I fantasy spisovatelé se mohou stát celebritami, v Polsku mají Sapkowského s jeho Zaklínačem, v Německu zase Heinze a Trpaslíky (u nás za podobnou hvězdu můžeme považovat leda tak Jiří Kulhánka). A stejně jako v případě polských sousedů i v Deutschlandu se našlo vývojářské studio, které je na literární tvorbu svého krajana natolik hrdé, že se jeho členové rozhodli přenést knižní svět do herní podoby. Trpaslíci je v našich luzích a hájích poměrně oblíbená knižní série a to co zpočátku začalo jako fanfikce ze světa Pána prstenů přerostlo ve vlastní fantasy vesmír. Pokud jste fanoušky předlohy, rozhodně zbystřete.
Už název vám napoví, že trpasličí rasa tu hraje první, druhé i třetí housle. The Dwarves se nesnaží vyhýbat klišé a trpaslíky prezentuje dle zaběhnutých stereotypů, tedy jako bojechtivé a zarputilé skrčky, kteří mají rádi všechno co se třpytí, jsou skvělí v práci se železem a kamenem, a čtou toho méně než bezruký slepec, trochu taková ta dělnická třída. Jakožto vášnivého čtenáře fantasy mne trochu mrzí, že se autoři nesnažili přijít s vlastními nápady, ale pro spoustu lidí je to takhle správně, navíc tohle je je záležitost předlohy.
Příběh de facto dějově kopíruje první knihu a dostane se nám tak do ruky hlavní hrdina Tungdil, což je trpasličí nalezenec, jež celý svůj dosavadní život strávil v sídle jednoho ze šesti nejlepších mágů v zemizdejší nejkrásnější, odtržen od dalších příslušníků trpasličí rasy. Jednoho pěkného dne dá mág našemu milému trpaslíkovi zásilku, kterou má předat dalšímu kolegovi čarodějovi a musí se kvůli tomu poprvé ve svém životě vydat do širého světa. Vzhledem k tomu, že v další cutscéně zjistíte, že mágové se umí teleportovat, je to trochu zvláštní, ale budiž. Samozřejmě na cestě se spousta věcí zvrtne a z malého úkolu, který by nezvládla leda Česká pošta se vyklube epické dobrodružství, ve kterém jde o záchranu celého světa.
Musím uznat, že co se příběhu týče, hra je na tom dobře a dokáže příjemně zabavit. Ačkoliv je vývoj zápletky vcelku předvídatelný a nepříliš složitý, funguje to dobře, nebo alespoň na mě. The Dwarves kombinuje dialogy s vyprávěním, hlavní hrdina je sympatický svou naivitou a nevědomostí a všechny rozhovory, situace a reakce postav jsou uvěřitelné. Lví podíl na tom má i povedený dabing, za který musím KingArt pochválit, protože dialogy jsou napsány lépe než ve většině filmových blockbusterů. Příjemný je i fakt, že příběh se nevyhýbá násilí a scénáristé nejdou pro nějakou tu useknutou hlavu nebo ukřižovanou elfskou pannu daleko. Dokonce můžete ve hře udělat tak špatná rozhodnutí, že Tungdil umře někde ve spánku, bez boje a odejít do věčných trpaslišť vyloženě nehrdinskou a zbytečnou smrtí, fanoušci Martina a Eriksona si můžou mnout ruce, ostatní budou asi trochu naštvaní, ale nejedná se o nic co by loading nevyřešil
Pánové a dámy z King Art Games mají za sebou pár let zkušeností z vývoje prohlížečových her a pro mě neznámou adventurní sérku Book of Unwritten Tales, která má na Metacritic vcelku dobrá hodnocení kolem 80%, což zní jako ideální průprava k tomu, aby dokázali vytvořit další parádní kousek. Jenže tentokrát si vývojáři ukousli zbytečně velké sousto, které sice jakž takž rozžvýkali, ale nedokázali ho spolknout. The Dwarves autoři nazývají taktickým RPG, ale můžu říct, že nesouhlasím ani se slovem taktický ani s označením RPG.
