Kyberpunk je tu s námi už nějakého půl století, ale přesto si stále zachovává správný nádech neprozkoumaného undergroundu a (hlavně co se videoher týče) a nejedná se o dvakrát profláknuté téma. I když se dá čekat, že s příchodem Cyberpunku 2077 od CD Projektu Red se to změní. Na druhou stranu, ne že by mi to úplně vadilo. Světy plné technologiemi napumpovaných frajerských postav, despotických vizí budoucnosti ozářených světly neonových lamp a atmosféry dusnější než v severokorejském pracovním táboře, to máme zkrátka rádi.

A právě v jednom takovém světě se odehrává příběh The Red Strings Club, hry která by se žánrově nejspíš dala označit za adventuru, ačkoliv to není úplně pravda, protože se běžným žánrovým konvencím vymyká. Sami autoři se ani nesnažili TRSC škatulkovat a rovnou jej označili za emotivní a narativní zážitek s čím se chtě nechtě musím ztotožnit. Už setsakra dlouho jsem totiž z ničeho nebyl podobně nadšený a neříkal si - to teda byla parádní jízda.

Celá hra se skládá ze série dialogů a miniher a všechno, co uděláte, má přímý dopad na vývoj děje. Za ústřední postavy by se dal označit hezounek Donovan, majitel slash barman v The Red Strings Clubu a hacker a rebel bez příčiny, Brandeis. Ve světě, kterému vládnou všemocné megakorporace je jen málo míst, kam se před jejich kyberchapadly dá utéct a právě Donovanův podnik je jedním z nich. Jenže kromě těch nejlepších drinků se v něm obchoduje ještě s komoditou cennější než všechny kryptoměny na světě, informacemi. A právě díky tomu se ústřední dvojka dostane do víru událostí, které souvisejí s plánem korporace Supercontinent na spuštění projektu Social Psyche Welfare umožňujícího omezování a kontrolu myšlenek všech obyvatel. Samozřejmě jde o nejlepší zájmy lidstva.

To se oběma volnomyšlenkářům zrovna dvakrát nelíbí a tak se rozhodnou, že by o tom všem měli zjistit co nejvíce, což se stane hned poté, co do baru vpadne robot s podobou nahaté slečinky, který ale dokáže číst lidské emoce ještě lépe než Donovan, a zároveň se od něj dozví, že jejich separatistická kamarádka za získání těchto informací zaplatila svým implantáty vylepšeným životem.

Hledání pravdy jest vaším ušlechtilým hlavním cílem, a abyste se k ní dostali, budete muset pokecat se spoustou lidí a vyrábět implantáty z biomasy, míchat drinky a hrát si na telefonního operátora. Minihry nejsou v TRSC jen pro zpestření, ale jak bylo zmíněno, to co v nich předvedete, má přímý dopad na další vývoj příběhu.

Například ono míchání drinků, kterého si užijete nejvíc, funguje tak, že Donovan dokáže vycítit, jaké emoce cloumají jeho alkoholuchitvým zákazníkem. Může jimi být vztek, radost, hrdost atd. a vy musíte namíchat drink, který vybranou emoci co nejlépe podnítí. Piják pak v dalším rozhovoru bude reagovat podle toho, na kterou strunu jste mu zabrnkali. Třeba pokud blonďaté raketě v nejlepších letech, která jako by ze Sexu ve městě vypadla, nalijete dryák, jež v ní vyvolává touhu, začne po Donovanovi vyjíždět a prozradí vám jinačí informace, než když se zaměříte na její strach z létání.

Rozhovory jsou napsány skvěle a opravdu mám chuť vývojářům napsat pochvalný dopis. Jsou zábavné, někdy trochu ironické, ale i plné filosofování a hlubokých témat. Dost často jsem se musel sám na chvíli pozastavit a pořádně se nad svojí odpovědí zamyslet, protože mě vážně zajímalo, jak tohle dopadne. Celá hra se dá projít za cca 4 hodiny, tedy jeden, maximálně dva večery, ale na první dobrou se nedozvíte všechno co story TRSC nabízí a pokud při druhém kole nebudete odpovídat a jednat stejně, příběh se bude vyvíjet rozdílně a víceméně celý obrázek si, dle mě, uděláte tak po třetím dohrání. A vážně to stojí za to, hodně se mi líbí i fakt, že hra nic moc nevysvětluje, jste hozeni do víru děje a prožíváte jen krátký úsek ze života hlavních hrdinů, něco jako když vidíte třetí díl páté série povedeného seroše a hned máte chuť vědět, co se stalo před tím a co se stane potom.

Což bohužel nevíme a ono je to ve výsledku dobře, tak to zkrátka dobře napsaných povídkách chodí. A věřím, že pokud hra bude úspěšná, třeba budou mít autoři chuť se do světa TRSC podívat znovu, což bych jedině rád. Nicméně v titulcích sami říkají, že vývoj hry byl s omezeným týmem a prostředky náročný (BTW je zajímavé, že ve hře využili i koncepty, které zdarma visí na itch.io), takže uvidíme.

Ještě než to ukončíme a vy si půjdete hru zakoupit, rád bych pochválil úžasnou pixelartovou grafiku, která je tady opravdu artová a noirovými filmy inspirované scény, ve kterých postavy v pohodě vykuřují a rozprávějí, i když koukají do hlavně, zabalené do kyperpunkového kabátku, to vážně chytne za srdce. Hudba se nese na moderní synthwave vlně a skvěle dotváří atmosféru a celkem by mne zajímalo, jestli na ní náhodou nedělal Gost, jelikož postava se stejným jménem se ve hře taky objeví. Ale to jen tak mimochodem.

Každopádně pokud máte rádi hry, u kterých příběh hraje prim, kyberpunk nebo pixeart, rozhodně vám The Red Strings Club můžu jedině doporučit a věřím, že nezůstane u jednoho dohrání. Je zkrátka vidět, že v Devolveru ví, které indie projekty mají podpořit a kluky a holky z Deconstructeam budu odteď pozorně sledovat.

Za poskytnutí hry na recenzi děkujeme společnosti Cosmocover

PC hry pro vás testujeme na sestavě LYNX