť, když střelbou přilákáte další nemrtvé. Vynechat pochopitelně nechci ani miny či molotovovy koktejly, ale ty objevíte spíše výjimečně. Jo, a ještě tu je kuše (Half-Life style).

Problém Zombi tkví především v tom, že se velice rychle omrzí. Chodíte dost lineárními lokacemi (byť je hra svým způsobem open world záležitostí), hrabete se ve všech možných kontejnerech, kufrech a skříňkách hledajíc nějaké ty zásoby a během toho všeho bušíte do všeho, co se vám postaví do cesty. Tohle děláte hodinu, dvě, tři,... vlastně celou hru. Velice rychle se z toho stává rutina. Rutina, z níž vás tak nějak nemá co vytrhnout. Těch několik sekvencí za hlavní stacionárního kulometu spočítáte na prstech jedné ruky hodně nešikovného dřevorubce.

Z letargie vás nevyvedou ani ikonické lokace londýnské metropole jako Buckinghamský palác nebo Tower. Možná v první chvíli, ale s příchodem prvních zombíků se vše vrací do starých kolejí. Velká škoda, vývojáři je mohli využít daleko lépe.

Zombi se nevyhnuly ani porodní bolesti a buggy. Nechci tu moc rozebírat fakt, že fyzikální model postav občas provádí psí kusy (létající těla nejsou výjimkou), dejme tomu. Spíš mi vadí pády hry. Člověk přeleze bariéru – pád. Člověk rozstřelí barel – pád. Když můžete ukládat jen v bezpečné zóně, dost to naštve. Hráči na počítačích si také stěžovali na ovládání, já osobně jsem s ním neměl závažnější problémy.

Celkově vzato tedy Zombie nevybočuje z průměru. Byť některé prvky jsou zajímavé a Zombi rozhodně nepatří k odfláknutým hrám, dojem je průměrný. Hraje se průměrně, vypadá průměrně (až podprůměrně), váš herní zážitek bude průměrný. Když k tomu připočteme fakt, že oproti ZombiU byla hra (nutno jedním dechem dodat logicky) osekána o práci s ovladačem, vychází nám z toho průměrné skóre.

Za poskytnutí hry na recenzi ďěkujeme společnosti ConQuest entertainment a.s.