Pokud mi něco na nových konzolích chybí, jsou to tituly co se dají hrát na jedné mašině v co největším počtu lidí. Ideálně takové, které nevyžadují hodiny vytrvalého hraní, člověk se je nemusí dlouho učit a pochopí je úplně každý, nehledě na počet aktuálně vypitých piv. Možnost si zahrát s ostatními v jedné místnosti a pěkně si zanadávat a pohecovat se, to je zkrátka jedním z důvodů proč PS4 vlastně vůbec mám. Proto mám vždy radost, když se objeví nějaká novinka, která přesně tohle podporuje, například LIGHTFIELD.

A skoro bych řekl, že úplně nejlepší je, když se jedná o hru závodní, jejímž pravidlům rozumí každý. Jednoduše doběhnout, dojet nebo doletět do cíle první, a pomalejším soupeřům se leda tak vysmívat, nic složitého že? Nuže...to záleží na dané hře. V LIGHTFIELDu nás totiž čekají závody vznášedel, což ve většině čtenářů určitě vyvolá vzpomínky na populární sérii Wipeout, ale společného toho spolu až tak moc nemají, tedy vyjma extrémních rychlostí.

LIGHTFIELD se odehrává v budoucnosti tak vzdálené, že kluzáky z té známější série jako hromada harampádí z daleké minulosti. Takže zatímco antigravitační poletuchy ve Wipeoutu se sotva dokáží odtrhnout od vozovky, v LF si můžete létat jak se vám zamane a kašlat na všechno. Tedy skoro. Jasně ve hře je mód, při kterém můžete zkoumat okolí a hledat “poklady”, ale to je zábava jen pro ty největší technofily a sběrače trofejí. Zbytek chce hlavně závodit.

V LF byste marně hledali jasně vytyčené trasy, podobně jako v GTA se totiž snažíte projet či proletět sérií checkpointů v jasně určeném pořadí. Kudy to ale vezmete, je zcela na vás. Nicméně, aby to nebylo tak úplně jednoduché a připravili si pro nás vývojáři primitivní, ale zatraceně zábavné mechaniky a ovládání. Klouboučkem určujete směr, jedním tlačítkem se používá plyn, druhým vznášedlo přisaje nejbližšímu povrchu.

Pokud si to valíte kupředu přilepeni k zemi, jste mnohem rychlejší než když jen poletujete, navíc volném prostoru vaše plavidlo pomalu ztrácí rychlost. Takže je potřeba najít co nejlepší trasu tak, abyste zůstali co nejdelší dobu přilnutí k zemi, stěně nebo stropu, ale přitom si vhodně zkracovat trasu pohybem ve vzduchu. Pokud si k tomu dobře načasujete “odlepení se” například na konci útesu, dostanete malý, takřka neznatelný boost.

To ale platí jen v případě, že se nesnažíte udělat co nejlepší čas, protože v opačném případě se počítá každá desetinka a všechny tyto boosty je ideální trefit a co nejlépe využít, pokud chcete mít ten nejlepší čas. Musím uznat, že LIGHTFIELD mne v tomto ohledu opravdu chytnul a spoustu tratí jsem jezdil stále dokola a dokola, ve snaze zlepšovat svůj čas, vychytávat načasování složitých manévrů, kdy se točíte jako sexy osmnáctka na své první diskotéce a sotva víte, kde je strop a podlaha. A zároveň jsem ani nemohl odtrhnout oči od minimalistického, ale uhrančivého vizuální zpracování. Dalo by se říct, že tahle hra je paráda.

K dispozici je pouhých sedm tratí (respektive 14, protože každou z nich můžete jezdit i v noci). Tohle mi samo o sobě přijde jako největší plýtvání, jelikož lokace jako takové jsou neuvěřitelně rozsáhlé a vzhledem k tomu, že už ta prostředí někdo šikovný vymodeloval (o tom se můžete přesvědčit sami ve zmíněném exploration módu), je škoda, že po nich nerozházel i pár dalších checkponitů a nové tratě by byly na světě. Ještě lepší by byl editor tratí, kterého by se mohli chopit kreativnější hráči a hráčky. Jenže ono nic. Nenadchne ani výběr módů, je tu pouze time trial, při němž se můžete poměřovat s s časy, které zajeli ostatní ostatními hráči, závody proti botům, závody s kamarády ve splitscreenu a závody online po netu s lidmi co máte v přátelích.

Z toho důvodu jsou jediné použitelné módy split-screen a time trial, u kterého se dá vydržet opravdu dlouho, protože před sebou můžete vidět siluety soupeřů a donekonečna se snažit najít si lepší stopu a předjet je. Jenže i to časem omrzí a nezmění na tom nic ani parádní grafické zpracování a vcelku povedená hudba (až na několik tracků, které se k hernímu tempu fakt nehodí).

Proto mám z LIGHTFIELDu rozpačité pocity. Ačkoliv jsem se při hraní několik hodin skvěle bavil a všechny herní principy jsou geniálně jednoduché, poté, co jsem jakž takž zmáknul všechny tratě v time trialu, jsem zjistil, že žádný další uspokojivý obsah hra nenabízí. Takže se ke hře už nejspíš nevrátím a zapnu ji pouze v případě, že přijde nějaká závodůchtivá návštěva. A to si před hraním budu muset dát, alespoň půl flašky slivovice, abych se srovnal s těmi, co to budou hrát poprvé. Vážně škoda nevyužitého potenciálu.

Za poskytnutí hry na recenzi děkujeme společnosti Lost in Garden

PC hry pro vás testujeme na sestavě LYNX