Ve hře buď chodíte po mapě světa, nebo se pobíháte přímo po konkrétní lokaci. V režimu mapy se snažíte dostat do nějaké cílové lokace (například ze začátku jdete odnést věci mágovi), a pohybujete se po soustavě bodů, umístěných na mapě. Pohyb z bodu do bodu vždy znamená jeden den cesty a stojí trochu jídla z vašich zásob (porce záleží na velikosti družiny) a krom toho, že se posunete o kus dál, může nastat i nějaký event, například přijdete do vesnice a můžete nakupovat, přepadnou vás banditi atd. To je ještě ta dobrá část, problém přijde, když se přesunete do dané lokace a začnete se pohybovat v ní.
Předně musí říct, že recenzuji PS4 verzi a jsem si takřka jistý, že na PC hra funguje o mnoho lépe, ale musím psát o tom, co hraji. V lokacích buďto prozkoumáváte okolí, hledáte předměty nebo kecáte s postavami, ale mnohem častěji bojujete, co jiného od trpaslíků taky čekat. Jenže asi tak vteřinu po tom co jsem The Dawrves začal hrát (hra začíná bojem), jsem věděl, že tohle nebude adept na hru roku, protože hra se topí v záplavě technických bot a nedodělků nejhrubšího zrna.
Takhle blbě fungující kameru jsem viděl naposledy snad někdy před patnácti lety, kamera se zasekává o herní objekty, takže pokud bojujete poblíž zdi, nemůžete jí otáčet tak, jak potřebujete, z čehož budete právem frustrovaní, protože nic pořádně nevidíte, protože buď kamera dál otočit nejde nebo vidíte zeď, viz screenshot. Navíc je kamera fucusnutá na vaše hrdiny, takže jediná možnost, jak něco z bojiště vidět je přesunout se s ním někam jinam, čímž můžete ztratit dobrou pozici. Vyjma toho se také často stává, že při přepínání mezi postavami se kamera rozhodne vykašlat se na dodržování vlastních hloupých pravidel a odjede k úplně jinému hrdinovi, takže toho, kterého ovládáte, třeba vůbec nevidíte. Libovka.
Úvodní tutoriál, což měla být epická bitva mezi pár trpaslíky a hordou orků, si však cenu zaslouží - nejlépe něco jako propíchnutý záchranný kruh za nejhorší tutoriál roku. Nenaučíte se v něm prakticky nic, ani se nedozvíte, jak hra funguje a osobně bych byl méně zmatený, kdyby vůbec neexistoval. Samotné boje probíhají tak, že s hrdinou chodíte po pokaci, a když se přiblížíte k nepříteli, automaticky na něj zaútočíte základním útokem, za akční body pak můžete používat některou ze speciálních schopností jako dash, skok nebo cleave na vícero nepřátel. Zní to jako bizár, ale kdyby to bylo zpracováno dobře, mohlo by se mi to i začít líbit.
Jenže obyčejné útoky jsou úplně k ničemu, takže budete používat jen ty speciální. Taktika by měla spočívat v tom, že máte několik různých hrdinů a protože hra umožňuje boj zapauzovat a rozdat rozkazy, máte poměrně dost času na to, abyste vymysleli jak na nepřítele vyzrát. Některé skilly vám umožní na ně shodit sloup, nebo je odhodit do propasti, což zní prima, ale bohužel v reálu už to taková sláva není. Hra vám navíc hází klacky pod nohy třeba tím, že můžete zranit svoje vlastní hrdiny, jenže kolikrát hrozně špatně poznáte, jestli útok někoho dalšího z družiny doopravdy zasáhne a tak občas po deseti minutách omylem usmažíte nějakého svého trpaslíka fireballem a jdete loadovat. Postavy totiž nesmí umřít, ale bacha, nesmí umřít jenom někdy, jindy vám stačí, když přežije jedna a ostatní se po boji automaticky dají do pořádku. Systém jsem v tom nenašel vůbec žádný, stejně jako ve všem dalším, a pokud chcete vědět, jak hra uvnitř funguje, zkuste najít číslo na Jolandu.
