Poslední dobou se nové tituly pomalu ale jistě začínají vracet do období 2. světové války a pomyslný kus koláče na trhu s těmito kousky by si rádi ukousli i vývojáři z menšího týmu Lion Game Lion. Se svým titulem Raid: World War II se rozhodli rozčeřit vody klasických FPS stříleček a připravili kooperativní záležitost až pro čtyři hráče, kteří se budou protloukat jednotlivými herními misemi během největšího válečného konfliktu v dějinách. Přiznám se, že jakmile se na internetu objevily první informace o této chystané akci, zpozorněl jsem, především díky kooperativním prvkům, které mě zkrátka ve hrách baví a také jsem byl zvědav jak se autoři, kteří se podíleli na tvorbě obsahu do populárního Payday 2 vypořádají s finálním zpracováním. Jestli se jednalo o dobrý nápad a jak vývoj dopadl, to se již dočtete na následujících řádcích.
Na počátku hry je nutno absolvovat základní tutoriál, během kterého se obeznámíte s ovládáním vaší postavy, postřílíte pár nacistů a ve finále vybudujete podzemní základnu, ve které se nalézá vše, co budete při hraní potřebovat. Naleznete tu tak možnost poladit svůj arzenál, se kterým hodláte vyrazit do boje, zvolit misi, kterou chcete rozehrát či kupříkladu upravit vaši postavu. Váš tým, ať se rozhodnete hrát online či offline, sestává tedy vždy ze čtyř vojáků a za kterého se rozhodnete hrát je zcela na vás. Zvolit lze mezi Rusem, Britem, Američanem a Němcem. Ten je samozřejmě z řad přeběhlíků, jinak by jeho boj proti "svým" nedával zcela smysl. Jednotliví vojáci se od sebe liší pochopitelně vzhledem a také výbavou, takže je nutné vzít v potaz, jaké zbraně by se vám nejvíce hodily a dle toho volit i případně způsob hry, kterým se do bojů vrhnete. Ano, doteď vše zní poměrně v pohodě, nicméně po dohrání tutoriálu jsem ještě netušil zhola nic o tom, co se na mě po spuštění ostré hry chystá.
Je vcelku jedno jakou misi si navolíte, vždy se jedná o to samé. Prostřílet se k danému objektu, kterým může být například bunkr či trezor se zlatem, ten nějakou dobu ubránit a poté utéct. Ano, podobnost s hlavní náplní titulů Payday se zde rozhodně nezapře. Někdy se dočkáte zpestření v podobě palby z kanónů či samopalů, nicméně herní náplň příliš invence vskutku nepobrala. To by se s lehce přimhouřenýma očima dalo ještě jakž takž překousnout. Co však ne, je naprosto odfláknuté zpracování a naskriptované herní události, které při samotném hraní působí jako pěst na oko. Jak jinak popsat situace, kdy se setkáte s nepřáteli procházejícími texturami, neustále se na vás valící ze všech směrů bez jakéhokoliv zjevného spawn pointu. Nebo si tak sedíte za bukem za dveřmi a čekáte, až budete moci vykouknout do dveří a sundat nepřítele dobře mířenou ranou a v tom se další z nich zjeví přímo „ve vás“, naprosto zničehonic. V těchto momentech jsem již skutečně zpozorněl a začal si všímat nedokonalostí téměř na každém kroku.
Technické zpracování je také kapitolou samo pro sebe. Počítejte s tím, že celou dobu budete zírat na „letité“ textury, které by neudělaly ostudu maximálně na minulé generaci konzolí. O umělé inteligenci vašich spolubojovníků i nepřátel by byla také škoda mluvit. Všichni sice střílí jako pominutí, nicméně je až s podivem, s jakou vervou se neustále vrhají na otevřené prostranství, aby byli co nejsnazším terčem. Z tohoto důvodu pak ani nevadí, že nepřátel jsou ve hře tuny, stejně to ve většině případů bude vypadat tak, že vám naběhnou před hlaveň a za neustálé střelby budou čekat, až jim uštědříte nějakou tu ránu z milosti. Abych jenom nenadával, tak je pravdou, že jsem se asi dvakrát setkal se situací, kdy se enemák snažil krýt za bednou či jinou překážkou, nicméně mu to nebylo moc platné. Nejhorším typem pro mě poté vždy byli vojáci, schovávající se v kulometných hnízdech či bunkrech, jelikož jejich vykukující hlavy nešly zkrátka trefit ani při dokonalém zacílení. Ale co, buď je srovnali moji spolubojovníci nebo stačil jeden dobře mířený granát a bylo vymalováno.
