Z mého pohledu je leden takový divný měsíc. Vydávání herních titulů je na minimální úrovni a pořádná jarní nálož her se teprve pomalu odstartovává. Takže se dá první měsíc v roce využít k dokončení rozehraných her anebo se mrknout na to málo, co si pro nás vývojáři připravili. Jako třeba indie záležitost od australských vývojářů z Blowfish Studios nesoucí název Siegecraft Commander.
Nic moc jsem neměl zapotřebí dohrávat, takže jsem byl rád, když u mě na dveře zaklepal Daniel (šéfredaktor) s nabídkou na recenzování této hry na PlayStation 4. Bez dlouhého protahování jsem po Siegecraft Commander sáhnul a doufal, že se mi dostane zábavy na dlouhé zasněžené večery. Tak se na to pojďme směle podívat.
Dobrovolně přiznávám, že jsem o této hře nebo univerzu zaslechl jen z velmi vzdáleného povzdálí, takže mé přijetí hry na recenzi bylo velkou neznámou. Ale co, občas se vyplatí sáhnout po něčem novém. S tímto faktem a bez jakýchkoliv očekávání a předsudků netrpělivě čekám, než se mi hra stáhne a konečně si letos poprvé vyzkouším něco nového.
Stahování je konečně u konce a spouštím hru a z různých log se dozvídám, že Siegecraft Commander pohání engine Unity. Po krátkém rozkoukání se vrhám na kampaň a první mise se nese ve znamení lehkého tutoriálů a učení se základních principů a mechanismů hry.
Siegecraft Commander je zobrazeno top down kamerou, kterou si pravým analogem můžete dle libosti korigovat. Levý analog slouží k pohybu po mapě a uprostřed obrazovky se vcelku nenásilně fixuje na daný prvek. Po chvíli mi je jasné, že hraji relativně svižnou strategii, která se i na PlayStation 4 hraje obstojně. Až na jeden drobný, avšak podstatný detail, jenž mi trval hodně dlouho, než se mi vžil pod kůži. A to v momentě, kdy je zapotřebí určovat intenzitu a směr výstřelu TNT (nebo čehokoliv jiného) je hra až přespříliš citlivá.
Abyste správně rozuměli. Ve Siegecraft Commanderu využíváte prvky, které znáte z leckterých realtimových strategií, ale vývojáři šli s kůží na trh a hlavní myšlenka je trošku jiná, než budování základny a následných expanzí.
Zde se postupně rozšiřujete po mapě díky záchytným bodům, věžím – říkejme tomu, jak chceme. Ty jsou mezi sebou propojeny nezničitelnými hradbami – tedy když padne věž, padne i hradba vedoucí k věži. S každou věží můžete pochopitelně dělat něco jiného. Jednu můžete použít na odstřelování pěších jednotek, ale zase se s ní dále nerozšíříte. S jinou věží zase můžete získávat vědomosti pomocí knihovny, ale zato musíte mít dostatečný zdroj herní měny. Prostě klasická dilemata ekonomiky ve strategiích.
Dobré je, když se vám povede v ideálním případě zničit věž, z níž vede paprskovitě několik koncových jiných věží, které potom automaticky padnou taktéž. Tím si urychlíte situaci při ničení věží, protože, kdo by chtěl ztrácet čas destrukcí jedné koncové věže za druhou, takhle se mi povedlo jednou ránou oddělat čtyři věže najednou.
Po několika hodinách hraní se mi povedlo úspěšně zvládnou obě dvě kampaně, mající dohromady okolo 16 kapitol. Rozhodně nečekejte nějaký duchaplný příběh, o tom, Siegecraft Commander určitě není. A vcelku záludná kampaň na chvíli zabaví, ale hlavní gró hry spatřuji v multiplayeru.
Sice se mi několikrát povedlo, že narazil na problémy se servery, ale nebylo to úplně na denním pořádku. Navíc příjemným zpestřením je možnost si vybrat v jakém režimu chcete hru hrát - zda realtimově pěkně pro fajnšmekry nebo v klidu a pohodlí tahově. Přidání možnosti tahů kvituji a mé kroky byly proti soupeřům mnohem propracovanější, ale hlavně můj problém s mířením a intenzitou střelby, jak jsem výše zmiňoval, už nebyl tak rapidní kvůli rychlosti hry protivníků (u těch předpokládám předpokládám, že měli nejspíše podobný problém, takže to byla občas sranda).
Zcela upřímně u audiovizuálního ztvárnění jsem mírně na rozpacích. Je pravdou, že jsem už recenzoval daleko ošklivější hry a taktéž si uvědomuji mnohdy malé finanční možnosti nezávislých studií, jež si nemohou dovolit dech beroucí grafiku jen díky financím. Ale Siegecraft Commander mě po grafické stránce nechává naprosto klidným a trochu mě svým ztvárnění připomíná hry o dekádu staršího data. Ale zas na druhou stranu je nutno říci, že po technické stránce je zase vše v pořádku. I když občas mě vytáčel vcelku dlouhý loading před každou misí. Škoda, že tuto dobu se vývojářům nepovedlo nějak zmenšit díky šikovné optimalizaci.
Po stránce audia je to totožné jako u grafické stránky. Nikterak neoslní, ale ani nezklame. Soundtrack si určitě ani po delší době hraní broukat nebudete, ale jste vděčni za to, co se line z reproduktorů, co aspoň trošku dokreslí atmosféru hry.
Tak jako se blíží konec zasněžených večerů v našich končinách (i když je fakt, že to asi ještě chvíli potrvá), tak se blíží konec možnosti se předvést Siegecraft Commander ve své kráse. Vývojáři mně předložili dílo, u kterého jsem se zapotil netradiční, ale chytlavou strategií. Ovládání by bylo dokonalé, až na míření a intenzitu střelby, na což si sice asi zvyknete, ale je to poměrně dost zásadní element hry. Taktéž vás nejspíše nenadchne audiovizuální zpracování, ale potěší vás kampaň, která si klade za cíl vás připravit na to hlavní, čímž je multiplayer. Na to, že jde o jedno z prvních děl vývojářů ze studia Blowfish Studios, tak to není úplně špatný počin, ale mají před sebou ještě spoustu práce.
Za poskytnutí hry na recenzi děkujeme společnosti Stride PR
Recenzovaná verze: PlayStation 4