Postavy mají daný počet životů, ale to je spolu s action pointy a zkušenostmi jediní údaj který znáte. Žádné obranné nebo útočné číslo. Ani nevíte, jaké zranění udělíte použitím speciálních schopností. Vzhledem k tomu, že hra má být taktická, to vidím jako zásadní problém, protože nemůžete s ničím počítat a jenom doufáte, možná to má simulovat realitu, ale prostě wtf? Většina informací o předmětech a skillech je podávána záměrně krypticky, něco ve stylu – tento lektvar uzdraví hodně zdraví. Fakt díky, skoro to vypadá, jako by sami autoři nevěděli jak výpočty fungují.
Co se RPG prvků týče, každý ze členů družiny má strom (lépe řečeno spíše kmen nebo klacek, protože tenhle strom nemá žádné větve) schopností a vždy jednou za dvě úrovně můžete vybrat jednu ze dvou schopností, jíž se hrdina naučí. V lichých úrovních se pak neděje nic, jen vám přibude trocha HP. Většinu vašich společníků však tvoří trpaslíci, kteří jsou si podobnější než jejich kolegové na vietnamské tržnici a například místo mocného seku sekerou někoho majznete po hlavě palicí. Vypadá to jinak, ale efekt je stejný, variabilita hře zkrátka chybí víc než testosteron Junstinu Bieberovi. Vyjma vybírání skillů pak můžete každému hrdinovi navléct i nějakou výstroj. Počet je omezen na jednu, ale nebojte se, ono stejně není z čeho vybírat. A dokonce ani nejde o zbraně nebo brnění, jen si zvolíte talismany, prsteny nebo něco podobného. RPG část byla ohlodána na dřeň a pokud jste fanoušek volnosti při vývoji postavy, hledejte jinde, větší volnost máte i u hraní Doomu.
Došlo to dokonce tak daleko, že mě boje přestaly úplně bavit. Většinu her se snažím hrát na co nejvyšší obtížnost, ale v The Dwarves jsem na to zanevřel, po pár hodinách jsem nasadil easy a měl jsem klid a mohl jsem se věnovat tomu lepšímu – příběhu. Ne že by bitky byly vyloženě nezajímavé, ale stereotyp se špatným ovládáním je smrtící. Autoři se ve svém vlastním konceptu tak trochu ztratili a nedokázali hru odladit natolik, aby se i dobře hrála.
Což je škoda, protože vlastní myšlenka je dobrý. Jasně na ty boje se nakonec dá zvyknout, ale neužíváte si je, ale těch technických problémů je ještě mnohem víc například neuvěřitelně dlouhé loadingy, špatná synchronizace zvuků a animací (při chůzi začne zvuk hrát asi tak s půl vteřinovým zpožděním) nebo ikonky, které nic nedělají, protože nemáte jak je zmáčknout. UI je nepřehledné a texty často špatně čitelné, ale mám pocit, že už si začínám stěžovat až moc tak toho nechám, od brečení tu máme fotbalisty.
Zkrátka a jednoduše nápad příběh je vcelku zajímavý a dobře prezentovaný, hra obsahuje bombastickou hudbu, jenže technické zpracování to celé posílá do hlubin, ze kterých by ani Balrog nevylezl. Souboje jsou nepřehledné a kamera neuvěřitelně stupidní a kdyby ve hře byl byl freelook nebo nějaký pohled shora, bylo by vše o sto procent lepší. Je možné, že v updatech se ještě spousta věcí zlepší, ale škoda již byla vykonána a hru jsem recenzoval ve stavu, v jakém jsem jí dostal. The Dwarves tak mohu doporučit skalním příznivcům předlohy nebo někomu, kdo má rád dobrý příběh a dokáže se přenést přes hromadu technických problémů. Autorům do budoucna přeji, ať se jim příště daří víc. Pevně věřím, že mají potenciál a jejich další dítko bude lepší, tentokrát se to však příliš nepovedlo.
Za poskytnutí hry na recenzi děkujeme společnosti Comgad