Podíváme-li se na animace jednotlivých postav, tak ty jsou též dnešním standardům na míle vzdáleny. Všichni se hýbou dosti toporně a při zásahu se kácejí k zemi skutečně komickým způsobem a v podobném gardu padají ze schodů či bunkrů. Fyzika tedy také nestojí za moc, takže na nějakou epickou destrukci můžete s klidným srdcem zapomenout. Na co se však zapomenout nedá bylo hned mé první setkání s fyzikou enginu během tutoriálové mise, kdy jsem měl tělo zabitého nepřítele schovat do kontejneru. Jednak jsem se s ním do popelnice nemohl vůbec trefit, případně jsem tlačítkem interakce omylem kontejner zavřel namísto zvednutí těla ze země. Inu, zkrátka síla. Hra navíc trpí náhodnými propady snímkování, takže občas se i v hluchých místech začne nesmyslně trhat, což svědčí o bídné optimalizaci či nezkušenosti vývojářů.
Vzhledem k tomu, že se jedná primárně o multiplayerovou záležitost, nemohl jsem se nevrhnout do vyzkoušení tohoto režimu. Díky tomu, že se mi hra dostala do rukou zhruba týden po vydání, předpokládal jsem, že nebude problém sehnat nějakého parťáka. Ano, nějaké lobby byly k dispozici, nicméně, když už se mi k někomu podařilo připojit, tak mě náhodní spolubojovníci buď vykopli ihned po zrození nebo se pro změnu nehýbali a hrál jsem stejně sólo. Samozřejmě, tento problém by se dal vyřešit hraním s přáteli, nicméně si nejsem jistý, že se vám ve vašem okolí podaří sehnat tři podobně založené masochisty, kteří by se rádi vrhli po vašem boku do hraní tohoto kousku. Kooperativního hraní jsem si tak příliš neužil, ale i tak si troufnu tvrdit, že by posun ve hratelnosti nebyl nikterak markantní, pakliže vůbec nějaký.
Smutnou zprávu mám i pro všechny, kteří by se snad těšili na nějaký smysluplný příběh, provazující jednotlivé mise a vytvářející komplexní celek. Ten tu bohužel taky nenajdete. Ano, v titulu jsou sice přítomny všelijaké předělové scény, které uvozují danou situaci a které vypadají docela k světu. Ovšem kvůli tomu, že každá z misí figuruje samostatně, nelze hovořit o něčem, co by vás dokázalo vtáhnout do děje a přimět vás k tomu, abyste se nedočkavě těšili na pokračování zápletky. Ani chybějící příběhová linka tedy není žádným hnacím motorem, který by vás ke hře přikoval na delší dobu, což je rozhodně škoda. Masakrování nacistů a jejich pohlavárů sice na chvíli zabaví, ale to je právě ono. Že jen na chvíli. Zkrátka jsem během této inkriminované chvíle naprosto ztratil chuť hrát dál. To, co v jiných hrách podobného ražení zábavné zůstává, zde se stává spíše utrpením.
Pro mě osobně se titul, na který jsem se podle prvních informací i těšil, prostě nepovedl. Autoři se zjevně nepoučili z chyb, kterými trpěla série Payday a rozhodli se pokračovat ve stejném duchu i u svého počinu. Hru RAID: World War II bych tak doporučil maximálně hráčům, kteří mají partu čtyř lidí s podobným vkusem, se kterými by mise proběhli v kooperativním režimu a možná se alespoň trochu pobaví - minimálně technickými problémy hry. Ostatním bych doporučil porozhlédnout se v jiných vodách, jelikož akcí s kooperací není sice přehršel, nicméně nějaké se najdou a rozhodně jsou hratelnější a celkově lepší. Nezbývá jen popřát autorům, aby si vzali k srdci nepříliš kladné přijetí svého titulu a pro příště na svých případných budoucích dílech zapracovali o něco více. Nebo spíše o hodně.
Za poskytnutí hry na recenzi děkujeme společnosti 505 Games
PC hry pro vás testujeme na sestavě LYNX
